Zpráva z workshopu Kompetence a schopnosti informačního profesionála: jak je poznat, rozvíjet, hodnotit, certifikovat

18. prosince 2006 se v jinonickém univerzitním areálu uskutečnil workshop nazvaný Kompetence a schopnosti informačního profesionála: jak je poznat, rozvíjet, hodnotit, certifikovat. Workshop se uskutečnil v rámci Jinonických informačních pondělků, jeho pořadateli se staly Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (ÚISK FF UK), Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP ČR) a Česká informační společnost (ČIS). Akce, kterou moderoval J. Schwarz (ÚISK FF UK), se zúčastnilo celkem 35 pozvaných hostů reprezentujících řadu institucí – zejména knihovny, vzdělávací instituce obecného oborového (knihovnicko-informačního zaměření) zaměření a profesní asociace v oblasti knihovnictví i vzdělávání obecně.

Podnětem k uspořádání workshopu se stalo vydání publikace:

Evropský průvodce kompetencemi v oboru knihovnických a informačních služeb. Část 1. Kompetence a schopnosti. Část 2. Úrovně kvalifikace. Praha : Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2006. 91 s. Aktuality SKIP, sv. 23. ISBN 80-85851-17-2. (pozn. redakce: publikaci je možné objednat na adrese Bedriska.Stepankova@nkp.cz)

Workshop byl rozdělen na dvě základní části. Nejprve účastníky přivítal moderátor workshopu. Poté M. Faitová (Univerzitní knihovna Západočeské univerzity v Plzni), J. Burgetová (SKIP ČR) a Z. Houšková (Národní knihovna ČR) pronesly vstupní příspěvky.

M. Faitová ve svém příspěvku stručně představila genezi vzniku průvodce. V roce 1999 bylo publikováno první vydání průvodce, a to jak ve francouzském, tak v českém jazyce. Na webu SKIP ČR je k dispozici i elektronická verze českého překladu. Tento překlad nese název Eurosměrnice KIS, který je upřesněn podnázvem Průvodce dovednostmi evropských odborných pracovníků v oboru knihovnických a informačních služeb. Průvodce byl zpracován v rámci projektu DECIDoc, na který následně navázal projekt CERTIDoc. Za Českou republiku na projektu CERTIDoc spolupracovala Sekce vzdělávání SKIP ČR. Výsledkem projektu je Evropský průvodce kompetencemi v oboru knihovnických a informačních služeb z roku 2004, jehož česká verze byla v tištěné podobě zveřejněna v roce 2006. Novou verzi průvodce lze oproti verzi předchozí pokládat za srozumitelnější, představuje celkem 33 kompetencí ve třech úrovních. Po skončení projektu CERTIDoc vznikla Stálá komise pro pokračování prací na Evropském průvodci (Standing Committee for Euroguide Follow-up, SCEF) – průvodce je totiž nutné průběžně aktualizovat. Z dvanácti překladů je jich šest k dispozici na webu (konkrétně se jedná o překlady do angličtiny, španělštiny, němčiny, chorvatštiny, italštiny a portugalštiny). Koncem roku 2007 by měla být přijata definitivní verze průvodce, mělo by dojít k redakci dílčích kapitol, syntéze textu, na leden 2009 jsou naplánovány technické kontroly, následovat by mělo další vydání průvodce. Otázkou je, zda bude opět pořízen a vydán český překlad. M. Faitová také upozornila, že průvodce může být využit v rámci Evropského systému certifikace informačních pracovníků. Tento systém vznikl a je organizován konsorciem CERTIDoc, které je tvořeno třemi zakládajícími zeměmi plus dalšími spolupracujícími zeměmi. Členové konsorcia již připravili několik dokumentů vztahujících se k certifikaci, mj. všeobecná pravidla i konkrétní postupy při certifikaci. Certifikát je udělován na pět let ve čtyřech úrovních. Držitelé certifikátu jsou zařazováni do Evropského registru držitelů certifikátu.

