MEKOF2

Dnes už si až na pár pamětníků tuto podivnou zkratku (respektive akronym) nikdo nepamatuje. Proč jej navíc uvádím do nadpisu kapitoly spadající ještě do roku 1974? V té době jím žila docela významná část naší odborné veřejnosti. Šlo o mezinárodní standardizaci strojové, syntaktické a návazně i obsahové, sémantické struktury bibliografických a dokumentačních záznamů v rámci tehdy prosazované kooperace zemí sovětského bloku v systémech vědecko-technických informací. Nešlo sice tentokrát o katalogizaci, jako v případě kolébky komunikativního pojetí záznamu – Kongresové knihovny USA, ale Mezinárodní centrum VTI v Moskvě se na náš popud a s pochopením zejména Maďarů a východních Němců do tohoto úkolu pustilo s velkou vehemencí. Chtělo zajistit v perspektivě (která se však co do realizace nikdy nenaplnila) plynulou kooperaci v tvorbě a vzájemné výměně dokumentace světové vědecko-technické literatury, vytvářené v odvětvových systémech, které se měly stát pilíři Mezinárodního systému VTI. Měly být nezávislými na dovozu databází ze Západu.

Celý projekt standardu se měl stát jakýmsi modernějším protějškem relativně nové normy ISO 2709, vycházející ze systému MARC. Tehdy, v roce 1972, jsme se ještě s naší "Větou L" proti ní, když se tvořila, jak už jsem o tom psal, neprosadili. Po dvou letech na to jsme se ale úspěšně dohodli s ředitelem MCVTI Leonidem Sumarokovem. Ten k úvodnímu jednání přizval našeho příznivce z nedávné doby Vladimira Skripkina a také nám hned představil tehdy už klíčového koncepčního pracovníka Centra, Jurije Gornostajeva. S ním jsem se měl později čest spřátelit a spoluvytvořit dosti významný koncepční materiál MCVTI už pro druhou polovinu osmdesátých let – ale k tomu snad ještě v dalších dílech dojde. Na té krátké poradě se mi podařilo vyložit význam původní, modernější podoby vlastně hlavního technického prvku budoucího mezinárodního systému členských zemí Centra, kterým de facto záznam nesoucí bibliografické i obsahové informace o světové literární produkci ve vědě a technice tehdy byl. A mělo to být, jak jsme to zdůrazňovali, v zásadě modernější řešení standardu, a to tentokráte pro celý budoucí mezinárodní systém, označovaný už u nás česky zkratkou MSVTI. Měl jasně překonat koncepci, na které byla založena stávající, v principu už tehdy zastaralá norma, přijatá na Západě díky vlivu přední americké a vlastně i světové knihovny.

U představitelů MCVTI jsme díky jejich porozumění výpočetní technice a také asi díky tomu, že to byli Rusové a Amerika jako kolébka MARC pro ně představovala hlavní soupeřící stranu, nalezli rychle pochopení. Ovšem zdaleka jsme neměli vyhráno. Skripkin, jehož odbornému útvaru v MCVTI Sumarokov úkol vypracovat nový standard MSVTI svěřil, musel zorganizovat speciální dočasnou pracovní skupinu tvořenou odbornými zástupci všech členských zemí moskevského Centra, která by náš návrh standardu posoudila a případně upravila či dopracovala a poté předložila ke schválení Radě MCVTI. Ta byla složena z čelných představitelů ústředních informačních center těchto států, neboli jakých si dalších UVTEI, která už tehdy byla vytvořena v hlavních městech všech zemí "Východního bloku", jak se nám na Západě ve zkratce říkalo.

