Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Komunikologie a posthistorie

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Komunikologie a posthistorie

0 comments
Rubrika: 

 

Jméno Viléma Flussera (1920-1991) - původem ze Smíchova, dalším působením světoobčana (Brazílie, Francie, Německo) – nejspíše není třeba zvláště připomínat; jeho dílo hovoří samo za sebe. V češtině již známe překlady jeho prací o fotografii[1] a technických obrazech[2], nyní se nám dostává do ruky slovenský překlad jeho Komunikologie[3]. Vzhledem k tomu, že Flusserovo myšlení se vydalo směrem k objevování nových horizontů, nebylo by dobré tento ediční počin přejít bez povšimnutí. Pokusím se naznačit, v čem může být jeho nový přístup ke starým problémům pro nás dnes inspirující.

Flusserovo působení bylo mnohotvárné a rozmanitá jsou i témata, kterými se obíral. Není tudíž dost dobře možné v rámci krátkého příspěvku postihnout je v úplnosti a je nutno učinit jistý výběr. Myslím, že jednou ze závažných oblastí, která by měla být reflektována a dále promýšlena, je komplexní představa linearity, jejího vzniku, vlády a překonání: právě zrušení linearity v technických obrazech a překonání lineárního myšlení při jejich recepci je ústředním bodem, ke kterému se vztahují další důležitá témata, zejména téma času. A vzhledem k tomu, že čas není jednoduše samozřejmou, přirozeně danou skutečností, nýbrž složitým mentálním vzorcem, vystupují na povrch další nezanedbatelné konsekvence. Do popředí se tak zejména dostává zásadní rozdíl mezi „věcí“, tj. skutečností vnějšího světa, a „významem“, tj. skutečností světa vnitřního. Linearita se tak jeví jako otázka významové, obsahové, kvalitativní směrovanosti času. To ovšem dovedeno do důsledku znamená, že zrušení a překonání linearity je zároveň zrušením a překonáním směrovanosti historického času, jak ji formulovalo novověké (ať už profesionálně historické, nebo profesionálně filosofické) myšlení, že zrušení a překonání linearity je zároveň zrušením a překonáním představy vývoje jakožto pokroku. Tento důsledek vylučuje nejenom tzv. filosofii dějin jako jeden z mocných výhonků moderny (což zajisté potěší pozitivisticky zaměřené historiky), ale je ještě mnohem závažnější: vylučuje také ztotožňování dějin s minulostí a naopak; vylučuje tak představu tzv. kritické historie o odstupu a svébytnosti a výrazným způsobem také transformuje její představu o místu a důležitosti datace a atribuce toho, co se z minulosti dochovalo (což tytéž pozitivisticky zaměřené historiky rozhodně nepotěší). Úhrnem, Flusserovo pojetí linearity a jejího zrušení a překonání zpochybňuje historickou vědu ve vymezení tzv. klasické vědy. A v tom Vilém Flusser představuje v oblasti humanitních disciplín rovnomocného partnera tomu přírodovědnému myšlení, jež je zastoupeno jmény David Bohm[4] či Ilya Prigogine[5] nebo Stephen Hawking[6]. To by, myslím, mělo být každému podnětem k dalšímu přemýšlení a ke kritickému přehlédnutí navyklých způsobů myšlení, jak nám je uchovala novověká tradice. Už jen tento letmý vhled tedy ukazuje, že Flusserovu komunikologii rozhodně stojí za to nikoli jen přečíst, ale číst.

Linearita a historie viděné tímto - antimodernistickým – prizmatem tak znamená radikální přelom v našem pojímání lidského světa. Vyvrací se tím totiž představa objektivity a objektivního a nahrazuje se představou intersubjektivity a intersubjektivního. To pak má ve Flusserových očích ten důsledek, že ve věku překonávání linearity jím koncipovaná komunikologie nahradí filosofii, jež dominovala ve věku linearity. Tomu je ovšem třeba dobře rozumět, protože leckdo by Viléma Flussera mohl považovat právě za filosofa. Zdá se, že si tu musíme ustavičně uvědomovat širší kontext vyznění tradiční metafyziky a nástupu doby poevropské, jak to formuloval Jan Patočka[7], konce dějin a zániku filosofie, jak to na základě hegelovských interpretací Alexandra Kojèva předestřel Francis Fukuyama[8] či zániku subjektu prohlášeného Michelem Foucaultem[9]. Sledování všech těchto (a zajisté ještě mnohých dalších) kontextů a jejich konsekvencí by nás však zavedlo příliš daleko, takže na ně na tomto místě mohu jen poukázat. Přechod od objektivity k intersubjektivitě můžeme konkrétněji vidět v tom, že Flusserova představa je jistou obdobou historické topiky Paula Veyna[10] a rovněž tak kritiky metody a metodičnosti, jakož i popperovské koncepce objektivistické správnosti důrazně provedené Paulem Feyerabendem[11]. Abych se vyhnul oblastem, jež někomu mohou připadat odtažité, řeknu jenom, že veškeré Flusserovo myšlení směřuje k tomu, aby formulovalo zájem humanitních disciplín z hlediska jednání a nikoli pouhého dění.