J. Burgetová se následně zaměřila na otázky spojené s překladem průvodce. V úvodu svého vystoupení se věnovala také evropskému kontextu vzniku průvodce a počátkům spolupráce se SKIP ČR. V roce 1997 došlo k náhodnému setkání předsedy Sdružení odborníků v oblasti informací a dokumentace (L’association des professionels de l’information et de la documentation, ADBS) s přednášející, přičemž hlavním výsledkem tohoto setkání se stala výzva k účasti na evropském projektu DECIDoc v rámci programu Leonardo da Vinci. Prvním hmatatelným výsledkem projektu se v roce 1999 stalo zmiňované první vydání průvodce Euroguide LIS, ještě téhož roku vydal SKIP ČR jeho český překlad Průvodce znalostmi a dovednostmi evropských odborných pracovníků v oboru knihovnických a informačních služeb. V roce 2004 bylo v rámci projektu CERTIDoc vydáno druhé (zcela přepracované) vydání průvodce a zároveň první vydání Úrovní kvalifikace. Toto druhé vydání průvodce je v současné době k dispozici již v deseti jazycích (v sedmi jazycích je přitom toto vydání dostupné v elektronické podobě, jak již bylo zmíněno). Zatímco účast SKIP ČR v projektu DECIDoc byla nositeli projektu finančně podpořena, v případě CERTIDocu již nikoliv. Překlad proto financoval SKIP ČR z vlastních prostředků.

Dnešní konsorcium CERTIDoc je tvořeno francouzskou španělskou a německou asociací a dalšími společnostmi (na přípravě prvního vydání průvodce se navíc podíleli i Britové prostřednictvím Aslib, tj. Sdružení pro informační management). V konsorciu se angažují i tzv. přidružení členové – v současné době je jich celkem devět a patří mezi ně i SKIP ČR. Konsorcium se postupně rozšiřuje, dohodu o partnerství již také uzavřely např. Belgie a Švýcarsko.

Přednášející také přiblížila pozadí vzniku českého překladu – na základě požadavku francouzské ADBS, držitele autorských práv k dílu, bylo na základě smlouvy uzavřené mezi ADBS a SKIP ČR třeba dodržet formální úpravu francouzského originálu, který byl vydán ve dvou svazcích. České vydání má proto dva titulní listy a úvodní souborný titulní list.

Pokud se týká jazykových problémů při překladu, jednalo se např. o pojetí překladu výrazu competences (v prvním vydání průvodce přeloženo jako znalosti a dovednosti, v druhém vydání již jako kompetence), o nutnost vyrovnat se s různým pojetím anglické a francouzské terminologie (library and information services versus information et documentation bez explicitní zmínky knihovnictví). J. Burgetová dále upozornila, že v celém průvodci jsou rozlišovány kompetence v singuláru (kompetence jako abstraktní pojem) a v plurálu (jednotlivé kompetence ve smyslu různých aplikovaných konkrétních činností, které jsou vzájemně nezávislé a jako celek tvoří abstraktní kompetenci).

Z. Houšková navázala s mírně provokativním vystoupením nazvaným Poločas rozpadu aneb Kompetence v české praxi. Opět se vrátila k prvnímu vydání publikace z roku 1999 a zdůraznila, že se jednalo o výsledky iniciativy, která vzešla zdola, navíc také o projekt otevřený kritice. V českém knihovnicko-informačním prostředí byl prezentován při různých příležitostech (na konferenci Knihovny současnosti 2000, v oborových médiích; samotná publikace byla distribuována i zdarma). Poločas rozpadu publikace byl cca dva roky – již na prvním učeném hádání bylo při hledání odpovědi na otázku, jak má vypadat informační pracovník současnosti a blízké budoucnosti, zřejmé, že řada účastníků neměla o existenci publikace dostatečné povědomí. Z. Houšková je proto mírně skeptická, pokud se týká dopadu druhého vydání průvodce v českém prostředí. Zmínila několik neuralgických bodů české knihovnicko-informační sféry: Nevíme, kdo jsme jako knihovníci nebo informační pracovníci, nejsme schopni se sjednotit na reálné bázi činností, stydíme se za svou profesi (zvláště přímo v naší odborné komunitě), raději diskutujeme, než konáme, na změnu nejsme připraveni a nejsme přiliš ochotni ji podstupovat, nemáme (obecně v ČR) zájem o lidský potenciál, bojíme se o vlastní pověst a post, na českém "knihovnickém dvorku" panuje profesní nevraživost. Lze proto očekávat, že i druhé vydání průvodce pravděpodobně čeká poločas rozpadu, přestože bude možná delší než v případě vydání prvního. Z. Houšková však zdůraznila, že velmi potěšitelné by bylo, kdyby tento poločas rozpadu nenastal. Navrhla také, že přítomní by se mohli pokusit dohodnout alespoň na jednom konkrétním člověku, který by mohl být členem české certifikační komise.