Nám tehdy byly co do koncepce nejblíže centrální instituty VTEI v Maďarsku (OMIKK), v NDR (ZIID) a v Polsku (CINTI). Zejména Němci, kteří měli k dispozici jednak vlastní vyspělou techniku díky nám v ÚTZ už známému Robotronu, ale hlavně díky přece jen pod povrchem proudící technické a hlavně odborné podpoře ze Spolkové republiky, byli co do pojetí informační podpory vědecko-technického rozvoje v myšlení podstatně dále než například Bulhaři, o Rumunech nebo Kubáncích ani nemluvě. Navíc byl v roce 1974 spolkovou vládou SRN vyhlášen ambiciózní státní program výstavby páteře západoněmecké vědecko-informační soustavy ve formě šestnácti celostátně působících odvětvových a čtyř specializovaných center. Šlo o dosud působící, i když zdaleka ne v původně předpokládaném počtu vybudovaná a spolkovou vládou Německa dobře financovaná střediska, známá pod zkratkou FIZ, neboli Fachinformatinszentrum. I když se zde nepočítalo, na rozdíl od nás, se silným ústředím, samozřejmě jsme tomuto projektu věnovali v UVTEI velkou pozornost. Konečně, a musím přiznat, že na prvním místě co do vlivu, se kromě MCVTI v pracovní skupině zúčastnili za Sovětský svaz představitelé z mocného VINITI a centrální svazové technické knihovny GPNTB, kterou už jsem vlastně také dříve zmínil.

Ona zanedlouho po našem jednání s čelnými představiteli MCVTI vzniklá pracovní skupina, pak byla, jak se hned na začátku jejího jednání ukázalo, co do odbornosti jejích členů dosti různorodá. Od knihovníků, kterým syntax neboli softwarová struktura záznamu, o což v tomto případě vlastně šlo především, nic moc neříkaly, po programátory, kterým zase nic neříkala tehdy už i na Výhodě se prosazující, pro MARC inovovaná anglo-americká katalogizační pravidla, neboli AACR2. Střetlo se zde, tentokrát nikoli naštěstí pro nás, sice otevřeně neprojevované, ale přece jen zřetelně západně orientované myšlení spíše knihovnické větve s technicky myslícími reprezentanty MCVTI a VINITI.

Tu knihovnickou část vedla už tehdy světově významná osobnost oboru, reprezentant maďarského OMIKK, Erik Vajda. Na zakládající schůzce skupiny jsem se s ním názorově střetl, protože už tenkrát jako současně jeden z představitelů různých odborných komisí světové knihovnické organizace IFLA hájil už všeobecně přijatou normu ISO. V dalších, zejména osmdesátých letech minulého století, jsem se s ním naopak měl čest spřátelit. Erik byl spíše bibliografem než technicky myslícím "dokumentalistou", ale zejména v oblasti sémantiky komunikativních formátů, která se pak stala (a vlastně je dodnes) jedním z klíčových témat jednání nejrůznějších národních i mezinárodních orgánů a organizací světového knihovnictví, byl v těch letech skutečně uznávaným expertem.

K rozhodujícím jednáním, kterých se za nás samozřejmě zúčastnili hlavní protagonisté našeho progresivního bytově orientovaného formátu, neboli oné Věty L, Jiří Budil a Martin Bloch, došlo nedlouho po zahajovací schůzce. Dodnes si pamatuji na veselou jízdu z Prahy na brněnský strojírenský veletrh stříbrnou simkou Honzy Nešického na začátku září 1974 spolu s Jirkou a Martinem, kteří snad teprve den předtím přiletěli z Moskvy s radostnou zprávou o svém vítězství. Bylo tam rozhodnuto, že Věta L se stane skutečně standardem pro celý Mezinárodní systém vědeckých a technických informací, budovaný všemi zeměmi, které byly tehdy v čele se Sovětským svazem sdruženy do politicko-hospodářského paktu, zvaného zkratkou RVHP. A nebylo jich málo. Museli jsme se ovšem smířit s kompromisem, prosazeným právě našimi maďarskými a také ruskými kolegy z GPNTB, že naše řešení nebude jediné, ale alternativní se stávající normou ISO, která, ať se to komukoli líbilo či nelíbilo, přece jen už tehdy ovládala nejen světové knihovnictví, bibliografii a zčásti také dokumentaci.

