Journal

Březen - měsíc neklidu

Vážení čtenáři,

nejsem si jistý, čím si to zrovna březen zasloužil, ale dlouhodobě se jedná o měsíc snad s nejvíce různými názvy a přívlastky. Ať už to byl Březen – měsíc knihy, Březen – měsíc Internetu, nebo Březen – měsíc čtenářů. Poslední dobou se navíc zdá, že by se mohl nazývat také jako "měsíc neklidu", protože situace u nás ani ve světě není zrovna nejklidnější.

Na přelomu února a března například proběhl "Týden neklidu" reagující na často necitlivé návrhy reforem Ministerstva školství a ve stejné době Ministerstvo kultury překvapivě oznámilo ukončení Projektu internetizace knihoven (aby to po několika dnech vzali zpátky, podobně jako Vodafone stáhl zpřísnění datových limitů). Ostatně všelijak se protestuje v podstatě po celém světě: v Rusku proti Putinovi, v Řecku a Španělsku proti reformám, na Slovensku proti Gorile; na což reaguje i aktuální festival dokumentárních filmů "Jeden svět". Nemluvě o ostře sledované kauze údajné korupce Věcí veřejných, boj o akreditaci na plzeňských právech a dalších událostech posledních týdnů.

Zdá se, že po lednových a únorových celosvětových protestech proti regulaci Internetu se většina aktivity vrátila zpátky do "reálného světa". Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se aspoň chvíli protestovat nemuselo – ale to je v dnešní době asi přání na hranici utopie. Nezbývá tedy než doufat, že se brzy podaří vyřešit alespoň ty nejpalčivější otázky a dočkáme se přinejmenším klidného léta.

Co se týče obsahu aktuálního internetově-neklidného vydání, přinášíme vám kupříkladu podrobnou reportáž z odborné konference o internetové bezpečnosti, ohlédnutí a zamyšlení nad uplynulým Týdnem neklidu, připomínku výročí dvaceti let Internetu v ČR či fotoreportáž z představení publikace Osobní knihovna Karla Čapka.

Krom toho si také představíme nástroj EBSCO Discovery Service, studentský projekt Informační (ne)Bezpečí, finský crowdsouringový projekt Digitalkoot či nově zveřejněnou bio-bibliografickou kartotéku osobností Jaroslava Kunce. V rámci exkurze se vypravíme na sídliště Dědina, nahlédneme do dějin kultury a umění a zamyslíme se nad údajně genderově nekorektní Koncepcí rozvoje knihoven.

Příjemné a především klidné čtení,

Jan Rylich & redakce

Rylich, Jan. Březen - měsíc neklidu. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7375>. urn:nbn:cz:ik‐007375. ISSN 1212-5075.
Průměr: 5 (1 vote)


EBSCO Discovery Service jako příklad centralizovaného vyhledávače

22. února 2012 se v klubu knihovny VŠE v Praze uskutečnila prezentace centralizovaného vyhledávače (EDS) od firmy EBSCO. Za EBSCO se zúčastnili pánové Claus Wolf, Jan Luprich a Pavel Synek.

Úvodem

EBSCO s projektem začínalo jako agregátor periodik a poskytovatel oborových bibliografických databází, mělo tedy poměrně dobrý základ dat k integraci. Na trh přišlo až s ročním zpožděním oproti konkurenčním centralizovaným vyhledávačům, nechtěli zbytečně spěchat s vývojem, což jim umožnilo i vyvarovat se některých chyb. Do vývoje například zapojili až 200 odborníků z MIT. V současné době má EBSCO cca 1100 implementací po celém světě, v provozu je EDS např. v Bibliothèque nationale de France.

Zdroje dat

EDS získává data z několika zdrojů. Jejich hlavním zdrojem jsou sami vydavatelé, kteří metadata poskytují velmi ochotně a bez problémů; dále pak agregátoři dat, kteří ale nevlastní plné texty a obvykle nemají právo na základě samostatného rozhodnutí poskytnout data třetí straně. A rovněž producenti licencovaných bibliografických databází, které ale obvykle neobsahují plné texty a neposkytují metadata třetím stranám, jejich metadata se také v centralizovaných vyhledávačích velmi špatně indexují.

Spolupráce mezi jednotlivými poskytovateli služeb centralizovaných vyhledávačů funguje na základě smluv na principu fair trade. S většinou ostatních poskytovatelů ale EBSCO aktuálně nemá platnou smlouvu. Technické zázemí (zejména servery) je umístěné v Ispwitchi v Massachusetts. Neustále narůstá a obnovuje se, denně vyřizuje kolem 40 miliónů vyhledávání a přibližně 1 bilion požadavků na zobrazení stránky.

Claus Wolf z německé pobočky EBSCO Publishing pojal představení funkcí nového systému zábavně, avšak poučně. Naslouchalo mu přibližně třicet zástupců odborné veřejnosti

Claus Wolf z německé pobočky EBSCO Publishing pojal představení funkcí nového systému zábavně, avšak poučně. Naslouchalo mu přibližně třicet zástupců odborné veřejnosti.

Implementace

Samotná implementace systému pro instituci trvá obvykle 4-6 týdnů. První fáze po podpisu smlouvy je získání informací od zákazníka, obvykle formou dotazníků: co všechno zákazník má k dispozici, v jakém formátu nebo s jakou licencí přístupu, co z toho si bude přát implementovat... Následuje jako ve všech podobných případech samotná implementace a otestování systému a nakonec integrace na platformu zákazníka, Systém může zákazníkovo stávající webové rozhraní nahradit, resp. doplnit. Rozhraní může vypadat takřka stejně jako původní stránka, nebo pouze přidat určité prvky pracující v novém systému, např. pole pro vyhledávání. Takové pole se může objevit i například na facebookovém profilu knihovny – to představuje pro čtenáře maximální zjednodušení přístupu k datům. Systém dokáže zobrazovat i QR kódy.

Systém začleňuje několik druhů informací. Největší část tvoří vlastní databáze firmy EBSCO dle smlouvy s klientem, další pak jsou data partnerů, např. Elsevier, National Library of Medicine v Bethesdě apod., následuje platforma EBSCOhost a zákazníkem předplacené fulltextové databáze. Nedílnou součástí jsou pak lokální databáze zákazníka, obvykle se jedná  o knihovní katalog (OPAC) nebo repozitář.

Práce s daty a nastavení systému

Relevance zobrazovaných záznamů je řešena na základě několika různých údajů s různou vahou – např. se jedná o název, autora, předmětové heslo nebo dobu publikace dokumentu. Deduplikace jednotlivých záznamů není a nikdy ani nemůže být z pohledu uživatele dokonalá, ať už z důvodu různých možností psaní jednotlivých slov, různých jazyků nebo obyčejných překlepů. EBSCO problém řeší tak, že raději záznam zobrazí dvakrát než aby omylem nebylo zamezeno zobrazení odkazu, který by mohl být pro čtenáře zajímavý.

Cílem systému je jednoduchost, integrace API a důraz na výzkum uživatelského rozhraní

Cílem systému je jednoduchost, integrace API a důraz na výzkum uživatelského rozhraní. Už nyní může administrátor nastavit preference v užití tzv. widgetů dle požadavků jednotlivých knihoven – např. propojení s QR kódy, Google Books, Goodreads, nabídkou příbuzných knih nebo děl od stejného autora. (zdroj: prezentace C. Wolfa / EBSCO)

Poměrně důležitou otázkou je linkování na plný text nebo další možnosti – pro čtenáře je vždycky lepší, když se jedná o pouhý jeden klik, ať už se dostane přímo k plnému textu, k odkazu na papírový dokument z OPACu knihovny nebo na objednávku meziknihovní výpůjční služby. V EDS má knihovna možnost rozhodnout sama, která možnost se bude nabízet jako první, zda např. odkaz na plný text nebo na dokument v papírové podobě.

Další nastavení se dá ovlivnit přes aplikaci EBSCOadmin – umožňuje například nastavit přístupy pro zalogované nebo nezalogované čtenáře; po autentikaci nabídnout již zpřesněnou možnost vyhledávání (např. studentovi právnické fakulty nebude přednostně nabízet vyhledávání v muzikologických databázích). Data je možno implementovat z různých formátů, např. MARC21, MARCXML, UNIMARC…, přes protokol OAI a samozřejmě se dle požadavků knihovny nastavuje i četnost aktualizací.

Výhled do budoucna

V současné době se EBSCO stále snaží svůj centralizovaný prohlížeč přiblížit lidem – fungovat jednoduše, posílit výkon a stabilitu, v oblasti hodnocení relevance se snaží více zapojit samotné uživatele. Testují možnost zapracování vícejazyčného prohledávání tezauru, což není zcela jednoduché už jen z hlediska počtu jazyků na světě. Další novinkou připravovanou již na rok 2012 je mobilní aplikace Mobile 2.0, která bude schopna pracovat i s QR kódy jako odkazy na vyhledané dokumenty.

Poznámka: Autorem fotografií je Pavel Farkas.
Khásová, Věra. EBSCO Discovery Service jako příklad centralizovaného vyhledávače. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7369>. urn:nbn:cz:ik‐007369. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3 (hlasů: 5)


Informační (ne)Bezpečí číhá všude!

Bezpečnost především

Surfujete často na internetu? Jste v kyberprostoru jako doma? Možná si každý den prohlížíte desítky webových stránek a serverů. Nebo stahujete soubory z různých úložišť. A co sociální sítě? Na kolika z nich máte vytvořený profil, kde se bez obav prezentujete? Pokud jste až doposud odpovídali kladně, položte si ještě otázku… Jste v bezpečí? Napadlo vás někdy, jaké nebezpečí se může skrývat za každým přeneseným bajtem, za každým obrázkem, nebo zveřejněným statusem na sociální síti? Pokud nikoliv, možná byste se měli seznámit s projektem Informační (ne)Bezpečí.