Následně byla otevřena diskuse. Úvod k ní přednesl moderátor J. Schwarz, který tak zároveň rámcově vymezil tematické okruhy diskuse:

 

  • Přestože máme k dispozici příručku s poměrně dobře vymezenými kompetencemi (jak na obecné, tak na specifické úrovni), potýkáme se s problémem, jak zabezpečit, aby se příručka nestala pouze zaprášenou brožurkou. Takto definované kompetence se (zatím) nedostatečně odrážejí ve vysokoškolské výuce. Vysoké školy typicky nedostatečně sledují uplatnění svých absolventů v praxi, tj. není věnována dostatečná pozornost získávání zpětné vazby. V důsledku toho vzdělávací systém nereflektuje reálnou podobu pracovního trhu. Již na středních školách a učilištích jsou patrné podstatné rozpory mezi výukou a praxí, podobný problém čeká i vysoké školy. Narůstá počet absolventů vysokých škol bez uplatnění, navíc cca 60 % absolventů pracuje v jiném oboru, než který vystudovali. Je potřeba věnovat pozornost i rozšiřování kompetencí samotných pedagogů. Otázkou je, v čem spočívá chyba.
  • Řada institucí se potýká s nezodpovědným přístupem svých manažerů, kteří se přednostně věnují řešení dílčích problémů a převládá u nich negativistický přístup. Velmi problematická je také malá flexibilita pracovníků obecně (např. výzkum Jana Kellera z Ostravské univerzity v Ostravě prováděný na vzorku cca 2 000 lidí ukázal, že pracovníci s vysokoškolským vzděláním patří k nejméně flexibilním pracovníkům). Jak lze tedy přenést nastíněné koncepce a poznatky uvedené v citovaných publikacích do praxe?
  • Je častým jevem, že instituce fungují dobře, mohou se však setkávat s problémy souvisejícími s potenciálním nárůstem počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Kompetence a na ně navazující certifikace mohou napomoci ke zpřehlednění pracovního trhu. Certifikaci se však v ČR příliš často nevěnuje pozornost (viz např. certifikát ECDL, který byl významně propagován před cca pěti či šesti lety, ale dosud pravděpodobně není ze strany zaměstnavatelů přiliš vyžadován). K čemu jsou tedy kompetence (a jejich certifikace) užitečné?

 

V. Richter (SKIP ČR) na úvodní slovo moderátora reagoval konstatováním, že školy by se měly polepšit, měly by lépe učit, vedoucí knihoven by se měli polepšit, rovněž tak knihovníci. Upozornil, že v jeho očích je největší bariérou systém odměňování ovládající naši profesi (pracovníci v oblasti knihovnických a informačních služeb jsou typicky zaměstnanci příspěvkových či rozpočtových organizací nebo vysokých škol s vlastními mzdovými systémy). Systém je založen na tarifech, typech prací, navíc mzda stoupá s věkem zaměstnanců. Teoreticky existují také motivační složky mzdy, naprostá většina institucí však s těmito složkami nepracuje. Od 1. 1. 2007 dojde k navýšení platů, zvýší se však tarify, nikoliv motivační složky. Bez motivačních složek je však těžké odvádět kvalitní personální práci.

Z. Houšková (Národní knihovna ČR) na uvedený diskusní příspěvek reagovala otázkou, co je tedy motivací pro práci v knihovnictví. Vznesla otázku, zda peníze jsou tím nejdůležitějším faktorem.

Z. Uhlíř (Národní knihovna ČR) odpověděl, že peníze nejsou na prvním místě. První místo dle něj patří idejím, druhé místo lidem a až třetí místo penězům. Ze zkušeností s výukou na Evangelické teologické fakultě UK a na ÚISK FF UK se domnívá, že studenti knihovnictví jsou často (ve srovnání se studenty teologie) subalterní [subalternace = služební nebo společenská podřízenost, pozn. red.]. Poručík, který nechce být maršálem, nemá být ani poručíkem. Z. Uhlíř uvedl také příklad ze soudnictví – soudcům byly za účelem zvýšení výkonu zvýšeny platy, kýžené zvýšení výkonu však nenastalo. Vždy totiž hrají roli instituce, nikoliv samotná profesionalita. Upozornil také na existenci dvou složek knihovnictví – moderního a historického knihovnictví. Tyto složky mají společné i protikladné rysy. Jiné požadavky jsou kladeny na veřejné a jiné na vědecké knihovny, opět jiné na kompetenci jako celek. Poločas rozpadu bude nutně velice rychlý, neuvědomíme-li si, že naše instituce čeká zánik, pokud se nebudou virtualizovat a místo shromaždiště dokumentů se nestanou agregátory zdrojů.