Ve Flusserově komunikologii pak na pozadí těchto otázek vystupují zejména dva horizonty, které se částečně prolínají. V tom se zcela prakticky ukazuje zrušení a překonání linearity, které teoreticky koncipuje; místo toho se profiluje základní strukturální pohled. Konkrétně to znamená integraci dvou historických řad, obecnější (obraz – text – technický obraz) na jedné a speciálnější (rukopis – tištěná kniha – technický obraz) na druhé straně a dvou řad funkčních, jednak diskursu (divadlo – pyramida – strom – amfiteátr), jednak dialogu (kruh – síť), jakož i tomu odpovídajících kódů (před-abeceda – abeceda – post-abeceda). Může to na první pohled vypadat jako příliš metaforická terminologie, a tudíž jako pojmová vágnost, ale jak výklad ukazuje, umožňuje takové členění dobře artikulovat nejenom režim distribuce informace a kontrolu jejího uchování i pozměnění, ale také nahlédnout její povahu jakožto noetické struktury (právě to ospravedlňuje ve Flusserových očích nárok komunikologie na to, aby vystřídala filosofii).

Zásadní je myšlenka, že obraz se postupně stal příliš složitým, a tudíž musel být interpretován. Tak vznikl text: simultánnost se proměnila v následnost, linearitu. Paul Feyerabend ve svém pohledu na tuto archaickou dobu, v níž došlo k přechodu od mýtu k logu, jak se říká, tu hovoří o komplexnosti obrazu na jedné a kompaktnosti textu na druhé straně. Kompaktní text je transparentní – odkazuje k simultánnímu, tj. věčnému obrazu, který je za ním a který je interpretován jako idea, resp. idey. Jan Assmann[12] v témž smyslu hovoří o asynchronní (simultánnost „kdysi“ a „teď“) a diachronní (následnost „dříve“ a „později“) historii. Zdá se, že tento výklad je inspirativnější než výklad Umberta Eca[13], který v obraze vnímá pouze neurčitost a v textu pouze určitost.

Pak se ovšem klade otázka technických obrazů, jak ony se vztahují k textu. Flusser vychází z toho, že technický obraz je interpretací textu transparentního směrem k ideám. Potom třeba fotografie je interpretací stanoviště (obecněji tedy stanoviska), z něhož má být objekt nazírán, film je interpretací relevantních složek děje (výběr střihem), z nějž se explikuje jeden z možných implicitních významů. Podobně se věnuje i televizi, videu a kinu. Dnes bychom mohli říci, že technické obrazy jsou také formou obsahu poskytovaného prostřednictvím informačních a komunikačních technologií: technickým obrazem v tomto smyslu je hypertext. Lineární text dlouhodobým užíváním přestal být transparentní k ideám, jen masivně odkazuje k jiným textům, avšak neví to o sobě; hypertext jej o tom uvědomuje. To je konkrétní a praktický doklad přechodu od objektivity k intersubjektivitě. S linearitou textu se ovšem ruší i diachronní historie. Flusser (i když z jiných důvodů, jak je zřejmé, než takový Fukuyama) říká, že nastupuje posthistorie. Nám se to ovšem jeví tak – protože dění ani jednání nemizí -, že se do popředí dostává synchronní historie (souvislost „více dříve“ a „méně dříve“ podle stanoviska a výběru). Je zřejmé, že pro všechny humanitní disciplíny znamená toto zjištění zásadní přelom, s nímž se každá musí nějak vyrovnat.

Myslím, že Flusserovu Komunikologii stojí za to číst, protože představuje neotřelé otázky. Každému tento zážitek vřele doporučuji.

 

Poznámky

[1] Flusser, Vilém: Za filosofii fotografie. Přeložili Božena a Josef Kosekovi. Praha: Hynek, 1994. 75 s. ISBN 80-85906-04-X.

[2] Flusser, Vilém: Do universa technických obrazů. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Občanské sdružení pro podporu výtvarného umění, 2001. 162 s. ISBN 80-238-7569-8

[3] Flusser, Vilém: Komunikológia. Přeložila Alena Münzová. Bratislava: Media Institute, 2002. 253 s. ISBN 80-968770-0-3

[4] Bohm, David: Rozvíjení významu. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Unitaria, 1992. 169 s. ISBN 80-900305-8-0

[5] Prigogine, Ilya – Stengers, Isabele: Řád z chaosu. Nový dialog člověka s přírodou. Přeložil Jan Píchal, úvod Alvin Toffler. Praha: MF, 2001. 316 s. ISBN 80-204-0910-6

[6] Hawking, Stephen W. – Pentose, Roger: Povaha prostoru a času. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0745-8; Hawking, Stehen W.: Stručná historie času. Přeložil Vladimír Karas, úvod Jiří Bičák. Praha: MF, 1991. ISBN 80-204-0169-5

[7] Patočka, Jan: Evropa a doba poevropská. Přeložila Věra Koubová, redigovali Ivan Chvatík a Pavel Kouba. Praha: Lidové noviny, 1992. ISBN 80-7106-017-8

[8] Fukuyama, Francis: Konec dějin a poslední člověk. Přeložil Michal Prokop. Praha: Rybka Publisher, 2002. 379 s. ISBN 80-968770-0-3

[9] Foucault, Michel: Diskurs, autor, genealogie. Přeložil Petr Horák. Praha: Svoboda, 1994. ISBN 80-205-0406-0

[10] Veyne, Paul: Ako písať o dejinách. Přeložil Martin Kanovský. Bratislava: Chronos, 1998. 221 s. ISBN 80-967860-1-6

[11] Feyerabend, Paul K.: Rozprava proti metodě. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Aurora, 2001. 430 s. ISBN 80-7299-047-0

[12] Assmann, Jan: Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Prostor, 2001 317 s. ISBN 80-7260-051-6

[13] Eco, Umberto: Mysl a smysl. Sémiotický pohled na svět. Uspořádal Jiří Fiala, přeložili Jiří Fiala – Zdeněk Frýbort. Praha: Moraviapress, 2000. 183 s. ISBN 80-86181-36-7

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Komunikologie a posthistorie. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 1 [cit. 2019-04-18]. urn:nbn:cz:ik-11209. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11209

automaticky generované reklamy