Manifest o volných dílech

Úvod

Nedávno byl na adrese http://publicdomainmanifesto.org vydán veřejný dokument Public Domain Manifesto, který se ve zkratce zabývá významem Public Domain na začátku 21. století. Dokument byl vytvořen v rámci evropského projektu COMMUNIA, spuštěného na základě programu eContentplus. K dispozici je také český překlad dokumentu pod názvem Manifest o volných dílech (dále jen „manifest“). Text je také k dispozici ke stažení (ve formátu pdf).

Smyslem manifestu je zdůraznit význam Public Domain jako „oblasti, kde těžíme stavební kameny naší kultury,“ [1] a zároveň nastínit principy, které by společnost měla zohlednit ve snaze zachovat prosperující množinu volně dostupných kulturních hodnot a znalostí pro další generace. Kromě významu Public Domain (v překladu uvedeno jako „volná díla“) je v textu dokumentu pojednáno o dílech z oblasti voluntary commons (v překladu jako „díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv“ ) a o omezení a výjimkách z ochrany autorských práv ve prospěch veřejného zájmu pro přístup ke kulturním hodnotám a znalostem.

Autor českého překladu manifestu (je zároveň autorem tohoto článku) během práce na dokumentu zjistil, že některé základní termíny, se kterými manifest často operuje (např. Public Domain, Commons, Fair use, Fair dealing) nemají v českém jazyce ustálené ekvivalenty. Pocházejí totiž z rozdílného pojetí autorského práva a jako takové nejsou do českého prostředí implementovány. Vzhledem k tomu, že na těchto pojmech jsou vybudovány základní teze manifestu, je potřeba je vymezit v kontextu s jejich pojetím v českém prostředí.

V první části článku je věnován prostor obsahovému vymezení těchto pojmů a jejich transpozice do českého autorského práva. V druhé části jsou shrnuty základní teze manifestu.

Public Domain

Termín Public Domain (volně lze přeložit jako „veřejná doména“) vychází z tradice anglosaského pojetí autorského práva. Skloňován je nejčastěji v kontextu kulturního prostředí Spojených států amerických. Jedná se o „společný prostor, kde nejsou tvůrčí díla pokryta autorskými právy. Pokud je tedy dílo v Public Domain, je volně k dispozici veřejnosti k využití, které není nijak omezeno“ [2].

Koncept Public Domain vychází z historického vývoje amerického autorského práva (dále jen „copyright“). Před rokem 1976 byl vznik autorské ochrany u díla vydaného ve Spojených státech amerických podmíněn jeho registrací na příslušném úřadě. Pokud k tomuto úkonu nedošlo, ať již ze strany držitele autorských práv úmyslně či neúmyslně, stalo se dílo automaticky součástí Public Domain, kde bylo ihned k dispozici veřejnosti k volnému užití. Podobný mechanismus byl uplatňován i v případě prodloužení trvání ochrany autorských práv. Od roku 1909 byla doba trvání copyrightu 28 let od data registrace díla. Po uplynutí této doby měl držitel autorských práv možnost tuto lhůtu o dalších 28 let prodloužit. Pokud tak neučinil, dílo se taktéž stalo součástí Public Domain [2].

Je zřejmé, že toto pojetí autorského práva, kdy se autor mohl svobodně rozhodnout, zdali využije možnosti ochrany svých práv k dílu, napomáhalo k růstu počtu děl v prostoru Public Domain. Díla, která nebyla primárně vytvořena pro finanční zisk, nebo díla, která postupem času ztratila svou komerční hodnotu, byla velice často předmětem dobrovolného poskytnutí veřejnosti. To vše se však změnilo v roce 1976, kdy byl do copyrightu adaptován evropský systém automatického vzniku autorské ochrany při vytvoření díla převzatý z Bernské úmluvy [pozn. 1]. Od této doby je přísun autorských děl do Public Domain možný pouze v případě uplynutí lhůty trvání autorských práv k dílu nebo dobrovolným zřeknutím se autorských práv ze strany autora. Tento úkon však autorské právo většiny evropských zemí považuje za nelegitimní [3].