L. Čumplová (Národní pedagogická knihovna Komenského, NPKK) ve svém diskusním vstupu popsala systém soudržnosti a sounáležitosti, který funguje v NPKK. Cílem snažení je vždy čtenář, knihovnice v případě potřeby pro čtenáře nosí i vlastní knížky z domova. Na druhou stranu je pro knihovnu typický určitý konzervatismus. Problematicky působí nulová možnost mzdové odměny, respektive jejího prosazení zevnitř – NPKK je součástí Ústavu pro informace ve vzdělávání, v němž působí jiní odborní pracovníci (např. statistici), kterým jsou osobní příplatky vypláceny. Kompetence vnímá L. Čumplová jako základ, podle kterého jsou vybíráni noví pracovníci. Do NPKK se často hlásí učitelé – jsou-li přijati, NPKK využívá nabídky Národní knihovny ČR, kde procházejí tito pracovníci rekvalifikací (jsou dovzděláni v oboru knihovnictví). Upozornila také na existenci dvou koncepcí vzdělání – dle první z nich má vzdělání být co nejširší (a ke specializaci dochází v praxi), dle druhé z nich slouží vzdělání primárně jako příprava pro praxe. Ve Spolkové republice Německo např. fungují profesní organizace, které školí absolventy bez specializace. Jedině praxe totiž může ukázat, jaké kompetence jsou skutečně zapotřebí. Vzhledem k různorodosti praxe musí každý pracovník disponovat různými schopnostmi.

L. Tichá (Asociace knihoven vysokých škol ČR, Odborná komise pro informační vzdělávání a informační gramotnost na vysokých školách) následně uvažovala o možnostech praktického využití průvodce. Není potřeba ihned usilovat o certifikaci, vyplatí se nejprve začít s průvodcem prakticky pracovat. Lze vytvářet také karty, na nichž je zaznamenáno, co který zaměstnanec umí. I pro samotné zaměstnance jsou tyto karty výhodné – ti si tak vlastně provedou inventuru svých znalostí a dovedností, zjistí, kam by měli dále své vzdělávání směřovat, jaké znalosti a dovednosti si doplnit. (Toto může být vhodné použít i mj. v souvislosti s Národní technickou knihovnou.) Certifikace je pak formalizací a potvrzením toho, co kdo skutečně umí.

L. Hula (Národní ústav odborného vzdělávání, NÚOV) se problematice věnoval z hlediska středních škol. Poznamenal, že při přípravě rámcových vzdělávacích programů byla velmi žádoucí spolupráce se sociálními partnery, NÚOV se však setkával s nezájmem sociálních partnerů o komunikaci. Dochází tak k rozporům mezi přípravou ve škole a požadavky zaměstnavatelů. U žáků opouštějících střední školy je očekávána připravenost na praxi, zároveň je pro absolventy středních škol nutné celoživotní vzdělávání. Naznačil, že průvodce věnovaný kompetencím by mohl být promítnut do Národní soustavy kvalifikací.

L. Tichá následně dodala, že průvodce lze využít i jako základ pro změnu katalogu prací (informace o tom, co má člověk pro určité zařazení umět). Je třeba brát v úvahu jednak vlastní schopnosti pracovníka, jednak požadavky pro výkon určité funkce.

J. Blažíčková (Trexima, spol. s r. o.) poznamenala, že téma kompetencí ji zajímá vzhledem k jejímu zaměstnání (pracuje pro soukromou společnost, která se zabývá vzděláváním personalistů a má řadu klientů i ve veřejné správě). Národní soustava povolání dle J. Blažíčkové představuje prostor pro uvedení průvodce do praxe. Projekt soustavy řeší Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které na něj vypsalo veřejnou zakázku. Výsledkem by měl být systém, který sofistikovaně popíše povolání a další pracovní pozice na českém trhu práce tak, aby bylo umožněno dobudování Národního systému kvalifikací. Vznikl by tak i zdroj informací využitelný pro Evropský kvalifikační rámec. Národní soustava povolání by měla popsat pozice ze strany světa práce. Díky soustavě by mělo být snadno zjistitelné, jaké optimální kompetence má mít člověk pro zvládnutí dané práce. Popis bude náročný a obsáhlý, bude na něj navazovat právě Národní soustava kvalifikací. Např. povolání knihovník a v kvalifikace knihovník v Národní soustavě kvalifikací nebude totéž – v popisu povolání může být pouze základ, tj. nemusí v něm být zahrnuto vše. Další kompetence či vyšší úrovně kompetence budou předmětem certifikace. Lze se také inspirovat tzv. sektorovými radami (sector skills councils), které existují ve Velké Británii. Cílem těchto rad je popsat trh práce v konkrétní oblasti, identifikovat, jaké pracovní pozice a povolání se v něm vyskytují atd. Vytvářejí tak základ pro tzv. kvalifikační rámec, jehož základní část se musí přenést právě do soustavy kvalifikací.