Představení projektu iNeBe

Všudypřítomné informační a komunikační technologie s sebou v době rychlého technického pokroku přinášejí nejen výhody moderní civilizace, okamžitý přístup k datům nebo komfort života bez nutné finanční hotovosti, ale rovněž nebezpečí v podobě nejrůznějších útoků na webové stránky, uživatelské účty nebo platební karty.

Proč se tak děje a proč se lidé nechávají stále oklamávat? Je to jednoduché – nevědí, jaké nebezpečí na ně čeká a zejména jak se mu bránit. Z tohoto důvodu vznikl projekt Informační (ne)Bezpečí prezentovaný také pod zkratkou iNeBe. Jedná se o aktivitu studentů navazujícího magisterského studia při Kabinetu informačních studií a knihovnictví s cílem šířit osvětu v problematice informační bezpečnosti prostřednictvím co nejpřístupnějších metod a za využití konkrétních příkladů tak, aby toto téma bylo srozumitelné každému uživateli informačních technologií – bez ohledu na věk a vzdělání.

Logo projektu iNeBe

Logo projektu "Informační (ne)Bezpečí"

V současnosti existuje několik projektů, které se zaměřují na vzdělávání a prevenci v této oblasti, a to zejména u dětí (Bezpečně v kyberprostoru, Safer Internet, E-Nebezpečí). Cílovou skupinou, na kterou se budeme primárně obracet my, jsou informační pracovníci a knihovníci převážně z městských knihoven. Zájemce z jejich řad budeme zdarma vzdělávat prostřednictvím e-learningového kurzu rozděleného na čtyři samostatné okruhy. Časová dotace na jeden okruh bude dvě hodiny. Absolvováním celého kurzu se účastníci seznámí s nejčastějšími problémy v oblasti informační bezpečnosti a osvojí si základní pravidla bezpečného chování a to nejen na internetu. K tomuto účelu jsme zvolili netradiční formu, kterou jsme pracovně nazvali terapie šokem.

Proškolení pracovníci knihoven budou své nově získané poznatky využívat při vlastních vzdělávacích akcích, které jejich knihovny pořádají pro veřejnost. Bude tak zajištěno zvyšování povědomí o této citlivé problematice, která se týká nás všech.

Realizační tým projektu je složený z šesti studentů navazujícího magisterského studia a je mentorován PhDr. Pavlou Kovářovou, odbornicí na informační bezpečnost. Tým již navázal úspěšnou spolupráci s projektem Bezpečně v kyberprostoru, který se zaměřuje na vzdělávání v bezpečnostní problematice na území Jihomoravského kraje. Spolupracuje také s oddělením informační kriminality Policie České republiky se sídlem v Brně. Projekt je financován Kabinetem informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně.

Motto projektu iNeBe

Motto projektu "Informační (ne)Bezpečí"

Od nebezpečí k prevenci

Primární formou nového projektu vzdělávání je tutorovaný e-learningový kurz. Jeho obsah je rozdělen do podoblastí, které autoři považují za důležité a na jejichž výběru se podíleli sami knihovníci coby respondenti ve stěžejním výzkumu. Hodně lidí tráví spoustu času na sociálních sítích a myslí si, že údaje, které uvede ve statusech a profilech, je nemohou stát více než pár minut, které věnovali jejich napsání. Z tohoto omylu vyvede lekce s názvem „Sociální sítě“. Na ni naváže problematika „Nevyžádaných zpráv”, kde se dozvíte více nejen o spamu a hoaxu, ale i o metodách, jak je rozpoznat a bránit se jim. Seznámíte se i s dalšími formami podvodných e-mailů.

Protože dnes k zabezpečení již nestačí jen jednoduché heslo, cítíme jako nutnost zařadit do našeho kurzu kapitolu s názvem „Metody ověřování identity“. A v úplném závěru si v modulu “Prevence” řekneme a ukážeme, jak se proti těmto jevům bránit, či kam se obrátit pro pomoc. Všechny lekce se budou skládat nejen ze studijních textů, ale i z dalších doprovodných materiálů, jako jsou tematické obrázky, videa nebo hry, které, jak doufáme, upoutají a umožní snadnější vstřebávání probírané látky. E-lerningový kurz bude zájemcům zpřístupněn prostřednictvím ověřeného výukového systému Moodle a jeho spuštění je naplánováno na konec dubna 2012. Úspěšný absolvent kurzu získá certifikát zaštítěný Kabinetem informačních studií a knihovnictví. Spolu s certifikátem zašleme do knihovny také nálepku, kterou bude možné vylepit na dveře jako označení bezpečné knihovny, tedy takové, jejíž pracovníci se vzdělávají v oblasti informační bezpečnosti, a své vědomosti předávají dál širší veřejnosti.

Prezentace projektu iNeBe

Poprvé se projekt veřejnosti představil 16. listopadu 2011 v Brně na studentské konferenci Infokon. Příspěvek na toto téma se nachází i ve sborníku konference K21 – nové trendy a směry, která se konala v únoru 2012 v Opavě na akademické půdě Slezské univerzity. Skupina studentů založila stránku na Facebooku. I zde se snaží reagovat na aktuální problémy, zveřejňují odkazy na články a novinky z různých jiných zdrojů. A podobně jako na stránkách projektu www.inebe.eu, jsou i zde ankety na aktuální témata či užitečné tipy, jak se bránit proti nebezpečí v kybersvětě.

Pro vystoupení v rámci studentské konference INFOKON organizátoři zvolili netradiční formu, kterou se snažili účastníky konference zaujmout a přesvědčit je o potřebnosti vzdělání v oblasti informační bezpečnosti

Na poli informační bezpečnosti platí, že prevence je lepší než následná likvidace škod. Své názory můžete vyjádřit v některé z připravovaných anket nebo prostřednictvím uživatelského fóra. Další případné dotazy a připomínky můžete zasílat rovněž na e-mail projektu: inebe@email.cz.

Hájek, Martin; Kvapilová, Lenka. Informační (ne)Bezpečí číhá všude!. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7370>. urn:nbn:cz:ik‐007370. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.5 (hlasů: 8)


Projekt Digitalkoot aneb crowdsourcing hrou

Abstract: 

Project Digitalkoot is a product of The National Library of Finland and Microtask. The aim is to use volunteer work to reach better quality of digitised documents, which then can be made available to general public. Digitalkoot is processing Aamulehti at the moment, the Finish 19th century newspaper.

Anotace

Projekt Digitalkoot[1] je produktem Finské národní knihovny a firmy Microtask. Jeho účelem je za pomoci dobrovolníků zlepšit kvalitu digitalizovaného finského kulturního dědictví a tak jej zpřístupnit široké veřejnosti. V současnosti se opravují finské noviny Aamulehti z 19. století (1; 2).

Historické souvislosti projektu

Finská národní knihovna od roku 2010 zdigitalizovala a metodou OCR zpracovala na 4 milióny stran textů. Činnost knihovny v oblasti uchování kulturního dědictví je zakotvena ve strategických dokumentech už od roku 2006. Strategie Finské národní knihovny v letech 2006-2015, si za cíl klade právě zachování finské tištěné i elektronické produkce pro budoucí generace (3). V květnu roku 2010 knihovna vypracovala a zveřejnila svou digitalizační politiku, kde jasně vymezila kritéria výběru dokumentů pro digitalizaci (4; 5). V současné době jsou to tato kritéria:

  • Rozsah materiálu – upřednostňovány jsou větší celky dle typu materiálu (např. noviny), tématu, historického období a významnosti obsahu (např. od určitého autora).
  • Stav materiálu – dokumenty jsou vybírány dle stavu poškození nosiče, preferovány jsou samozřejmě dokumenty s nejvyšší mírou ohrožení.
  • Využití materiálu – cílem je zpřístupnit sbírky široké veřejnosti a zajistit jejich využití, přednost mají ty dokumenty, které jsou využívány často.
  • Obsah materiálu – odráží vzdělávací, kulturní, historickou, estetickou, popřípadě jinou hodnotu díla.

Do projektu Digitalkoot byly vybrány noviny publikované v letech 1771-1900, konkrétně titul Aamulehti.

K čemu je tedy potřeba dobrovolníků? Podle Národní finské knihovny je metoda optického rozpoznávání znaků (OCR) poměrně úspěšná při rozpoznávání znaků současných fontů, ale v případě starých fontů je úspěšnost nižší. Je to proto, že tvary některých písmen (např. P, V, B) se liší pouze v detailech. Ještě obtížnější je to v případě, kdy kvalita digitalizovaných dokumentů není vysoká (1). Digitalizované noviny Finské národní knihovny obsahovaly po aplikaci OCR mnoho chyb a bylo by časově a finančně velmi náročné je odstranit. V praxi by to znamenalo zaměstnat jednoho či více lidí, kteří by jednotlivé strany procházeli a špatně převedená slova ručně opravovali (6).

S řešením tohoto problému pomohla Finské národní knihovně firma Microtask, která se specializuje na provádění rutinních úkonů. Složité úlohy rozděluje na menší části či úkoly, jejichž vypracování přidělí různým lidem (v tomto projektu dobrovolníkům), a jednotlivé zpracované části následně spojí dohromady. Podobným způsobem pracuje i projekt Digitalkoot, který firma vyvinula.

Projekt byl spuštěn v únoru roku 2011 (7) a už měsíc po spuštění překročil hranici 25.000 návštěvníků (8). V červnu dosáhl hranici 50.000 (9), v říjnu vyhrál ocenění LaunchPad na konferenci MindTrek 2011 v kategorii „Press Jury choice“ (10) a v prosinci ocenění za nejlepší crowdsourcovaný projekt od DISH Digital Heritage 2011 (11).