Mohli jsme se o tom konec konců následně přesvědčovat rok za rokem, jak jsme při zavádění služeb SDI z dalších a dalších světově významných informačních databází museli pro strukturu jejich záznamů vytvořit či parametrizovat speciální programové vybavení, abychom je pak mohli, jako už nikoli "markovské", ale v naší syntaxi, podrobit rešeršním a výstupním tiskovým operacím. Tak se stalo, že se nakonec v Moskvě dohodly dva standardy, jeden přijímající v podstatě stávající ISO 2709 a druhý, přijímající náš návrh. Byly nazvány MEKOF1 a MEKOF2, což vycházelo samozřejmě z ruštiny jako jednacího jazyka MCVTI a znamenalo to "Meždunarodnyj kommunikativnyj format". Museli jsme se navíc smířit i s tím, že jedničkou byl označen ten podle ISO. Bylo tak ponecháno na rozhodování rad jednotlivých odvětvových systémů jako subsystémů MSVTI, ke které variantě se přikloní. Díky následujícím standardizačním postupům MCVTI pod vedením Vladimira Skripkina a zejména pak s významným přispěním další osobnosti Útézetky, právě z moskevského centra získaného Milana Jančaříka, se nakonec, pokud došlo alespoň k vytvoření jakýchsi realizačních projektů (musím přiznat, že provozní realizace nějakého takového systému jsme se už nikdy nedočkali), prosadila téměř všude naše varianta, neboli právě ta "dvojka".

ÚTZ versus Viktorie Žižkov

Napsal jsem už o příčině přímo revolučního obratu v pojetí stavby naší nové budovy na Žižkově. A také, jak pružně se k tak zásadnímu a samozřejmě nákladnému zásahu do už započaté stavby postavily rozhodující vládní činitelé. Musím ještě dodat, že se tím původně dvacetimilionové konto, které, jak se nám to tenkrát jevilo, přímo zázrakem sehnal ústřední ředitel UVTEI Volný, nejednou zvětšilo více než dvojnásobně. A tomu odpovídala najednou nalezená velkorysost, s níž se začalo stavět. Posílily se kapacity Izolačních závodů, které zůstaly generálním dodavatelem stavby, zvýšil se i zájem vedení přidružené stavební výroby v JZD Zvole a zdálo se, že stihneme i původně stanovený termín připravenosti stavby pro instalaci už zakoupeného velkého počítače EC 1040.

Počítalo se orientačně s koncem roku 1975 a znamenalo to zhotovit do konsolidovaného stavu především klimatizovanou počítačovou halu a přidružené místnosti. Byly zapotřebí například pro skladování už rychle přibývajících kotoučů magnetických pásek a na nichž byly uloženy vzácné, stále narůstající fondy informací, dovážených v rámci magnetopáskových služeb ze Západu. Když už docházelo k rychlému doprojektování budoucího stánku počítačových informačních služeb nejen pro československou vědu a technický rozvoj, ale nově také pro administrativní management federální vlády, došlo ovšem také k revizi administrativního uspořádání všech povolení, která jsme pro barák v souvislosti se stavebním povolením získali. A nastalo několik problémů. Kromě vstupu pražského hlavního architekta do řešení mimo jiné i barvy opláštění budovy, o kterém jsem napsal v minulém dílu, se objevila co do obtížnosti řešení zcela nová komplikace. Šlo o počet povinných míst pro parkování aut, který byl nově v našem hlavním městě vypočítáván na základě plánovaného počtu osob v novostavbě pracujících.

V původních plánech naší budovy se z dnešního pohledu překvapivě s garážováním ani malého počtu vozů, třeba alespoň pro vedoucí pracovníky, tehdy nepočítalo. Podle nových předpisů, reagujících v první polovině sedmdesátých let už na alespoň částečný rozvoj automobilizace i v jinak těmto západním tendencím nepřejícném husákovském režimu, se začalo jaksi automaticky předpokládat, že s administrativními institucemi, zejména vládními, jistý počet zaměstnanců může do práce dojíždět vlastními auty. A samozřejmě také, že se zde budou používat, a tudíž i trvale parkovat auta služební. Nevím, kolik vozů – a tím i rozlohy plochy pro jejich stání – nám tehdy stavební úřad na pražském magistrátu nakonec předepsal, ale stal jsem se svědkem dalšího boje, do kterého se neúnavný budovatel ÚTZ, můj kamarád a šéf Honza Nešický, musel vložit. Několik míst se mu podařilo vyjednat s dopraváky při chodníku před vchody do projektované budovy v tehdejší Havelkově ulici a také naproti u benzinové pumpy, ale to nestačilo. Jediné další místo, které jsme mohli jako tu plánovanou parkovací plochu úřadům vykázat, zbylo jen za budovou, ale tam tomu překážela západní tribuna fotbalového stadionu Viktorie Žižkov.