Z. Houšková následně upozornila na Integrovaný systém typových pozic (ISTP), v němž jsou charakterizovány i knihovnické pozice (při tvorbě systému byli knihovníci prostřednictvím elektronické konference vyzváni k zaslání připomínek). Problémem je, že u nás stále přetrvává představa, že knihovníkem je ten, kdo uzavře pracovní smlouvu s knihovnou. Na pozici knihovníka je tak často přijímán kdokoliv (ISTP není využíván). Pokud se nejsme schopni vzájemně na ničem dohodnout, vyvstává otázka, zda jsme jedné profese.

J. Blažíčková dodala, že ISTP funguje od roku 1999 a jsou v něm popsány pracovní pozice a povolání na trhu práce. Doplnila také, že při tvorbě Národní soustavy povolání se naráží na značné problémy při popisu jednotlivých povolání, kdy tvůrci popisů na sebe berou značnou odpovědnost. Proto se jako vhodný jeví např. mechanismus sektorových rad, který už zaujal např. stavaře. Složitější situace nastává v případě vysokých škol (je problematické je přimět ke spolupráci).

M. Faitová položila další diskusní otázku – máme zájem o systém dalšího vzdělávání našich pracovníků? Zatím totiž často chybí zpětná vazba, zda se pracovníci posouvají ve svých dovednostech někam výš. Ze zkušenosti ví, že u některých pracovníků oceňuje, že pracují právě pro ni. Je proto obtížné je nutit k něčemu navíc, co by po nich jiná instituce nechtěla.

Dle L. Tiché se však v těchto případech nejedná o něco navíc, mělo by být samozřejmé, že zaměstnanci se účastní kurzů apod. M. Faitová souhlasila, dodala však, že problémem je, že v takovém případě by se nově získané či rozšířené dovednosti měly odrazit v hodnocení pracovníků.

J. Burgetová vyjádřila radost z příspěvků zástupců NÚOV a firmy Trexima, které přidaly další kamínek do mozaiky celé problematiky (výhodou je používání shodné terminologie).

Z. Houšková následně uvedla své pochybnosti o chování ředitelů knihoven vůči nově přijímaným pracovníkům. Který ředitel je ochoten jasně říci, že na odborné knihovnické posty přijme např. pouze absolventy knihovnických škol? Proč nejsou do knihoven přijímáni např. pouze lidé s certifikátem ECDL nebo ti, kteří při přijímacím řízení prokáží dovednosti na úrovni ECDL?

J. Nejezchlebová poznamenala, že sami si pravděpodobně svého oboru dostatečně nevážíme. Řada knihovníků má kladný vztah ke své profesi, nejedná se pouze o práci kvůli penězům. Proč by však studenti neměli chtít odpovídající peníze za svou práci? Ředitelé knihoven od pracovníků nevyžadují, co by měli, ale zároveň plně nevytvářejí podmínky pro pracovníky. Ředitelé by měli zaměstnance umět "popostrčit", vytvořit mu podmínky pro další studium. Mladí by pak měli vědět, že je čeká kariérní postup, že tedy mají možnost se posunout. Pro pracovníky bez knihovnického vzdělání by mělo vždy být podmínkou získání místa absolvování rekvalifikačního kurzu (lidé si jej často platí sami a vybírají si na něj dovolenou). Tyto kurzy musí být standardizované a mít vysokou úroveň. Vedoucí pracovníci by pak měli mít nastaveny příslušné zpětnovazební mechanismy, aby mohli pracovníky příslušně oceňovat.

V tomto bodě byla diskuse přerušena moderátorem J. Schwarzem konstatováním, že dle jeho mínění byl bludný kruh naznačený skeptickými názory V. Richtera rozseknut. J. Schwarz zároveň vyzval kolegyni z ÚISK FF UK Zuzanu Pipkovou k provedení losování, jehož vítězové (L. Tichá, L. Chrástová, E. Bratková, H. Slámová a P. Doležalová) získali od SKIP ČR jako dárek právě druhé vydání průvodce.