Zpracování digitalizovaných novin

Finská národní knihovna archivuje data z procesu digitalizace ve formátu METS/ALTO. Výhodou tohoto formátu je, že uchovává nejen původní digitalizovaný obraz dokumentu, ale také text zpracovaný pomocí OCR, polohu slova v textu a míru konfidence (spolehlivosti)  rozpoznání každého znaku i slova. Tyto vlastnosti dovolují jednotlivá slova ze stránky „vystřihnout“ a poslat dobrovolníkům ke zpracování, tedy opravě chyb v dokumentu.

Aby byla oprava chyb v textu pro dobrovolníky atraktivnější, rozhodl se Microtask pro vytvoření dvou online her. Jedna slouží jako filtr pro oddělení správně a špatně převedených slov či znaků. Jednotky, které OCR přepsalo správně, se dále ze hry vyřazují nebo slouží jako kontrolní slova, a ta, která jsou špatně, vytvářejí základnu slov pro druhou hru. Ta spočívá v manuálním přepisu slov a znaků.

První hra na motivy známé „Whac-A-Mole!“ (Klepni krtka) byla pojmenována „Mole Hunt“ (Hon na krtka) a slouží k ověření výstupů z OCR. Úkolem hráče je porovnat dvě slova – originál digitalizovaného dokumentu a OCR přepis. Podle shody originálu a přepisu hráč buďto kliká na zelenou „fajfku“ (slova se shodují) nebo červený křížek (slova nejsou shodná).

Slova jsou zobrazena na ceduli, kterou drží nad hlavou krtek (viz Obr. 1). Ten vždy po kliknutí zmizí a hráč pokračuje stejně u dalšího krtka. Vyhodnocení hráčova skóre přichází až na konci hry. Použita je metafora rostoucích květin – za každou správnou odpověď květina vyroste, za každou špatnou krtek sní cibulku.

Hra Mole Hunt ukazuje účastníkovi naskenovaný výraz a po porovnání s databází odpovědí jiných účastníků hodnotí jeho odpověď

Obr. 1: Hra "Mole Hunt" ukazuje účastníkovi naskenovaný výraz a po porovnání s databází odpovědí jiných účastníků hodnotí jeho odpověď (zdroj: www.digitalkoot.fi)

Druhá hra, „Mole Bridge“, (Krtkův most) je složitější. Hráč přepisuje slova z digitalizovaných dokumentů, která mu systém nabízí, a ta se mění ve stavební bloky, ze kterých se krtkům staví most přes propast. Pro zhodnocení správnosti přepisu potřebuje systém čas většinou v řádu několika vteřin či déle. Z toho důvodu se stavební bloky před ověřením ukládají do konstrukce jako dřevěné, a až po ověření se stávají kovovými. Pokud hráč slovo přepíše špatně, blok exploduje a strhne s sebou i bloky okolní. Cílem je postavit dostatečně dlouhý most, aby mohli krtci bezpečně přejít (viz Obr. 2).

Funkční principy hry

Jak systém pozná, že hráč potvrdil či opravil slovo správně? Když to přece ví, hráče vlastně nepotřebuje, řekli bychom. Nikoliv, ba právě naopak: aby hra mohla slova spolehlivě a rychle ověřovat, je zapotřebí mnoho hráčů, kteří navíc hrají současně. Základním principem hry je, že se spoléhá na tzv. „moudrost davů“, crowdsourcing.

V ideálním případě hru vždy hraje velký počet hráčů současně – pak systém funguje bezvadně. Čím více hráčů se shodne na potvrzení nebo určitém přepisu slova, tím je větší pravděpodobnost, že je slovo správně. Na tomto principu systém provádí vyhodnocení každého kola hry. Není však vždy reálné mít mnoho současně hrajících hráčů, a proto jsou hráčům někdy zobrazována slova, která už systém dříve ověřil, tzv. slova kontrolní. S jejich pomocí systém získává čas k ověření nových slov. Četnost výskytu kontrolních slov závisí na množství aktivních hráčů. Nevýhodou takového přístupu je, že systém od hráčů nezískává nová slova, protože jej zásobuje pouze slovy, která už zná (12).

Zobrazování kontrolních slov má i další význam. Když hráč poprvé vstoupí do hry, systém nedokáže předvídat jeho schopnosti ani míru snahy hrát „fair play“. Pokud by hráč schválně přepisoval každé zobrazené slovo špatně, poškodilo by to celý systém. Protože ten spoléhá na „moudrost davu“, musí odlišit záškodníky od poctivých hráčů. Systém tedy každému novému hráči zobrazuje pouze slova, která jsou již ověřená a postupně jejich množství snižuje podle toho, jak si hráč vede. Nicméně počet kontrolních slov u žádného hráče nikdy neklesne na nulu, tak aby systém mohl hráče vždy monitorovat. Hráči o tomto mechanismu přirozeně neví a nemohou odhadnout, kdy je možné podvádět a kdy ne.

Příkladem efektivity verifikace a monitorování hráčů je případ, kdy jeden hráč po dobu 1,5 hodiny neúnavně posílal špatné odpovědi, a celkem tak v systému vykonal 5692 úkolů. Z celého množství úkolů však systém uznal jen 4 odpovědi (9; 12).

Ve hřeMole Bridge se úspěšnost hráče vizualizuje pomocí dřevěných a kovových částí mostu, po kterých může krtek přejít do bezpečí

Obr. 2: Ve hře"Mole Bridge" se úspěšnost hráče vizualizuje pomocí dřevěných a kovových částí mostu, po kterých může krtek přejít do bezpečí (zdroj: www.digitalkoot.fi)

Porovnání metod crowdsourcingu a OCR

Tvůrci projektu Digitalkoot mimo jiné porovnávali výsledky OCR s výsledky hráčů v Digitalkoot. Pro srovnání náhodně vybrali dva digitalizované články. Oba zpracovali jednou pomocí OCR a podruhé v Digitalkoot. Po aplikaci OCR i zpracování v Digitalkoot manuálně spočítali chyby, které se v textech vyskytly.

V prvním článku o rozsahu 1467 slov spočítali 228 špatně převedených slov pomocí OCR a pouze 14 pomocí Digitalkoot. Ve druhém článku, který čítal 516 slov, bylo po OCR spočítáno 118 nepřesných slov a pouze 1 slovo v Digitalkoot (12).

Budoucnost projektu Digitalkoot

Hry momentálně nabízejí pouze klikání nebo přepis slov. Do budoucna by se projekt měl rozšířit o pomoc dobrovolníků při tagování obrázků a strukturování dokumentů. S pomocí dat, která se nashromáždila, Microtask plánuje minimalizovat redundanci kontrolních slov, s tím, že přesnost systému zůstane na stejné úrovni. Dále by rád zavedl programovatelné klávesy (tzv. soft keys) pro klávesnice bez znaků „å, ä, ö, ü“ (9).

Na závěr je nutno zmínit, že Digitalkoot není jediným ani nejnovějším projektem, který využívá crowdsourcing pro vylepšení kvality digitalizovaných dokumentů. Jedním z takových je například reCAPTCHA vyvinutý na Fakultě počítačové vědyCarnegie Mellon University, jako další příklad lze jmenovat australský projekt Trove. Digitalkoot je však jedinečný v tom, že na rozdíl od výše zmíněných využívá online hry.

A jak uvádí na svém webu Microtask: „Národní finská knihovna může se svými obrovskými archivy zaručit dobrovolníkům milióny dobrých výmluv, proč hrát počítačové hry v práci. Může si vážně někdo stěžovat, když to, co opravdu děláte, je záchrana kulturního dědictví jedné země?“ (6).

Bibliografie:
  1. MICROTASK. Digitalkoot [online]. [8.2.2011] [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.digitalkoot.fi/en/splash
  2. National Library of Finland launched the e-programme Digitalkoot with Microtask. THE NATIONAL LIBRARY OF FINLAND. The National Library of Finland [online]. [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.nationallibrary.fi/infoe/uutiset/1297236955390.html
  3. The strategy of the National Library of Finland 2006–2015. THE NATIONAL LIBRARY OF FINLAND. The National Library of Finland [online]. [2006] [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://www.nationallibrary.fi/infoe/organization/nationallibrarystrategy_20062015_summary.html
  4. ISON, Tiina. Introduction to the Digitisation Policy of the National Library of Finland. The National Library of Finland [online]. [2010] [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://www.nationallibrary.fi/libraries/dimiko/digitisationpolicy.html
  5. THE NATIONAL LIBRARY OF FINLAND. The Digitisation Policy of the National Library of Finland [online]. [2010] [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://www.kansalliskirjasto.fi/attachments/5v5daJ8e3/5uhdIBk6X/Files/CurrentFile/NLF_Digitisation_Policy.pdf
  6. DE BENETTI, Tommaso. Digitalkoot: crowdsourcing Finnish Cultural Heritage. MICROTASK. Microtask [online]. February 8th, 2011 [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://blog.microtask.com/2011/02/digitalkoot-crowdsourcing-finnish-cultural-heritage/
  7. Our work so far. MICROTASK. Microtask [online]. [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.microtask.com/cases
  8. Digitalkoot e-programme breaks 25,000 participant mark. THE NATIONAL LIBRARY OF FINLAND. The National Library of Finland [online]. 17.3.2011 [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.nationallibrary.fi/infoe/uutiset/1300347961536.html
  9. DE BENETTI, Tommaso. The secrets of Digitalkoot: Lessons learned crowdsourcing data entry to 50,000 people (for free). MICROTASK. Microtask [online]. June 16th, 2011 [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://blog.microtask.com/2011/06/the-secrets-of-digitalkoot-lessons-learned-crowdsourcing-data-entry-to-50000-people-for-free/
  10. Transfluent wins MindTrek LaunchPad 2011. MindTrek 2011 [online]. [2011] [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.mindtrek.org/2011/competition/transfluent-wins-mindtrek-launchpad-2011
  11. Nominee: Digitalkoot. THE NETHERLANDS INSTITUTE FOR HERITAGE. The Conference about Digital Strategies for Heritage [online]. 28.11.2011 [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.dish2011.nl/news/nominee-digitalkoot
  12. CHRONS, Otto a Sami SUNDELL. Digitalkoot: Making Old Archives Accessible Using Crowdsourcing. In: AAAI Workshops [online]. aug. 2011 [cit. 2012-01-24]. Dostupné z: http://www.aaai.org/ocs/index.php/WS/AAAIW11/paper/view/3813
Poznámka:
  1. Do angličtiny překládáno jako „Digital Volunteers“. Ve finštině je název projektu spojen ze dvou slov – z angličtiny převzatého „digi“ nebo „digital“ a slova „talkoot“. Právě slovo „talkoot“ má ve finštině specifický význam. Více na Wikipedia.
Watt, Andrea. Projekt Digitalkoot aneb crowdsourcing hrou. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7368>. urn:nbn:cz:ik‐007368. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3 (hlasů: 4)