Volná díla

V prostředí českého autorského práva, které na rozdíl od copyrightu vychází z kontinentálního pojetí autorského práva, má významově nejblíže k Public Domain termín volná díla. Jedná se o díla, která nejsou předmětem autorské ochrany. V souladu s dikcí zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském a o právu souvisejících s právem autorským ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AutZ“), patří mezi volná díla:

  • díla, která nesplnila test originality, čili nejsou jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora; sem patří např. zákony, úřední díla, myšlenky, údaje a jiná fakta sama o sobě;
  • autorská díla, u kterých uplynula doba trvání majetkových autorských práv. V současné době tato doba činí 70 let po smrti autora [4].

Volná díla tedy vznikají dle předepsaných mechanismů, na autorově straně není žádná možnost, jak tento proces ovlivnit. V okamžiku vzniku je autorské dílo automaticky chráněno autorskými právy a autor nemá možnost v rámci české jurisdikce svá autorská práva odvolat.

Commons

Commons je koncept vycházející z myšlenky, „že určité formy bohatství patří všem a že je potřeba společně tyto formy aktivně chránit a využívat pro dobro všech“ [5]. Pojem se původně používal zejména pro označení součástí životního prostředí, jako je voda, lesy, atmosféra, půda, kde byl akcentován důraz na společné vlastnictví, ale zároveň společnou odpovědnost za jejich stav. Biologická sféra pojmu byla postupem času rozšířena o sféru kulturní a v neposlední řadě i sociologickou. Jako commons lze dnes taktéž označit v podstatě jakékoliv dílo (např. software, knihu), které může veřejnost volně užívat, stejně jako služby veřejného sektoru generující veřejné dobro, jako je bezplatné školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktura apod.

V oblasti autorských děl se tedy koncept Commons do určité míry překrývá s Public Domain. Oba termíny označují díla, se kterými může veřejnost nakládat bez nutnosti získání souhlasu jejich autora. Koncept Commons je však v tomto ohledu daleko širší. Vedle děl, u kterých uplynula doba trvání autorských práv, pokrývá i díla pod ochranou autorského práva, jejichž držitelé autorských práv poskytli veřejnosti k užívání. Tato díla jsou v textu manifestu označovány jako „voluntary commons“.

Voluntary commons jsou tedy ve smyslu manifestu díla, která jejich autoři dobrovolně a bezúplatně poskytují široké veřejnosti k užití. Jedná se projev vůle autora vycházející ze svobodného rozhodnutí, kdy autor umožňuje veřejnosti zasahovat do svých autorských práv. Aby však mohl držitel autorských práv dílo chráněné autorských právem takto veřejnosti poskytnout, musí převést část svých autorských práv způsobem, který autorský zákon uznává jako legitimní. Tímto nástrojem jsou veřejné licence, které jsou předem daným souhlasem nositele autorských práv k užití jeho díla veřejností dle daných licenčních podmínek.

Díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv

V českém překladu manifestu je termín voluntary commons přeložen jako „díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv“ [pozn. 2]. Manifest je vedle volných děl zdůrazňuje jako alternativní zdroje pro budování sdílených znalostí a kultury. Zároveň uvádí odkazy na obecná doporučení, která by tato díla po stránce jejich veřejné přístupnosti měla splňovat. Tyto texty jsou vytvořeny zvlášť pro software, kulturní a vědecká díla.

V České republice patří k nejčastěji využívaným veřejným licencím Creative Commons. Jedná se o soubor licencí, které byly navrženy tak, aby je bylo možné použít na široké spektrum forem autorského díla [pozn. 3]. Přestože původně vznikly v roce 2002 v USA, postupem času si získaly popularitu v globálním měřítku. Jednotlivé státy začaly vytvářet národní verze licenčních textů, kdy je přizpůsobily národní legislativě a přeložily do národního jazyka. V současné době je vytvořeno 52 národních verzí CC licencí. Česká republika spustila českou verzi CC licencí 16. dubna 2009. Veřejné licence je možno právoplatně uzavírat od poloviny roku 2006, kdy vešla v platnost novela AutZ č. 216/2006 Sb.

Fair use, Fair dealing

Fair use a fair dealing jsou označení pro principy, které umožňují určitá užití autorských děl nezávisle na vůli autora. Jedná se o posílení práva jednotlivce na přístup k informacím a kulturním hodnotám způsobem, který nepoškozuje zájmy autora. Nejedná se o výhradní právo ve smyslu autorského práva, spíše jde o doktrínu, kterou lze u soudu využít na svou obranu v případě obvinění ze zneužití autorských práv. Oba dva koncepty vycházejí z anglosaského pojetí autorského práva. Zatímco fair use je spjaté s americkým copyrightem, fair dealing se vztahuje na autorské právo zemí britského Commonwealthu.