Po přestávce nejprve J. Schwarz pronesl úvodní slovo k další části diskuse. Vyslovil domněnku, že profese knihovníka začíná pozvolna zanikat; do popředí se dostávají informační pracovníci jako mediátoři. V průvodci jsou vymezeny čtyři úrovně kvalifikace, které naši oblast popisují vyčerpávajícím a dobrým způsobem (asistent, technik, manažer a expert v informačních službách). Vyjádřil souhlas s tím, že knihovníci a další pracovníci v informačních institucích nepracují primárně pro peníze, tj. jejich prvotní motivace je jiná (jinak by odcházeli na lépe placená místa do soukromých firem). Problémem je, že mnohdy hledáme cesty, proč něco nelze, než abychom se věnovali hledání cest, jak danou věc vyřešit. Často převládá také snaha o zachování statu quo, dochází k prosazování parciálních zájmů. Dle jeho názoru lze kompetence uvedené v průvodci bez úprav aplikovat do řídící praxe a využívat je ke zjišťování, co umí lidé, které zaměstnávám či které chci teprve zaměstnat.

V. Richter vyjádřil souhlas s tvrzením, že knihovníci nepracují jenom pro peníze, naopak nesouhlasil s tím, že bludný kruh se v diskusi podařilo rozseknout.

J. Schwarz následně upozornil, že průvodce je rozčleněn do dvou částí – v první části je charakterizováno 33 kompetencí a ve druhé části pak 20 schopností.

Z. Houšková zdůraznila široké možnosti využití průvodce v praxi. Pro studenty může být publikace zajímavá tím, že díky ní mohou zjistit, co po nich pro konkrétní úroveň bude vyžadováno v praxi. S průvodcem mohou pracovat i individuálně ředitelé knihoven. Nabízí se také možnost využití průvodce pro ty, kteří se na nás obracejí jako na skupinu (např. školy). Otázkou zůstává, zda na úrovni vrcholového managementu velkých knihoven průvodce přispěje k vytvoření společného standardu.

I. Sládková (Národní vzdělávací fond) zdůraznila, že profesionálové v oboru se musí dohodnout mezi sebou, kterou úroveň musí splňovat např. ředitelé knihoven.

Z. Houšková navázala konstatování, že kdyby se dohodlo deset či dvanáct největších knihoven v ČR na uplatňování kompetencí (např. podmínkou přijetí nového zaměstnance do pracovního poměru by bylo absolvování příslušných kurzů ve zkušební době), byl by vytvořen respektovaný standard kompetenčního systému.

J. Schwarz upozornil, že kritéria jsou v průvodci nastavena tak, že slabé stránky v oblasti kompetencí mohou být vyváženy např. některými schopnostmi.

J. Burgetová vznesla otázku, jak donutit ředitele knihoven k podniknutí kroků, které naznačila Z. Houšková.

R. Vlasák (ÚISK FF UK) reagoval otázkou, který ředitel velké knihovny v ČR má knihovnické vzdělání. Uvedl i konkrétní příklady knihoven, jejichž ředitelé nejsou knihovníci: Národní knihovny ČR, Státní technické knihovny a Městské knihovny v Praze.

Z. Houšková v návaznosti na upozornění J. Schwarze vysvětlila, že je pochopitelné, že ne každý disponuje všemi kompetencemi, např. máme-li dobré manažery, nemusejí to být nutně knihovníci.

L. Tichá dodala, že kompetence jednotlivce by měly být posuzovány ve vztahu k pozici, kterou zaujímají.

J. Schwarz doplnil, že kompetence nejsou vázány na formální vzdělání, k tomu ostatně směřuje i systém uznávání kvalifikací.

B. Sedláčková (Ústav informatiky, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě) J. Schwarzovi položila otázku, jaké jsou vlastně cíle workshopu.

J. Schwarz následně cíle přiblížil – původním cílem bylo pozvat zástupce různých institucí, kteří se zabývají problematikou kompetencí a vzdělávání, a na základě druhého vydání průvodce zjistit, jak je možné využít v ní prezentované poznatky a zejména jak je zavádět do praxe různých institucí.

R. Papík (ÚISK FF UK) poznamenal, že mnoho věcí v publikaci pokládá za užitečné, zároveň však vyjádřil názor, že průvodce zůstane v pozici poradního materiálu (jinak by musel velmi pružně reagovat na každou změnu v informačním světě). Upozornil, že v průvodci jsou zachyceny jenom některé profese a některé kompetence, jimiž se informační profese nenechá spoutat. Zmínil také tzv. Boloňskou deklaraci, která rozděluje studium na bakalářské, magisterské a doktorské, přičemž bakalářské studium by mělo být orientováno na praxi. Školy reagují, musejí se restrukturalizovat.