Co byste (ne)měli vědět z dějin kultury a umění, abyste byli bráni vážně

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Přeložili Daniela Petříčková a Miroslav Petříček. Praha: Prostor, 2011. 551 s.

Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz (1940-2004) svoji knihu Vzdělanost jako živý dialog s minulostí : vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti.

Autor v knize konstatuje hlubokou krizi vzdělávacího systému (podobně jako K. Liessmann, který ostatně Schwanitze v Teorii nevzdělanosti mírně ironicky zmiňuje) a trochu troufale nabízí „nový čtenářský kánon, který je postaven na tom, co patří ke kulturnímu vědění také u našich sousedů“ (myšleno těch západních či nanejvýš ještě Rakouska: jméno žádného českého či polského umělce nebo myslitele v knize nenajdete). Jako celek má publikace nejblíže asi ke Kánonu západní literatury od Harolda Blooma, jehož český překlad vydal rovněž Prostor. První část Schwanitzovy publikace, nazvaná Vědění (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná Znalost, se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Autor se tedy pokouší o jakousi humanitní „teorii všeho“, poznatky přírodních věd podle něj do klasického vzdělání nepatří a kdyby náhodou někdo něco namítal, pro jistotu konstatuje, že „pojem sebereflexe, který byl dosud doma v humanitních vědách, určuje ve stále větší míře i problémy přírodních věd“, čímž se s nimi podle vlastního přesvědčení dostatečně vyrovnal (dodejme, že mnozí tento přístup Schwanitzovi vytýkali a jistý německý historik dějin vědy dokonce napsal knihu Jiná vzdělanost jako doplněk k Schwanitzově knize).

Kniha je psána esejistickou formou a je plná metaforických zkratek, svérázných soudů, „vtipných“ poznámek (jejichž skutečná vtipnost ovšem kolísá) i aforistických tvrzení či bonmotů. Mnohá Schwanitzova převyprávění a interpretace známých příběhů jsou opravdu neotřelá: „Héra přemluvila těhotnou Semelé, aby nevpustila Dia na lože, načež frustrovaný Zeus ženu sežehl bleskem“. Časté jsou rozmanité aktualizace: „Atlas byl odsouzen k tomu, aby nesl nebeskou klenbu; ostatní Titáni museli podpírat balkony vil divokých podnikatelů“. Některé jeho výroky přitom vyznívají možná až příliš sloganovitě či frázovitě: „Shakespeare byl básník všech básníků a dramatik všech dramatiků, největší stvořitel po Bohu“.

Atlas musí navždy podpírat nebeskou klenbu za to, že se s dalšími Titány zúčastnil vzpoury proti Diovi

Atlas musí navždy podpírat nebeskou klenbu za to, že se s dalšími Titány zúčastnil vzpoury proti Diovi (Foto: P. Farkas, Rockefellerovo centrum, New York)

V publikaci najdeme oddíl přinášející charakterologii některých národů západního světa a návod, jak by k nim měl Němec nejlépe přistupovat, připomínající „xenofobní průvodce“ z nakladatelství XYZ („Američan při jídle napřed rozřeže steak nožem, potom nůž odloží a levou ruku si pod stolem opře o koleno: potřebuje ji, aby mohl držet kolt“). Místy Vzdělanost jako živý dialog s minulostí připomíná stručný kurz biblioterapie, to když diagnostikuje a předepisuje, pro které psychické rozpoložení je daná kniha nejvíce vhodná: tak Robinson pozvedne morálku, když se člověk nachází v nějaké zoufalé situaci; Gulliverovy cesty se mají číst tehdy, pociťuje-li čtenář znechucení z politických stran a nedokáže už snést sledování televizních zpráv; a po Donu Quijotovi by měl člověk sáhnout tehdy, když „má co do činění s ideologickými křížovými rytíři, kteří pod tlakem potřeby propůjčit svému životu smysl přizpůsobují skutečnost nějakému fantazijnímu scénáři“. Jindy se Schwanitzova kniha blíží dokonce příručkám typu Jak blufovat o literatuře („Lze pochybovat o tom, zda je nutné číst Frankensteina. Bezpodmínečně by si však měl čtenář přečíst Alenku v kraji divů a za zrcadlem“). Na jednom místě dokonce Schwanitz s velkou nadsázkou radí, že vlastně stačí zvolit si a přečíst jen jednu knihu a na jejím základě si hrát na vzdělance: vybraný autor se čtenáři může stát „hradem“, z něhož může podnikat výpady a komentovat či odmítat jakéhokoli jiného spisovatele ve stylu: „Kafka? Proč ne, ale Robert Musil to není“.

Velmi svěží je kapitola s názvem Co bychom v žádném případě vědět neměli (způsobem argumentace poněkud připomíná publikaci Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli od PierraBayarda). Podle Schwanitze totiž vědění může být i „velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné“. Tak například znalost dynastických vztahů mezi rody Habsburků, Bourbonů a Wittelsbachů v 18. století je vítanou součástí vzdělání, kdo však dává k lepšímu detailní informace o současných rodinných problémech Windsorů anebo manželské sváry monackého knížecího rodu, „své pověsti spíše škodí“. Ještě nebezpečnější oblast vědění, která prý má přímo ráz „zaminovaného území“, je televizní program. Pokud známe konvence, obsazení, dramaturgii a příběhy zmíněných odpoledních talk-shows, je dle autora na místě obezřetnost: buď bychom měli tuto znalost skrývat, nebo ji vydávat za výsledek teoretického studia médií. A kdo dokáže okamžitě říci, jak hrálo Schalke 04 v roce 1969 proti Borussii Dortmund, kdo nastřílel branky a kdo byl střídán, jeví se jako fotbalový expert, je pak ale méně pravděpodobné, že je rovněž „znalcem Goethova pozdního díla a jeho vztahu k pracím o morfologii“. Množství zapovězeného vědění, které musíme skrývat, pak podle autora závisí v podstatě na stavu osobní vzdělanosti. Přitom prý platí následující železné pravidlo: kdo je v kraji vzdělanosti novicem, měl by všechno zapovězené vědění skrýt, protože nezná ještě dopodrobna mravy; nedokáže ještě správně posoudit jemné rozdíly mezi povolenými, ještě přípustnými a zcela zapovězenými znalostmi. Naproti tomu „plně vyvinutý vzdělanec si může dovolit mít přehled i v triviálních a naprosto vulgárních oblastech. Posílí tak svou pověst, protože se bude předpokládat, že se o tyto triviality zajímá ve světle nějakých vyšších souvislostí, aby z nich vykřesal jiskry překvapivého významu“.

Autor se ve své knize snaží o čtivost a srozumitelnost, odsuzuje přitom především dekonstruktivisty a poststrukturalisty, kteří podle něj vedou „konkurenční boj v nesrozumitelnosti“. Naopak se sám snaží i filozofické teorie vyprávět formou hutných příběhů či exempel, takže třeba k T. W. Adornovi a M. Horkheimerovi podotýká, že společnost se pro ně stala „kriminálním románem“ a „stoupenci kritické teorie se proměnili v detektivy“. A pokud prý Německo nevytvořilo v 19. století žádný velký román, bylo to tím, že mělo „román dějin, jehož romanopiscem byl Hegel a pilným čtenářem Marx“. V žádném slova smyslu se tedy nejedná o odborný text a nenajdeme v něm kupříkladu žádné poznámky pod čarou, až na jednu velmi vydařenou „sebereflexivní“ výjimku nadepsanou Poznámka pod čarou o poznámce pod čarou. V ní autor skepticky, i když pravdivě konstatuje, že všechny texty jsou přeurčeny k tomu, aby se staly – materiálem poznámek pod čarou. Každý text totiž „vyrůstá na hromadách jiných textů, z nichž se postupně tvoří kompost, genový rezervoár, z něhož se nekonečnou kombinatorikou poznámek pod čarou tvoří nové texty“. Poznámky pod čarou jsou tedy pro autora něčím nepostradatelným po literární provoz, naopak téměř zavrhuje recenzenty non fiction literatury: na milost bere jedině ty, kteří srovnávají několik knih k témuž tématu (u nás tiskne podobné texty hlavně Orientace Lidových novin). Celkově si ale dle Schwanitze recenzenti většinou libují v „nesrozumitelných narážkách určených domnělým zasvěcencům“, v dogmatickém nálepkování či doporučují vybrané autory způsobem, „který má čtenáře demoralizovat“; účelem toho všeho je především „zamlžit neznalost recenzenta“.   