Klub sice nehrál první ligu, ale díky podpoře žižkovské radnice a asi také státním sportovním dotacím se mu dařilo. Dokonce si tehdy postavil v každém rohu vysoké stojany s reflektory pro osvícení nově zatravněné hrací plochy. Jen s návštěvností zápasů, které se obvykle hrály v neděli dopoledne, to nebylo valné. Proto se také nikterak valně nedbalo o tribuny pro stojící fanoušky, kromě té hlavní, severní, která poskytovala sezení skalním fandům a samozřejmě také lóže pro vedení klubu, radnice a jiné tehdejší žižkovskému fotbalu nakloněné významné osoby. První kontakt jsme s Viktorkou učinili už na začátku výkopových prací, které jsme se i díky přátelství s ekonomem JZD Zvole Josefem Wagnerem (jak jsem už uvedl, v 90. letech také významným poslancem za ČSSD) snažili urychlit prosazením co nejdelší pracovní doby pro hloubící stavební techniku družstva. K tomu bylo třeba zejména v zimních měsících nasvícení, a to jsme se, dosti naivně, pokusili získat jednáním s klubem o využití právě instalovaných reflektorů na západní straně hřiště tak, že by se vždycky dočasně natočily na naši stavbu. Pochopitelně jsme neuspěli, ale kontakt tu byl a s ním i navazující jednání, tentokrát ale o věci mnohem podstatnější.

V nastalém boji o nezanedbatelnou část západní tribuny, a tudíž také o jisté zmenšení katastrálního pozemku patřícího tomuto staroslavnému pražskému klubu, jsme už tedy měli docela dobře zajištěno výchozí postavení. Stála ovšem za námi kancelář předsednictva federální vlády a s jejím doporučením nyní už také někteří vlivní radní na žižkovském národním výboru. K jednáním v této věci mě už Honza nebral, ale vydatně mu pomáhal jeden zvláštní člen Chrzanowského týmu projektantů vládního informačního systému. Nikdy jsme ho křestním jménem neoslovovali, byl to pro všechny prostě doktor Šlancar. Byl z nás nejstarší, tvářil se důležitě a při každém jednání kouřil dýmku, což podtrhovalo klid, s nímž přistupoval k jakýmkoli, někdy i dost emocionálně vypjatým situacím. Nikoho nenechával na pochybách o svém nejen stranickém, ale také jakémsi tajně policejním personálním vybavení, ale v jeho očích se vždycky zračilo porozumění a přímo přátelské vnímání problémů protistrany. S jakoukoli informační či počítačovou odborností neměl jako právník nic společného, byl to prostě "jednatel" v úředně organizačních a samozřejmě také politických věcech.

Nedlouho po zahájení společného postupu při budování jak baráku, tak technické základny pro vědecko-informační i vládní automatizovaný řídící systém nás s Nešickým začal v naší tehdy ještě stísněné kanceláři na prvním patře budovy UVTEI v Konviktské ulici 5 navštěvovat. Bylo třeba připravit řadu podkladů pro jednání jak s vedením Viktorky, tak s žižkovskou radnicí. To, že jsme nakonec v tomto střetu uspěli (a s Viktorkou se přitom nerozešli úplně ve zlém) bylo do značné míry zásluhou jeho diplomatického a částečně i hereckého talentu. Dokázal kromě přesvědčivého verbálního projevu vždycky sehrát i patřičnou pózu významného vládního činitele.

Výsledkem celého složitého jednání bylo nové stavební povolení, které umožnilo nejen parkování několika vozů také za barákem, což jsme ti, kteří v té době jezdili do práce autem (litr benzínu stál něco přes 2 Kčs a aut v ulicích nebylo zdaleka tolik, jako dnes), nikdy nevyužili, ale hlavně také rozšíření jednoznačně nejvýznamnější části naší stavby. Tou byla hala výpočetní techniky, která jako pouze jednopodlažní přízemní stavba vyčnívala z východní, zadní strany budovy, a která byla podle plánu jako její vůbec první část dokončena pro předčasné instalování přímo masivní konfigurace našeho počítače. Jako bychom už na začátku roku 1975 předvídali, že ten Robotron EC 1040 z NDR nakonec nezůstane jediným počítačem, který budeme instalovat. Rozhodně jsme ale nemohli tušit, že se tam nakonec namísto techniky nastěhuje archiv dnešního nájemníka původní budovy ÚTZ – Ústavu pro studium totalitních režimů. Ale o tom až o dost později...