J. Schwarz položil R. Papíkovi dotaz, jaké příklady konkrétně v průvodci scházejí (tato informace nebyla uvedeno ani v recenzi, kterou R. Papík připravil pro časopis Ikaros). R. Papík doplnil, že např. řízení je příklad oblasti, která je pokryta velmi stručně, naproti tomu např. informační technologie jsou velice podrobně specifikovány (avšak odrážejí stav před cca dvěma až třemi lety).

Dle L. Čumplové má R. Papík v některých ohledech pravdu. Vedoucí pracovníci knihoven si vždy stanovovali určité požadavky na nové pracovníky – něco musejí umět již při vstupu do zaměstnání, něco dalšího si mají povinnost doplnit následně (a s touto podmínkou jsou přijati). L. Čumplová konstatovala, že vzdělanostní úroveň (profesionálních) knihovníků obecně je poměrně dobrá, problematická v oblasti informačních technologií, avšak díky školením apod. dochází ke zlepšování. Vyjádřila také poděkování původci elektronické konference Knihovna.

Z. Houšková doplnila, že zastaralost ve vymezování kompetencí týkajících se informačních technologií je způsobena tím, že publikace byla vydána již v roce 2004. Bližší specifikace v oblasti informačních technologií je dána tím, že tato specifikace se vytváří snadněji (na rozdíl od zmiňovaného řízení). Zdůraznila také, že se nejedná o úřední dokument Evropské unie, nýbrž že dokument je výsledkem iniciativy informačních pracovníků, tj. zdola.

R. Papík vyjádřil s poslední připomínkou souhlas, upozornil však přesto, že průvodce by neměl být závazným materiálem (každý ředitel by měl mít možnosti si potřebné kompetence pracovníků určit sám).

Z. Houšková následně vyzvala ke stanovení certifikační komise (např. pěti lidí, kteří jsou respektovanými autoritami v oboru) - využitelnost takové skupiny by byla ještě větší než udělování certifikátů, mohla by napomoci ke změnám v naší oborové komunitě. Chceme např., aby se Ministerstvo kultury ČR začalo věnovat akreditaci v oboru knihovnictví (jediné, co je nyní možno akreditovat, je rekvalifikační kurz na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, dále některé další kurzy orientované na pedagogické pracovníky). Na ministerstvu musí v takovém případě být někdo, kdo bude posuzovat, co může být akreditováno. Podobná komise fungovala v euforických dobách na počátku 90. let; dnes by se mělo jednat o všeobecně respektovanou autoritu.

I. Sládková se vrátila k sektorovým radám, tj. expertním skupinám, jakýmsi radám moudrých v oboru, které průběžně upravují kompetence v příslušném oboru, starají se o hlídání kvality vzdělávacích programů atd. Dle jejího názoru je v době evropské mobility neudržitelné, aby si každý ředitel kompetence určoval sám, snižovala by se tím možnost přejít jinam (kdyby stanovování kompetencí záleželo na každém řediteli, evropské standardy by se nikdy nesrovnaly). Na dotaz R. Vlasáka, v kterých oborech již v Evropě sektorové rady vznikly, I. Sládková odpověděla, že se jedná např. o manažery bankovních institucí či o účetní svazy.

R. Papík doplnil, že svá slova nemínil jako kritiku publikace, naopak ocenil zásluhy jejích tvůrců. Průvodce by podle něj měl být stejně živým materiálem jako např. Wikipedia (bylo by tak např. vidět, jaké nové profese v našem oboru vznikají).

L. Tichá poznamenala, že v okamžiku, kdy se průvodce začne používat v praxi, nastane ideální příležitost pro sbírání připomínek k jeho obsahu.

J. Schwarz doplnil, že tvůrci průvodce slibují kontinuální aktualizaci (na webu). V návaznosti na předchozí diskusi také uvedl, že v oblasti informačních technologií je v průvodci uvedeno pět kompetencí, zatímco v řízení osm.

Z. Houšková se následně vyjádřila k některým terminologickým otázkám – ocenila např. termín asistent, naopak za problematický pokládá termín manažer, který je v českém prostředí používán v jiném kontextu.

B. Sedláčková obratem navrhla termín koučování. Poznamenala také, že poradní dokumenty jsou velmi užitečné při podávání akreditačních materiálů. Upozornila také na výsledky nedávno proběhlého učeného hádání, které se konalo v Martině na Slovensku (mělo by být vymezeno jádro našeho oboru).