Otázku, co je to vlastně ona vzdělanost z názvu publikace, si autor v knize pokládá několikrát a dává i několik odlišných odpovědí: především je to „sociální hra, pro kterou jsou charakteristická zvýšená očekávání a očekávání očekávání, pokud jde o kulturní vědění spoluhráčů“. Pravidla této hry přitom nemají žádné racionální zdůvodnění. Další definice zní, že jde o „styl komunikace, díky kterému se porozumění mezi dvěma lidmi stává požitkem“. Ale především: vzdělanost je vyznání víry, které zní následovně: „Věřím v Shakespeara a Goetha a v kanonická díla, kterým se dostalo uznání na nebi i na zemi. Věřím ve Vincenta van Gogha, Bohem povolaného portrétistu…, který trpěl, zešílel a spáchal sebevraždu, vstoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha, odkud jednou přijde, aby rozsoudil, kdo jsou znalci a kdo šosáci. Věřím v moc kultury, věčný život génia, svatou církev umění, společenství vzdělanců a bezčasé hodnoty humanismu po celou věčnost. Amen“.

Vměstnat do jediné publikace veškeré humanitní vědění samozřejmě nejenže není možné, ale je potenciálně i nebezpečné (abych se zachoval jako recenzent, jak ho autor vypodobňuje, připomenu klasický výrok Timeo hominem unius libri). Nicméně jako předvedení německého vzdělaneckého kánonu kniha Vzdělanost jako živý dialog s minulostí za přečtení jistě stojí, i když si místy čtenář není zcela jistý, nakolik svoje slova myslí autor vážně.

Poznámka: Text vyšel 28. ledna 2012 v Kavárně.
Lukavec, Jan. Co byste (ne)měli vědět z dějin kultury a umění, abyste byli bráni vážně. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7366>. urn:nbn:cz:ik‐007366. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.4 (hlasů: 9)


20 let Internetu v České republice

Před dvaceti lety, 13. února 1992, se Česká republika a spolu s ní celá tehdejší československá federace oficiálně připojily k Internetu.

Jak velké zpoždění jsme měli vzhledem k ostatnímu světu?

V roce 1992 byl Internet starý již více než dvacet let. První americká experimentální síť, "ARPANET", vznikla v roce 1969, a v roce 1973 byly položeny základy komunikačního protokolu TCP/IP. Skutečná síť (alespoň částečně dnešní podoby) byla však spuštěna až v lednu 1983, kdy byl zaveden i systém doménových jmén, DNS. Od konce 80. let se pak začínají objevovat i komerční služby a komerční provoz. Nicméně až začátkem roku 1992 začala vznikat nová internetová společnost, probíhalo nasazování WWW (World Wide Web) a v tomto roce byl k Internetu připojen také Bílý dům. Z tohoto pohledu byl rok 1992 velmi raným obdobím dostupnosti Internetu a Česká republika (tehdy ještě ČSFR) byla u toho.

Topologie páteřní sítě v USA v roce 1992

Topologie páteřní sítě v USA v roce 1992 (zdroj: Merit Network)

U nás tedy vše začalo před více než dvaceti lety iniciativou asi desetičlenné skupinky lidí z okruhu odborníků ČVUT, které spíše ze zájmu než z profesní povinnosti zajímal Internet a technologie kolem něj. Díky svým dobrým kontaktům s pracovníky univerzity v rakouském Linci, kam tehdy vedl datový okruh o kapacitě 9,6 kb/s využívaný pro provoz tamější počítačové sítě EARN (European Academic and Research Network), se nejdříve odhodlali k prvnímu experimentu. Spočíval v realizaci vytáčeného přístupu do Lince; v podstatě ale šlo jen o mezinárodní hovor nevelké kvality, který byl navíc velmi drahý.

Poté přišla nabídka americké nadace George Mellon Foundation, která českým vědcům poskytla prostředky na nákup modemů, umožňujících navýšit rychlost na 19,2 kb/s. Díky tomu se mohlo prostřednictvím uzlu v Linci připojit na Internet pevným datovým okruhem první československé pracoviště. Polovina kapacity byla tehdy využita na připojení do sítě Internet, druhá na připojení do později zaniklé sítě BITNET (Because It's Time NETwork). Psal se 13. únor 1992 a tím připojeným pracovištěm bylo výpočetní centrum ČVUT v Praze.

Pomalé a obtížné začátky

Začátky byly obtížné, protože neexistovala infrastruktura, která by umožnila rozšířit síť na více míst v zemi. Zásadní roli při šíření Internetu hrála akademická sféra. Rozhodlo se o rozvoji celostátní páteřní sítě spojující akademické instituce, které dále rozváděly Internet do metropolitních sítí. Začal vznikat projekt FESNET, později rozdělený na CESNET (Czech Educational and Scientific Network) a SANET (Slovak Academic Network). CESNET měl ze začátku hvězdicovou topologii a už v březnu 1993 disponoval uzly v jedenácti českých městech. Kromě linky do Lince CESNET zřídil také propojení s Amsterodamem a později s Banskou Bystricou. Typickými službami té doby byla elektronická pošta, přenosy souborů po FTP a vzdálené přihlášení Telnetem. World Wide Web sice již existoval, ale v podstatě se o něm nevědělo. Ještě před ním se rozmohl Gopher, který byl ale webem záhy překonán a vytlačen.

Topologie sítě CESNET, kapacita okruhů v kb/s

Topologie sítě CESNET (kapacita okruhů v kb/s)

Zajímavé je porovnání technických parametrů prvního připojení v roce 1992 se současným stavem: zatímco rychlost prvního připojení dosahovala 19,2 kb/s, je například akademická síť CESNET2 s mezinárodním Internetem spojena linkami o kapacitě 10 Gb/s. Ve srovnání s prvním připojením tak jde o milionkrát vyšší rychlost. Páteř sítě CESNET2 je už dnes navíc připravená na realizaci přenosů o rychlosti 100 Gb/s. Za zmínku stojí i počítač, který byl před dvaceti lety připojen – šlo o sálový počítač firmy IBM vážící několik tun.

Po liberalizaci českého Internetu v roce 1995 začali velmi rychle přibývat soukromí poskytovatelé připojení, v roce 1998 už jich bylo 150. V letech 1996 a 1997 nastal v Česku boom prvních internetových stránek všeho druhu. Některé upadly v zapomnění, jiné přežily dodnes. Za zmínku stojí hlavně projekt Ivo Lukačoviče jménem Seznam.cz, který vznikl na základě úspěšného amerického vyhledávacího katalogu Yahoo. V roce 1996 také začala překlápět svůj obsah na web česká tištěná média jako deníky Dnes, Právo, Svobodné slovo a další. Průkopníkem české internetové publicistiky se od roku 1996 stal server Neviditelný pes Ondřeje Neffa.

Současnost a blízká budoucnost

Podle zjištění Českého statistického úřadu měly ve druhém čtvrtletí loňského roku doma k dispozici osobní počítač v průměru téměř dvě třetiny domácností, přičemž 62 % bylo připojeno k Internetu. Na konci loňského roku bylo podle měření projektu NetMonitor v České republice více než 6 milionů uživatelů Internetu. A k 31. lednu letošního roku bylo podle sdružení CZ.NIC zaregistrováno 894 033 domén s českou národní koncovkou .cz.

Ovšem z mezinárodního srovnání vyplývá, že se Česká republika nachází ve vybavenosti domácností počítačem a Internetem pod unijním průměrem. Na pomyslném žebříčku zemí EU by se české domácnosti umístily na 20. místě, pokud jde o vybavenost osobním počítačem, a na 18. místě z hlediska připojení k Internetu. Z tohoto pohledu tedy pořád máme co dohánět.

Ještě pár slov k budoucnosti Internetu z komentáře Kulaté výročí Internetu v Česku, který napsal Jan Grutorád pro poslední číslo Computerworldu (24. 2. 2012):

 „Pro další rozvoj bude důležité i zkracování doby odezvy, což vyžadují interaktivní služby: od hlasové komunikace až po nejnáročnější živé videopřenosy v nejvyšší kvalitě. A přijatelnou dobu odezvy bude vyžadovat také vesmírná internetová komunikace, jak rád připomíná Vint Cerf, jeden ze zakladatelů internetu pozemského a propagátor jeho meziplanetární „větve“. U nás na Zemi lze očekávat pokračující nástup mobilních zařízení a také rozmach zařízení ještě menších - senzorů připojených na internet. Hovoří se o tzv. internetu věcí, což je termín, který popisuje stav, kdy prakticky každé zařízení bude mít svou IP adresu a bude schopné připojovat se k síti bez přímého zásahu člověka. Vývoj v oblasti miniaturizace bude ještě bouřlivější než dnes podobně jako rozvoj datových skladů a technologie cloudů. Distribuované zpracování informací je díky gridům a cloud computingu jedinou možností, jak si účelně poradit s ohromným množstvím dat všeho druhu.