Konsolidujeme projekci a řízení agend ÚTZ

Do roku 1975 jako do posledního roku pětiletky, v jejímž rámci jsme začali s řešením a v jehož závěru jsme museli vykázat konečné výsledky rozsáhlého státního výzkumného úkolu v už dříve zmíněném programu zvaném Státní informační politika, jsme vcházeli kromě přelomového vývoje koncepce stavby budovy také se značnými starostmi především v oblasti přípravy a realizace prvních, moderně automatizovaných informačních systémů. Ty už měly fungovat v naší režii. ÚTZ neměla ještě výpočetní centrum, ale musela už, a to podle původního zadání výzkumného programu, zavádět takový provoz současně hned do několika odvětví. V chemii se to evidentně dařilo a také postup ve stavebnictví, hutnictví a v prvních relativně malých odvětvích spotřebního průmyslu to vypadalo docela slibně. Navíc jsme navázali úspěšnou spolupráci se Slovenskou technickou knihovnou, a to díky už dříve zmíněnému jejímu progresivnímu řediteli Gabrielu Kukorellimu.

Na mé doporučení (když jsem s tím dříve neuspěl na strojírenství v jeho centru UTRIN) se ujal dovozu jedné z nejvýznamnějších dokumentačních databází i v současném světě – INSPEC. Napsal jsem už o ní spolu s Ladislavem Kofnovcem na začátku 70. let a také Gustav Merta, tehdy ředitel výzkumu UVTEI, nám ji doporučoval k pozornosti. A to jako dokonce externí člen poradního týmu, který k ní organizovala její tehdejší producentská organizace – britská Institution of Electrical Engineers. Spuštění služeb SDI z této databáze se podařilo velmi brzy, a to podle modelu realizace naší první úspěšné služby v chemii. Elektrotechnika kupodivu neměla své ministerstvo, ani fungující ODIS, a tak vše financovala slovenská národní vláda. Kukorelli nám jako odpovědného pracovníka pro svůj projekt představil skvělého mladého člověka jménem Marián Vaňo, a byl to pak on, který se tenkrát organizací sběru a také kvalifikovanou formulací uživatelských profilů hlavní měrou zasloužil o úspěch systému INSPEC v celé československé federaci.

A nabíhaly další databáze, jako například World Patent Index a COMPENDEX. S tou první přišel náš už zavedený kooperant – chemické odvětvové informační centrum VUTECHP UISK v čele s prvním dovozcem zahraničních databází Josefem Koníčkem. Její producent, britská firma Derwent (dnes už se tato celosvětově proslulá databáze šíří pod zkratkovým označením DWPI), ji koncipoval jako výběrovou dokumentaci patentové literatury pouze z významných průmyslových oblastí světa, oproti registrující bibliografii tohoto druhu odborné literatury, tehdy pod názvem INPADOC. Záznamy byly co do údajů velmi bohaté a jejich strojový formát vyžadoval náročnou konverzi do naší "Věty L". Tento úkol řešil tehdy nový člen Budilova softwarového týmu Ivan Ganický, opět pak, vlastně až do konce ÚTZ, jedna z jejích pracovně nejvýznamnějších osobností. Nakonec v týmu Budilových softwérářů nezůstal a přešel jako "systémák", neboli systémový programátor do útvaru výpočetního střediska

V tomto kontextu, zejména díky stále vyžadované úloze konvertovat různé strojové formáty nově nabíhajících zahraničních databází, už musím uvést také příchod třetího klíčového člena pozdějšího triumvirátu, který stál za vývojem a také uplatněním USS. Stal se jím spolu se svými spolužáky a kamarády z techniky Budilem a Blochem Martin Svoboda, který do té doby pracoval jako systémák také už na vyspělé výpočetní technice, tehdy označované jako 3. generace, ve velkém pražském stavebním podniku, tuším, že to bylo IPS. Co je ale k jeho curriculu daleko významnější je skutečnost, že jde o dnešního ředitele a v té funkci zejména iniciátora a zakladatele výstavby skvělé nové budovy Národní technické knihovny v pražských Dejvicích.