R. Papík uvedl, že ředitel knihovny je ve svém rozhodování svobodnější než vedoucí pracovníci ve školství. Zmínil také příklad USA, kde jsou akreditace záležitostí Americké knihovnické asociace (American Library Association, ALA). Obor informační věda je v ČR považován za humanitní disciplínu, není proto jednoduché najít vzdělání pro exaktně zaměřené jedince - absolventi ÚISK FF UK musejí rozumět tomu, co se děje v oblasti informačních systémů, měli by např. umět navrhnout digitální knihovnu. Předměty související s programováním či informačními technologiemi obecně je však těžké v akreditační komisi prosazovat. Diskuse, co je jádro oboru, je proto více než na místě. Náš obor se za poslední desítky let proměňuje ve velmi technicistní obor. M. Svoboda ze Státní technické knihovny ostatně pokládá knihovnictví přímo za inženýrskou disciplínu.

L. Čumplová následně upozornila na situaci, kdy pracovníci knihoven často nemají dostatečné vzdělání v oblasti informačních technologií, za každým knihovníkem by měl být jeden pracovník s dovednostmi v oblasti informačních technologií.

Z. Houšková rovněž vyjádřila názor, že publikace může být velmi prospěšná pro jádro našeho oboru.

Tím byla diskuse uzavřena, moderátor J. Schwarz navrhl závěrečné body workshopu, které byly schváleny v tomto znění:

Účastníci workshopu se shodují, že pro další rozvoj předmětné oblasti je užitečné vytvořit platformu (např. v podobě pracovní skupiny nebo sítě spolupracujících odborníků z různých institucí) pro: 1) systémovou integraci a implementaci definovaných kompetencí v oblasti knihovních a informačních služeb do národní soustavy vzdělávání (např. národní soustavy povolání, národní soustavy kvalifikací ad.) 2) podporu praktického uplatňování definovaných kompetencí na řídicí úrovni v jednotlivých oborových institucí (tj. knihovnách, informačních střediscích a dalších informačních institucích) Účastníci workshopu vidí také jako žádoucí zveřejnění publikace Evropský průvodce kompetencemi v oboru knihovnických a informačních služeb (Praha : SKIP, 2006) ve volně přístupné elektronické podobě.

Moderátor J. Schwarz

Moderátor J. Schwarz

M. Faitová

M. Faitová

J. Burgetová

J. Burgetová

Z. Houšková

Z. Houšková

Pohled do publika

Pohled do publika

Pohled do publika

Pohled do publika

J. Burgetová

J. Burgetová

Diskuse o přestávce (zleva L. Kurka, J. Burgetová, Z. Houšková)

Diskuse o přestávce (zleva L. Kurka, J. Burgetová, Z. Houšková)

Diskuse o přestávce (zleva V. Richter a Z. Uhlíř)

Diskuse o přestávce (zleva V. Richter a Z. Uhlíř)

Pohled do publika

Pohled do publika

Pohled do publika (H. Slámová, L. Kurka)

Pohled do publika (H. Slámová, L. Kurka)

Autorkou fotografií je Barbora Ševčíková (Státní technická knihovna, ÚISK FF UK).

Skolková, Linda. Zpráva z workshopu Kompetence a schopnosti informačního profesionála: jak je poznat, rozvíjet, hodnotit, certifikovat. Ikaros [online]. 2007, roč. 11, č. 1 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/3817>. urn:nbn:cz:ik‐003817. ISSN 1212-5075.
Průměr: 5 (hlasů: 4)

Najít a udržet

Dekuji za obsáhlou zprávu z jednání. Vždycky je dobré, když se teorie definuje a pomáhá praxi, proto Průvodce vítám, jako pomůcku personálního managementu knihoven a informačních pracovišť, podaří-li se jej protlačit do národních soustav, tím lépe. Určitě jsou již dnes vedoucí pracovníci knihoven, kteří intuitivně a také promyšleně nacházejí kvalitní pracovníky. A dokáží je motivovat natolik, že v knihovně i po určitou dobu setrvají. Ze zkušenosti vím,že takový kvalitní člověk může obohatit knihovnu, i když v ní setrvá rok či dva. Někde se to možná daří hůř. Ovšem doby, kdy byly knihovny nuceny přijímat neznalé a nedovedné pracovníky, z důvodu nedostatku pracovních sil, je již za námi. Myslím, že nám mnohým např. pomáhá Městská knihovna v Praze, ta velmi zvyšuje prestiž našeho povolání mezi širokou pražskou veřejností. Zásadní problém však nevidím ve mzdové soustavě ani v jednotlivých pracovnícich, ale v přístupu vedoucích pracovníků ke svým týmům a stylům řídící práce v některých knihovnách.


automaticky generované reklamy