Přiznání užití díla podle způsobu fair use se posuzuje na základě následujících skutečností, ke kterým soud přihlíží současně [6]:

  • účel a charakter užití díla, zejména s ohledem mna to, zda jde o užití komerční či nekomerční užití pro vzdělávací účely;
  • charakter chráněného díla;
  • míra a podstatnost užití části díla ve vztahu k chráněnému dílu;
  • dopad užití díla na hodnotu chráněného díla.

Jak je na první pohled vidět, kritéria pro konstituování užití díla jako fair use jsou stanovena velice obecně. To s sebou přináší na straně jedné nejistotu uživatele, zdali by v případě sporu bylo jeho užití klasifikováno jako fair use, na straně druhé ale zase zvyšuje možnost přiznání fair use více způsobům užití díla, než by bylo v případě jejich taxativního uvedení v copyrightu.

Užití díla v souladu s fair dealing je prokazováno na základě obdobných kritérií jako v případě fair use. Nicméně zde platí zásady, že se úprava fair dealing liší mezi jednotlivými státy Commonwealthu. Navíc se jedná o méně pružný koncept ve vztahu k jeho uznatelnosti při nakládání s autorským dílem než v případě fair use.

S přihlédnutím k jednotlivým náležitostem konkrétního užití díla lze obecně jako fair use a fair dealing označit např. užití pro studijní, výzkumné a vzdělávací účely, vytváření satiry a parodií nebo užití díla osobami se zdravotním či duševním postižením.

Volná užití a zákonné licence

Idea fair use či fair dealing je v českém autorském zákoně vtělena do paragrafů 29-45 pod společné označení „výjimky a omezení práva autorského“ [4]. Tato užití díla však nesmí být v rozporu s běžným způsobem užití díla a nesmí být při nich nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora [4]. V manifestu jsou tyto výsady uvedeny jako “právo dílo užít”.

Asi nejširší povolení jsou tzv. volná užití (§ 30). Patří sem především možnost zhotovit si záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla pro osobní potřebu fyzické osoby. Osobní potřebou je míněno užití pro soukromé účely, nikoliv pro obchodní či hospodářské. Vytvořené rozmnoženiny díla v rámci volného užití nesmí být tedy distribuováno nebo veřejně předváděno. Institut volného užití se nevztahuje na užití počítačových programů, zhotovení napodobeniny architektonického díla a vytvoření záznamu audiovizuálního díla. Nejčastějším případem volného užití je vytváření rozmnoženin literárního a hudebního díla pro osobní potřebu.

Zákonné licence jsou ustanovení pro konkrétní užití díla v daném kontextu. Vedle fyzických osob mohou na základě zákonné licence s dílem nakládat i dovolené instituce. Patří sem např. knihovny, muzea, školy a jiné vzdělávací instituce, na které se vztahují určitá využití autorských děl v rámci knihovní licence (§ 37), zpravodajská a novinářská média (úřední a zpravodajská licence - § 34). Mezi další často využívané zákonné licence patří užití části díla ve vlastním díle (citace - § 31) nebo užívání díla v rámci licence pro zdravotně postižené (§ 38).

Základní myšlenky Manifestu o volných dílech

Manifest o volných dílech je dalším z řady veřejných prohlášení, které upozorňují na důležitost volně dostupných kulturních hodnot a znalostí (v manifestu často zmiňovaných jako „společná kultura“) na začátku 21. století. Doba, ve které žijeme, se vyznačuje z pohledu přístupu ke kulturním a vědeckým hodnotám protichůdnými tendencemi: na jedné straně vyspělá technologická infrastruktura v čele s internetovou sítí umožňuje interakci a spolupráci při sdílení autorských děl v globálním měřítku, na straně druhé stále restriktivnější pojetí ochrany autorských práv tyto možnosti pod rizikem porušení autorských práv redukuje a společnost polarizuje na tzv. „piráty“ a druhou stranu, která autorské zájmy zastupuje. Mimo tuto „bojovou“ linií leží díla, se kterými lze bez obav nakládat způsoby charakteristickými pro internetovou síť: kopírovat, rozšiřovat a v mnoha případech i upravovat.

Manifest z tohoto hlediska přiznává důležitost převážně volnými dílům. Ve svém textu formuluje obecná doporučení a principy, kterými by se společnost měla řídit, chce-li ve svém prostředí volná díla zachovat. Níže některé z uvedených principů.