Oslava 20. výročí připojení k Internetu

Sdružení CESNET ve spolupráci s ČVUT v Praze a sdružením CZ.NIC uspořádalo 13. února 2012 Setkání při příležitosti 20. výročí připojení ČR k Internetu. Konalo se ve stejné budově jako slavnostní spuštění Internetu před dvaceti lety. Na akci vystoupili rektor ČVUT Václav Havlíček, ředitel sdružení CESNET Jan Gruntorád, výkonný ředitel sdružení CZ.NIC Ondřej Filip, Jaroslav Bobovský ze společnosti BESET, který se výrazně zasloužil o vznik slovenské akademické sítě SANET, zakladatel prvního českého internetového deníku Neviditelný pes Ondřej Neff a vysokoškolský pedagog a IT publicista Jiří Peterka, který setkání zároveň moderoval. Zahraničním přednášejícím byl Stephen Croker, předseda představenstva mezinárodní neziskové organizace Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN). Ta má pro fungování Internetu zásadní význam, když dohlíží na přidělování doménových jmen a IP adrese. Vint Cerf, který nyní působí ve funkci viceprezidenta a hlavního internetového evangelisty společnosti Google, přednesl svou přednášku pomocí videokonference.

Chief Internet Evangelist Vint Cerf

Chief Internet Evangelist Vint Cerf

Podrobné informace o akci včetně fotografií najdete v příspěvku Petra Krčmáře: První kroky československého Internetu. Pokud máte zájem získat ucelenější informace o historii i současnosti Internetu u nás doporučuji článek Jiřího Peterky: 20. výročí Internetu v Č(SF)R. V pondělí 13. 2. 2012 večer byl na ČT24 věnován tématu "dvacet let Internetu v Česku" také diskusní pořad Hydepark s moderátorem Lukášem Dolanským. V pořadu na dotazy diváků odpovídali Jan Gruntorád, Ondřej Neff, ředitel marketingu Google Czech Republic Luděk Motyčka a generální ředitel Seznam.cz Pavel Zima. Záznam pořadu lze shlédnout v archivu ČT24.

Ondřej Neff, Jan Gruntorád a Jiří Peterka na setkání k 20. výročí Internetu v ČR

Ondřej Neff, Jan Gruntorád a Jiří Peterka na setkání k 20. výročí Internetu v ČR

Krčmařová, Gabriela. 20 let Internetu v České republice. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7365>. urn:nbn:cz:ik‐007365. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4 (hlasů: 2)


Exkurze do pobočky Městské knihovny v Praze na sídlišti Dědina

Ve středu 15. února 2012 se uskutečnila exkurze pražské organizace Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) do nově otevřené pobočky Městské knihovny v Praze (MKP) Dědina. Účast nebyla velká, pouhých šest zvědavců, ostatní patrně odradila vzdálenost z centra města. Ale ti, kteří přišli, rozhodně nelitovali.

Pobočka byla otevřena v listopadu minulého roku a o její existenci se vlastně zasloužili hlavně její čtenáři. Před stavbou obchodního centra byla totiž původní pobočka uzavřena a dlouho to nevypadalo, že by se knihovna znovu otevřela. Ale občané zorganizovali petici za obnovení knihovny, vyvolali jednání na magistrátu a lobbovali dokonce v poslanecké sněmovně a senátu. Výsledkem jejich úsilí bylo, že se v posledním patře nově vybudovaného obchodního centra nalezl prostor pro knihovnu. V propozicích je uvedeno, že knihovna je v 5. patře, ale ve skutečnosti to je 3. nadzemní podlaží. I tak je z ní nádherný rozhled do obory letohrádku Hvězda.

Knihovna je architektonicky řešena jako otevřený prostor, kde najdeme jen nízkými regály oddělené zóny – dětské oddělení, čítárnu a volný výběr knih oddělení pro dospělé. Vše je bezbariérové, přehledné a v příjemných barvách.

Paní knihovnice (Mgr. Dana Kocourková) nám prozradila velikost fondu a přístupnost pro čtenáře a při tom stihla odbavovat jednotlivé čtenáře. Jedna čtenářka se při registraci výpůjček hlasitě dožadovala, abychom paní knihovnici navrhli za nejlepší knihovnici v Praze, protože vždy vše a s laskavým úsměvem vyřeší.

Složení fondu se omezuje na knihy (cca 20 tisíc svazků) a časopisy (jen pět titulů) a audio knihy (kolekce 30 kusů se pravidelně obměňuje z fondu Městské knihovny v Praze). Dále je nabízen přístup k internetu, a to na dvou počítačích.

Od otevření knihovny se čtenáři jen hrnou, denně ji v průměru navštíví 40 lidí a jen během naší krátké přítomnosti se přihlásili tři noví čtenáři. Ukazuje se tedy, že si tato malá pobočka MKP důvod své existence obhájila, a přejme jí mnoho spokojených čtenářů.

Pohled do interiéru knihovny

Pohled do interiéru knihovny

Pohled do interiéru knihovny

Účastníci exkurze

Účastníci exkurze

Úplnou fotodokumentaci najdete na adrese http://www.facebook.com/media/set/?set=oa.10150566512418865&type=1. Autorem fotografií je Roman Giebisch.

Buřilová, Marcela. Exkurze do pobočky Městské knihovny v Praze na sídlišti Dědina. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7357>. urn:nbn:cz:ik‐007357. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.5 (hlasů: 4)


Knihy, papír a knihovna Karla Čapka

O Karlu Čapkovi (1890–1938) jsme si mysleli, že víme všechno, ale není to pravda. Podnět k tomuto přesvědčení dali autoři Blanka Vorlíčková, Richard Khel a Petra Čechová, když na tuto všeobecně známou a našimi a zahraničními badateli dlouhodobě analyzovanou osobnost pohlédli nově „z hlediska knihy“.

V roce 2008 zpracovali fond unikátní a dosud neprobádané Čapkovy osobní knihovny (která čítala na 2000 svazků), což dalo vzniknout několika výstupům. Knihovna byla sepsána v rámci projektu „Informační systémy zpřístupňující knihovní celky osobností kultury jako součást národního kulturního dědictví“ financovaného z grantových prostředků Ministerstva kultury ČR zaměřeného na široké zpřístupnění informací o osobních knihovnách. V digitální knihovně, která byla v rámci projektu řešeného na Ústavu informačních studií a knihovnictví vytvořena, měli čtenáři poprvé možnost seznámit se s tímto unikátním fondem. Dnes mají možnost detailně zpracovaný a bohatě ilustrovaný katalog, obohacený o text charakterizující obsah fondu a stať týkající se čtenářství Karla Čapka číst v tištěné podobě.

Tento „knihovědný“ portrét Karla Čapka vznikl před několika lety mimo jiné i v rámci bakalářské práce Petry Čechové (obhájené taktéž na ÚISK FF UK). Jak před dvěma lety uvedl Richard Khel v hodnocení zmiňované práce, kontakt s knihovnou známého spisovatele byl sám o sobě inspirující: "Silný impuls z možnosti dotýkat se knih, jichž se kdysi dotýkal K. Čapek, listoval jimi, které si podepisoval, četl, studoval, v nichž podtrhával tužkou i perem, do nichž vpisoval slova, vkládal dopisy a lístky s poznámkami, jež dostával darem s dedikacemi, probírat se vydáními odborných i beletristických děl, z nichž si vypisoval pasáže, jež ho zaujaly a pak z nich citoval ve své tvorbě, se kladně projevil v celé práci P. Čechové a potvrdil, že takovéto zážitky ze styku s unikátními prameny jsou nenahraditelné".

Krom autorů z Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty UK (Mgr. Blanka Vorlíčková, Dr. Richard Khel) se na tvorbě tohoto knižního vydání podíleli akademická malířka Kateřina Řezáčová a šéfredaktor časopisu Papír a celulóza Miloš Lešikar.

Publikace Osobní knihovna Karla Čapka, která zahajuje celou připravovanou řadu takovýchto zpracování knihoven významných osobností našeho života (následovat bude Jaroslav Ježek, Prof. Jaroslav Heyrovský a další) v agilním Vydavatelství VŠCHT, byla připravena na své slavnostní představení odborné veřejnosti i běžným čtenářům dne 6. března 2012 v Národní technické knihovně v Praze 6. Na této akci pozdravila hojné účastníky vedoucí vydavatelství VŠCHT Eva Dibuszová, ředitel NTK Martin Svoboda a za ÚISK FF UK Richard Papík. Zajímavou a aktuální hlavní přednášku na téma Nová obhajoba knihoven a Karla Čapka pak přednesl historik Martin C. Putna.

V souvislosti s vydáním předmětné knížky musíme zmínit i finanční pomoc Informační služby – Energetika a. s., praktickou pomoc při zajištění tisku a vazby této knihy SŠ polygrafické v Praze - Letňanech a především velkoobchodu papírem Antalis, který věnoval odpovídající kvalitní papíry na vytištění této jedinečné publikace.

Zájem o představení knihy o knihovně Karla Čapka byl velký. Účastníci zaplnili všechna nabízená místa, na mnohé se místo k sezení nedostalo

Zájem o představení knihy o knihovně Karla Čapka byl velký. Účastníci zaplnili všechna nabízená místa, na mnohé se místo k sezení nedostalo.

Petra Čechová a Blanka Vorlíčková

Petra Čechová a Blanka Vorlíčková

O uvedení knihy měla zájem i pražská televize Metropol

O uvedení knihy měla zájem i pražská televize Metropol. Zástupce tisku zde hovoří s Evou Dibuszovou. Vlevo od ní ředitel Nár. technické knihovny, Ing. Martin Svoboda, vpravo pak doc. Richard Papík z Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Ředitel NTK Martin Svoboda ukazuje novou publikaci tisku

Ředitel NTK Martin Svoboda ukazuje novou publikaci tisku

Eva Dibuszová při představení knihy o osobní knihovně Karla Čapka

"Zájmové a profesní skupiny se dnes spíše uzavírají. Tento počin může aspoň trochu přispět k setkávání literátů, hudebníků či technik a přispět tak k vzájemnému obohacování," uvedla Eva Dibuszová při představení knihy o osobní knihovně Karla Čapka.