Kromě svého úvodního úkolu v ÚTZ – vytvořit jakýsi univerzální softwarový kompresor dat (stále jsme bojovali s počítačovými paměťovými prostory pro ukládání kilo- a megabytů rychle narůstajících datových objemů) – se pak léta mimo jiné zejména věnoval vývoji softwarového zabezpečení různých konverzních procesů mezi strukturami ze zahraničí dovážených databází a tou naší, z níž vycházely veškeré další zpracovatelské operace, vedoucí k výstupům, poskytovaným stále více se rozrůstající obci uživatelů. Jediný, možná právě jako největší znalec strojových struktur informačních databází z našich programátorů, po letech, kdy už žádná Útézetka nebyla, vyjádřil přímo kacířskou myšlenku, že jsme vlastně původně mohli převzít formát MARC a nemuseli se trápit s neustálým převáděním narůstajícího počtu nakupovaných databází ze Západu, které sice ISO 2709 úplně nedodržovaly, ale v každém případě se původní markovské, nikoli bytově orientované struktury přidržovaly. Mezi těmi hlavními v těch letech to byly například světově významné dokumentační, resp. bibliografické systémy INIS, INSPEC a COMPENDEX – a také patentový Derwent, který nám z hlediska konverze způsobil největší potíže.

Tento vývoj samozřejmě kladl nároky nejen na naše programátory ale i na knihovnickou stránku analýzy obsahové struktury bází při přípravě jejich strojové konverze. Byla zapotřebí také jakási realizační složka, velmi významný článek celého procesu od vývoje po realizaci jednotlivých informačních agend, a to nejen těch, které byly založeny na nákupu už hotových informačních databází na magnetických páskách. A opět jsme měli, jak se nejen bezprostředně, ale po téměř po celou následující éru existence ÚTZ ukázalo, velké štěstí. Už jsem psal o tom, jak naše první tvůrce USS – Budila, Blocha a Slezáka – proháněl už tehdy postarší šéf provozu informačních služeb na Koníčkově odvětvovém centru chemie v pražském VUTECHP.

Rudolf Kopáček, absolvent ještě předválečné, nekomunisticky vedené obchodní akademie, dobře vybavený znalostmi západních jazyků i ruštiny – a hlavně nesmírně svědomitý, přímý člověk s výborným vztahem k mladým, často ještě mentálně ne zcela dospělým kolegům a kolegyním. Po vcelku rutinním zavedení služeb SDI z CA Condensates se Ruda začal zajímat také o to, jak připravujeme podobné služby z dalších databází a my jsme se zase začali zajímat o možnost jeho plného angažmá přímo u nás.

To štěstí, jak jsem uvedl, spočívalo v tom, že se záměrem jeho přechodu z VUTECHP k nám souhlasil i jeho šéf a náš velký příznivec Josef Koníček. Stalo se, a Rudu jsem okamžitě ustanovil vedoucím nově vytvořeného, už třetího oddělení ve svém odboru projekce a řízení agend. Oporou se mu zde stal mladý absolvent knihovnicko-informační Kábrtovy katedry, kterého jsem už také dříve představil, Martin Cais, a současně ještě další absolventky oné katedry, z nichž si vzpomínám například na Helenu Bezděkovou, dnes už Fiedlerovou, ale těch dívek bylo časem víc a některé ještě určitě připomenu. I s odstupem mnoha let mohu potvrdit, že to byl šťastný krok, protože s Rudolfem Kopáčkem v čele se stal tento útvar, oddělení realizace agend, spolu s už dříve vytvořenými odděleními – Budilovým software a Jančaříkovým oddělením projekce, klíčovým článkem celého procesu postupného a někdy, jak s odstupem už desítek let musím přiznat, velice klopotného procesu zavádění narůstající řady "agend Útézetky". Tak jsme nazývali nyní už vlastně subsystémy námi vytvářeného celostátního systému projektové, softwarové i technické podpory vědecko-informačních a v nejednom významném případě i knihovnických služeb v celostátním měřítku.

Jak klopotné a současně dobrodružné to pro nás v oné zvláštní době "normalizace" v husákovském státě Čechů a Slováků bylo, se pokusím vylíčit v dalším pokračování...