Volná díla jsou přirozeným stavem, autorská ochrana je výjimka“ [1] je základní tezí manifestu. Ačkoliv lhůta trvání autorských práv je v současné době poměrně dlouhá (70 let po smrti autora), stále se jedná o výjimečný stav, který je odchylkou od přirozené podstaty společného vlastnictví výsledků lidského intelektu. Koncepce autorského práva vychází z toho, že autor má časově omezenou výsadu, kdy rozhoduje o možnostech poskytnutí svého díla druhým osobám. Po uplynutí této lhůty se dílo stává volným dílem a je součástí společného vlastnictví. Nicméně tento přirozený cyklus může být narušen rozšiřováním rozsahu autorského ochrany, zejména ve smyslu prodlužování lhůty autorských práv, rozšiřováním souvisejících výlučných práv [pozn. 4] nebo novou úpravou předmětu autorské ochrany. Historie vývoje autorského práva je typickým příkladem postupného bytnění původně úzce profilovaného práva. Autoři manifestu si jsou tohoto nebezpečí vědomi, a proto požadují, aby veškeré změny v rozsahu autorské ochrany byly posuzovány ve vztahu jejich dopadu na volná díla. Zároveň je zde obsažen požadavek na přezkoumání délky ochrany autorských práv s tím, aby nové stanovení lhůty vedlo k zajištění rozumné rovnováhy mezi zájmy autora na ochranu jeho díla na straně jedné a veřejného zájmu na šíření kultury a znalostí na straně druhé. Stávající lhůta je nepřiměřená, znesnadňuje přístup ke společné kultuře a znalostem a je jedním z hlavních důvodů nedostupnosti tzv. osiřelých děl [1].

Volná díla je však potřeba chránit i nezávisle na stavu autorskoprávní legislativy. Za provinění proti přirozenému stavu volných děl je třeba nést odpovědnost i v případě individuálního jednání. Jako další princip je uvedeno, že jakýkoliv pokus o přisvojení si volného díla musí být potrestán ze zákona.

Tvůrci manifestu ve svých doporučeních zdůraznili roli „institucí spravující kulturní dědictví“ pro uchování, uspořádání a zpřístupnění volných děl [1]. Ačkoliv to zde není přímo určeno, za tímto označením se skrývají především knihovny a muzea. V době, kdy technologické možnosti umožňují digitalizovat, uchovat a zpřístupnit značné množství kulturních artefaktů, jsou volná díla pro knihovny a muzea z hlediska autorského práva bezrizikovou oblastí.

Vedle volných děl byla v manifestu při vytváření principů a doporučení věnována pozornost i dobrovolně poskytnutým dílům nositeli autorských práv. “Dobrovolné vzdání se autorských práv a volné poskytnutí autorských děl jsou legitimním výkonem výhradních autorových práv“ [1]. Z toho vyplývá, že by žádná úprava autorského zákona na národní úrovni neměla bránit autorovi poskytnout chráněné dílo bezúplatně veřejnosti. V případě České republiky je na základě novely AutZ č. 216/2006 Sb. možno poskytnout část svých autorských práv k dílu veřejnosti použitím veřejné licence. Dobrovolné vzdání se veškerých autorských práv, a tím pádem vytvoření volného díla, je v současné době z hlediska stavu českého autorského práva nelegitimním úkonem.

Manifest obsahuje i odstavec ohledně doporučení pro zachování výjimek a omezení autorského práva. Autoři manifestu tato ustanovení chápou jako „volný prostor uvnitř systému autorských práv“ [1] a vyzdvihují jejich sociální význam. Na základě zákonných licencí operují instituce jako knihovny a muzea, které garantují přístup ke kulturním hodnotám všem bez rozdílu. To je důležité zejména v kontextu probíhajících radikálních technologických a sociálních změn, kdy ne každý je schopen se přizpůsobit tempu doby. Z tohoto důvodu by měly být výjimky a omezení autorského práva „vykládány v kontextu vývoje prostředí a ve prospěch veřejného zájmu“ [1].