Doc. Richard Papík

Doc. Richard Papík: "Technologické prostředky, které máme dnes k dispozici, mohou na kulturu velmi dobře upozorňovat."

Historik Martin C. Putna

Historik Martin C. Putna přednesl strhující přednášku o povahových vlastnostech Čapka i jeho významu. "V knihovně Karla Čapka najdeme i knihy nerozřezané. Považoval za důležité je mít doma a obklopovat se jimi. Ukazuje se, že fyzická přítomnost knihovny u nás doma v domácnosti je jednou ze základních potřeb člověka. Každá knihovna je unikátní, natož knihovna spisovatele. A pokud člověk knihovnu nemá, něco z jeho života zmizí."

Martin C. Putna sklidil za svou přednášku bouřlivý potlesk. Poté debatoval s návštěvníky akce

Martin C. Putna sklidil za svou přednášku bouřlivý potlesk. Poté debatoval s návštěvníky akce.

Ředitel NTK Martin Svoboda a šéfredaktor časopisu Papír a celulóza Miloš Lešikar v družné debatě nad novou publikací

Ředitel NTK Martin Svoboda a šéfredaktor časopisu Papír a celulóza Miloš Lešikar v družné debatě nad novou publikací

Na výstavě se může návštěvník setkat i s prvky nových médií - naskenováním QR kódu získá doplňující informace

Na výstavě se může návštěvník setkat i s prvky nových médií - naskenováním QR kódu získá doplňující informace

Knihu si mohli návštěvníci nejen prohlédnout, ale i zakoupit

Knihu si mohli návštěvníci nejen prohlédnout, ale i zakoupit

Na stránkách publikace můžeme vidět titulní listy a bibliografické záznamy Čapkových knih a také jeho vepsané poznámky

Na stránkách publikace můžeme vidět titulní listy a bibliografické záznamy Čapkových knih a také jeho vepsané poznámky

Autogramiáda - Blanka Vorlíčková Autogramiáda - Richard Papík

Autogramiáda s Blankou Vorlíčkovou a Richardem Papíkem

Farkas, Pavel; Vorlíčková, Blanka. Knihy, papír a knihovna Karla Čapka. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7367>. urn:nbn:cz:ik‐007367. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.3 (hlasů: 6)


Koncepce rozvoje knihoven je genderově nekorektní – možná, přijde i ombudsman!

Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011 – 2015 se připravovala hodně dlouho, ale letos v lednu nakonec doputovala do vlády a schválena byla. Když na podzim 2011 vypuklo připomínkové řízení, měli jsme obavu, aby v poslední fázi nakonec nedošlo k odmítnutí Koncepce ze strany knihovnické komunity, ale nestalo se tak. Připomínek přišlo velmi málo a měly spíše zpřesňující či formální charakter. Mezi připomínkami se objevila jedna, se kterou jsme si moc nevěděli rady a nakonec jsme ji po dohodě s ministerstvem kultury odmítli. Připomínka upozorňovala, že Koncepce je diskriminační. Úplně stejná námitka se nedávno objevila na internetu v příspěvku Vinohradské kočky, a tak si dovolím ji jednak zprostředkovat širší knihovnické veřejnosti, a také na ni reagovat.

Dle Vinohradské kočky Koncepce porušuje požadavky gender mainstreamingu (rovnosti pohlaví) tím, že ve SWOT analýze mezi slabými stránkami zmiňuje vysoký stupeň feminizace knihovnické profese, a aby toho nebylo dost, ještě připojuje vysoký věkový průměr pracovníků knihoven. Tento prohřešek je tak velký, že bude nutno podat stížnost k úřadu ombudsmana. Autorka konstatuje, že nenašla žádný průzkum, který by taková tvrzení dokládal. Nutno podotknout, že kdyby se jako absolventka oboru Informační studia a knihovnictví snažila, doklady by nějaké našla, ale zřejmě to bylo tak, že nehledala nebo hledat neumí. Rád bych autorku uklidnil, že tvrzení o tom, že v knihovnách pracují převážně ženy a jejich věkový průměr stoupá, není výmyslem či falešnou domněnkou autorů Koncepce, ale jedná se o skutečnost, která je potvrzena opakovanými průzkumy (Analýza věkové, vzdělaností a mzdové struktury pracovníků knihoven v ČR v roce 2003 a 2004 a srovnání se stavem roku 1998). Z uvedeného materiálu cituji:

Zastoupení dle pohlaví

Z hlediska zastoupení podle pohlaví naprosto převažovaly v knihovnách ženy, muži tvořili v průměru 9 % a jejich podíl se oproti roku 1998 zvýšil o 1,6 %. Ve veřejných knihovnách muži tvořili v průměru 7,2 % (v r. 1998 6,3 %). Největší podíl mužů vykázaly krajské knihovny, kde jejich zastoupení dosáhlo hodnoty 12,6 % (v r. 1998 11,7 %). V místních a malých městských knihovnách se pohybuje podíl mužů v rozmezí 1,5 až 1,9 %.

Věková skladba

Údaje o věkové skladbě svých pracovníků poskytlo 593 veřejných a 310 specializovaných knihoven, tj. v obou kategoriích 100 %. Dominantní věkovou skupinou byli pracovníci ve věku 30 – 50 let, kterých bylo celkem 2724 (tj. 49 %). Celkem 1945 zaměstnanců (35 %) tvořilo druhou nejsilnější věkovou skupinu nad 50 let a zaměstnanci ve věku 18 - 30 let byli nejméně zastoupenou věkovou skupinou s počtem 950 zaměstnanců (17 %). Oproti roku 1998 došlo k mírnému zvýšení (2 %) u kategorie nejmladších zaměstnanců, k poklesu o 6 % u věkové kategorie 30 – 50 let a ke zvýšení u věkové skupiny nad 50 let o 5 %.

Feminizace knihovnické profese a její stárnutí není jen specificky česká záležitost, například Americká knihovnická asociace (ALA) uvádí, že v roce 2008 tvořily ženy 82 % všech pracovníků knihoven. V letošním roce provede Národní knihovna ČR opakování průzkumu z roku 2004. Jestli si mohu zahrát na proroka, dovolil bych si tvrdit, že výsledkem bude, že poměr žen a mužů pracujících v knihovnách se příliš nezměnil a pokud jde o věk, tak jsme opět trochu zestárli.

Autorka má pravdu v tom, že v Koncepci nelze nalézt prioritu, která by na výše uvedenou slabou stránku výslovně reagovala. SWOT analýza i celá Koncepce jsou výsledkem řady diskusí jak v rámci Ústřední knihovnické rady, tak pracovních skupin. Jak už to v knihovnictví bývá i na těchto fórech převažovaly ženy a pokud mi neselhává paměť, body o vysokém podílu žen a průměrném věku při braimstormingu navrhovaly ženy. Jistě tím nemyslely něco diskriminujícího či zlého a určitě to nemá žádnou souvislost s tím, že by se snad domnívaly, že ženy špatně pracují. Nikdo také v Koncepci nezpochybňuje to, že ženy jsou citlivé a komunikativní a také je nehodlá propouštět – to jsou všechno jen úsměvné fantazie Vinohradské kočky. Našla by se řada důvodů, proč by pro knihovny bylo prospěšné, aby podíl mužů a žen v této profesi byl vyrovnanější, ale uvedu pouze jeden, možná trochu atypický. Mezinárodní průzkum PISA dokládá nízkou úroveň čtenářské gramotnosti českých školáků a také ukazuje, že větší potíže se čtením mají hoši. Jednou z možných příčin může být trend vnímání četby jako ženské činnosti. Ještě v 19. století bylo na četbu žen pohlíženo skrze prsty, protože převládal mužský názor, že žena se má starat o děti a domácnost a nemá ztrácet čas četbou. Dnes je situace podstatně jiná - ženy jsou mnohem aktivnějšími čtenářkami než muži, ale také platí, že dětem doma čte převážně maminka a babička, v mateřské školce předčítá paní vychovatelka, ve škole učí děti číst učitelka a v knihovně dětičky obsluhuje paní knihovnice. Hoši mají své knihovnice určitě rádi, ale pro aktivní četbu by potřebovali i mužské vzory. Ty se ale vytrácejí, a to nemá nic společného s gender mainstreamingem.

Stárnutí knihovnic a knihovníků

Dalším hrubým prohřeškem Koncepce je konstatování trendu zvyšování průměrného věku pracovníků a pracovnic knihoven a jeho opětovné zařazení mezi slabé stránky. Knihovny prý „chtějí mladé a dynamické!!!“ Člověk pracující delší dobu v knihovnách se nad tím musí útrpně pousmát. Ano, knihovny (mimo jiné) chtějí také mladé a dynamické, ale ne proto, že by nechtěly respektovat všeobecné stárnutí populace či ignorovaly mezigenerační solidaritu, ale prostě proto, že potřebují zajistit nutnou obměnu svého personálu. Už nějaké to desetiletí jsme svědky toho, že mladé a krásné absolventky i dynamičtí absolventi všech stupňů knihovnických škol po ukončení studia většinou nepřichází pracovat do knihoven, ale hledají si své místo v jiném, lukrativnějším oboru. To není výčitka, to je prosté konstatování faktu, se kterým se knihovny musí vyrovnat. Autorka doporučuje, aby se knihovny místo honby za mladými soustředily na age management. Dobrá rada nad zlato, ale to už knihovny samozřejmě a dlouhodobě činí. Koncepce na tuto skutečnost reaguje například prioritou věnovanou celoživotnímu vzdělávání pracovníku knihoven, podporou dobrovolnictví, ale nelze s tím vyřešit vše. Pro knihovny současnosti, je dnes například klíčové, zda se jim podaří získat uživatele z řad dětí a mládeže a samozřejmě si je také dlouhodobě udržet. Zatím co v získávání dětí jsou celkem úspěšné, u mládeže je to podstatně složitější. Mladí lidé se příliš nezajímají o age management nebo gender mainstreaming, ale možná, že by uvítali, aby se jim zaměstnanci knihoven více přiblížili a dokázali kvalifikovaně reagovat například na jejich zájem o hudbu, informační technologie, mobilní komunikaci či sociální sítě. S tím si ale některé babičky obsluhující knihovny (při vší ústě) moc neporadí.