Závěr

Manifest o volných dílech je zprávou o tom, jakou důležitou roli hraje v dnešní síťově propojené společnosti společné sdílení autorských děl. Je zajímavé, že v kontextu nedávných událostí v oblasti směrování vývoje copyrightu získává manifest ve své obhajobě volného přístupu ke kulturnímu bohatství až varovné vyznění: v Evropském parlamentu se právě projednává návrh na prodloužení lhůty ochrany práva výrobců zvukového záznamu ze současných 50 na 95 let [7] a za zavřenými dveřmi se do nedávné doby vytvářelo aktualizované znění světové dohody ACTA [pozn. 5], která se kromě boje proti padělání hmotného zboží zabývá také zpřísněním vynucování ochrany autorských děl na internetu.

Závěrem je třeba dodat, že manifest není jediným, v nedávné době vydaným dokumentem věnujícím se úloze volně dostupných děl v současné době. Po obsahové stránce je s manifestem velmi podobný Europeana Public Domain Charter, hodnotící důležitost veřejně dostupných děl především z pozice budování Evropské digitální knihovny Europeana. Další dokument s názvem Strenghten the Commons – Now je přímo zaměřen na obranu commons (v jejich nejširším smyslu) a požaduje jejich osvobození od jakýkoliv pokusů o jejich výlučnou kontrolu. O posílení a harmonizaci omezení a výjimek z autorského práva usiluje iniciativa Copyright for Creativity, která navazuje na myšlenky vyjádřené v Zelené knize Autorské právo ve znalostní ekonomice vydaný před dvěma lety Evropskou komisí.

Použitá literatura:
  1. COMMUNIA. Manifest o volných dílech [online]. 2010 - [cit. 20-5-2010]. Dostupný z WWW: <http://knihovnam.nkp.cz/docs/autZak/Public_Domain_Manifesto_html_en.pdf>
  2. GASAWAY, Laura N. A Defense of the Public Domain : An Scholarly Essay [online]. Law Library Journal, 2009, roč. 101, č. 4, s. 451-470. ISSN: 0023-9283. Dostupný přes EBSCO v Národní knihovně ČR <http://han.nkp.cz/han/EBSCO/web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&hid=110&sid=5104943e-8236-4ab9-99f7-04c1434f2dcb@sessionmgr110>
  3. CREATIVE COMMONS. CC0 Jurisdictional Survey Responses. San Francisco : Creative Commons, 2008. 33 s.
  4. Česko. Zákon č. 121/2001 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In Sbírka zákonů České republiky. 2001, částka 36, s. 1658 - 1685. Dostupný také z WWW: <http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2000/sb036-00.pdf>
  5. ON THE COMMONS. About the Commons [online]. 2003 - [cit. 20-5-2010]. Dostupný z WWW: <http://onthecommons.org/content.php?id=1467>
  6. RICH, Lloyd L. Fair Use : Interpretations and Guidelines – The Fair Use Doctrine Part II. 2003 - [cit. 20-5-2010]. Dostupný z WWW: <http://www.publaw.com/fairuse.html>
  7. ELECTRONIC FRONTIER FOUNDATION. Sound Copyright [online]. 2008 - [cit. 20-5-2010]. Dostupný z WWW: <http://www.soundcopyright.eu>
Poznámky:
  1. Bernská úmluva o ochraně literálních a uměleckých děl z roku 1886. Ve 164 státech, které k Bernské úmluvě přistoupily (Česká republika je jedním z nich), vzniká ochrana autorských práv v momentě, kdy je dílo vytvořeno v „objektivně vnímatelné podobě“.
  2. Autor při překládání pojmu “voluntary commons” vycházel ze skutečnosti, že v českém jazyce není pro označení “commons” ustálen českých ekvivalent. Z tohoto důvodu se rozhodl pojem přeložit v souladu se způsobem vytváření commons, kterým je poskytnutí díla nositelem autorských práv.
  3. Výjimku v tomto ohledu tvoří software, pro který je nadále využívána především licence GNU GPL.
  4. Autorský zákon přiznává výlučná práva nejen autorům, ale také výkonných umělcům, tvůrcům zvukového záznamu a databází apod.
  5. Anti-Counterfeiting Trade Agreement (Obchodní dohoda proti padělání) je mezinárodní obchodní dohoda, která má být odpovědí na růst globálního trhu s padělaným zbožím a nelegálně šířenými autorskými díly. Evropská unie je členem této dohody.
Gruber, Lukáš. Manifest o volných dílech. Ikaros [online]. 2010, roč. 14, č. 6 [cit. 29.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/6255>. urn:nbn:cz:ik‐006255. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3.8 (hlasů: 4)

automaticky generované reklamy