Na závěr Vinohradská kočka doporučuje: „A jak bych napsala koncepci já? Zaměřila bych se na hloubkovou analýzu zaměřenou na postavení žen a mužů v knihovnách. Zanalyzovala bych jednotlivé regiony a našla ta místa, která nejsou obsazená službami a tam bych nadesignovala služby knihoven. Moderní knihovna by měla být komunitní, vzdělávacím, informačním a setkávacím místem.“

Pozorný čtenář jistě objeví v textu Koncepce prioritu, která se věnuje tomuto novému „nadesignování“, je ale škoda, že se budeme muset obejít bez Vinohradské kočky, protože nám nakonec svého příspěvku sděluje: „… jsem ráda, že nepracuji v knihovně, i když… vždycky jsem chtěla knihovnicí a informační pracovnicí být.“

Richter, Vít. Koncepce rozvoje knihoven je genderově nekorektní – možná, přijde i ombudsman!. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7371>. urn:nbn:cz:ik‐007371. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.9 (hlasů: 20)


Trendy v internetové bezpečnosti 2012

Ve čtvrtek 1. března se v pražském konferenčním centru City konala celodenní odborná konference "Trendy v internetové bezpečnosti". Jak již název napovídá, konference byla zaměřená na aktuální trendy v oblasti bezpečnosti uživatelů i počítačových sítí, zabezpečení elektronického bankovnictví a dalších kritických internetových služeb. Hlavním organizátorem konference byla společnost Internet Info, respektive sociální síť Tuesday a čtveřice odborných serverů: Lupa.cz, Měšec.cz, Root.cz a Podnikatel.cz. Šéfredaktor serveru Root.cz, Petr Krčmář, konferenci také zahájil a následně moderoval.

Konferenční centrum City na Praze 4

Konferenční centrum City na Praze 4

Aktuální hrozby na českém internetu

První prezentaci čtvrtečního dne si připravila Andrea Kropáčová, jedna ze zakládajících členů prvního bezpečnostního týmu typu CSIRT v České republice. Zkratka CSIRT znamená "Computer Security Incident Response Team", a označuje skupinu odborníků, kteří společně pracují na rozvoji bezpečnostní infrastruktury v ČR, a v případě potřeby se věnují řešení bezpečnostních incidentů. CSIRT tedy funguje jednak jako "point-ofcontact" (jednotné místo pro hlášení incidentů i získání informací) a jednak jako tzv. "last resort", neboli "místo poslední záchrany".

Počátky této pracovní skupiny sahají do roku 2003, kdy vznikl tým CESNET-CERTS, operující v rámci národní výzkumné sítě CESNET. V letech 2007 až 2010 začalo vznikat modelové pracoviště CSIRT.CZ, které bylo v prosinci roku 2010 oficiálně prohlášeno (Ministerstvem vnitra ČR) za Národní CSIRT České republiky. Od 1. ledna 2011 je Národní CSIRT ČR provozován sdružením CZ.NIC.

Hlavní sál se již naplnil a Andrea Kropáčová začíná přednášet

Hlavní sál se již naplnil a Andrea Kropáčová začíná přednášet

Je nicméně potřeba zdůraznit, že CSIRT jako takový nemá žádné rozsáhlé technické či legislativní pravomoci. Nemůže tedy například "vypnout Internet" nebo provádět regulaci. Hlavním nástrojem CSIRTu je především pozitivní motivace účastníků incidentu, poskytování odborné konzultace a zprostředkování komunikace s IT experty nebo provozovateli klíčových služeb. Paní Kropáčová také v závěru zdůraznila, že největším bezpečnostním rizikem jsou sami uživatelé, a situace se bohužel stále zhoršuje.

Bezpečnostní hrozby blízké budoucnosti

Velmi zajímavou přednášku si připravil vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES a pedagog Fakulty sociálních věd UK, Miloš Balabán. Ve svém příspěvku se věnoval bezpečnostním hrozbám blízké budoucnosti a kladl si otázku, nakolik si "Západ" dokáže udržet své politické, ekonomické i bezpečnostní postavení. Současná situace totiž není příliš optimistická - kupříkladu jen USA mají dluh 15 bilionů dolarů, což je největší deficit od 2. světové války. Jejich současnou geopolitickou prioritou je oblast Pacifiku, kde má ale velmi silnou pozici Čína. Součástí tohoto mocenského soupeření je samozřejmě i kybernetická dimenze - tj. například hackování vládních i korporátních serverů.

Evropa zatím v tomto mocensko-politickém soupeření teprve hledá své místo. Nabízí se tak otázka, jestli EU dokáže být mocností aniž by byla jedním státem. Zatím to tak bohužel nevypadá a EU jako celek vystupuje dosti nejednotně. Evropa je také v mnoha ohledech závislá jak na USA (kupříkladu NATO je sponzorováno Spojenými státy ze 75%), tak i na Číně (viz import zboží, půjčky EU v rámci finanční krize).

Další problémy se objevují v souvislosti s tzv. "arabským jarem", které se ne vždy vyvíjí zcela pozitivním směrem, a projevuje se silný vliv islámistů. Kromě ochlazení mezinárodních vztahů lze očekávat také silné migrační vlny (odhaduje se, že až třetina mladých lidí z arabských zemí uvažuje o emigraci). Velkým tématem se tak stává i ochrana hranic - což ale opět komplikuje současná ekonomická krize (např. hrozící bankrot Řecka). Významná je také situace kolem Íránu, kde probíhá tzv. "válka nízké intenzity" - tedy například sabotáže v jaderných zařízeních, likvidace klíčových jaderných vědců, či kybernetické a virové útoky.

Zhruba stovka účastníků naplnila hlavní sál i paralelní workshopy

Zhruba stovka účastníků naplnila hlavní sál i paralelní workshopy

Česká republika a kybernetická bezpečnost

Dalším přednášejícím byl Jaroslav Pejčoch, spoluzakladatel společnosti T-Soft a ViceChairman v Českém národním výboru pro odstraňování katastrof. Zdůraznil, že na informačních a komunikačních systémech je závislá celá řada prvků kritické infrastruktury, jako například internet, mobilní sítě, banky a kreditní karty, logistika a řízení dopravy, dodávky elektrické energie atd.; tedy služby, které jsou nejen nezbytné, ale musí pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. V případě krizové situace není možné internet "vypnout" - jednak to není reálně možné a jednak by to bylo kontraproduktivní; je ale možné ho regulovat a zajistit alespoň omezenou funkčnost (tj. tzv. "grey-out" namísto "black-outu").

Zatímco jsme se v minulosti setkávali s krizovými plány a krizovým řízením zaměřeným na povodně, hurikány či terorismus, stále větší význam získává také příprava na kybernetické kolapsy. Ve všech těchto případech platí, že pokud jsou nouzové situace krátkodobé (např. 24 hodin), obnova škod je poměrně rychlá. Nicméně pokud krize trvá pět a více dní, dochází ke kolapsu infrastruktury a později i rozpadu společnosti. Jedním z příkladů byla krize po hurikánu Katrina v USA, kde lidé sice zpočátku "fungovali", ale záhy začalo drancování, formovaly se gangy a domobrana, ulice zachvátila vysoká kriminalita a civilizační návyky ustoupily do pozadí.

Současná situace je krajně nevyhovující. Na základě diskusí a simulací se ukazuje, že v případě nouze stále přetrvává snaha prosazovat tradiční přístupy k možným útokům i možnému řešení a je například patrná nízká anticipace totálního kolapsu. Pokud by ale nastal, nejsme zatím připraveni - to ostatně ilustruje i krátké video na stránkach ICT Unie. Je tedy nezbytné věnovat této oblasti pozornost, zajistit dostatečně redundantní a herogenní infrastrukturu, snažit se o diverzifikaci a průběžné zálohování všech klíčových systémů a zajistit vyšší interoperabilitu veřejné správy a subjektů kritické infrastruktury.

Simulace internetového totálního kolapsu aneb "co se nikdy nesmí stát"

Svoboda internetu je iluze

IT odborník a nezávislý konzultant Petr Koubský se ve svém příspěvku věnoval tezi, že svoboda na internetu je jen iluze. V první řadě si musíme uvědomit, že vývoj celosvětových sítí není nic nového pod sluncem; podobný potenciál (včetně výhod i nevýhod) měl i tzv. "viktoriánský internet", neboli telegraf.

Jak už mnozí z nás vědí, počátky internetu sahají do roku 1969. V reakci na sovětský Sputnik vznikly ve Spojených státech dvě významné agentury, NASA a ARPA, přičemž obědosáhly v roce 1969 významných úspěchů: NASA přistála na Měsíci a ARPA spustila ARPANET. Ačkoliv se z počátku jednalo o vojenský projekt, armáda brzy ztratila zájem a předala internet "na hraní" akademické sféře. Ti s internetem experimentovali přibližně 20 let, než se internetu (zejména díky rozmachu osobních počítačů) chopil komerční sektor.

Ačkoliv se tedy internet často vnímá jako zcela svobodné a nezávislé prostředí, jedna se o síť velmi komerčního charakteru a provázanou vlastnickými právy. Vše odstartovalo v 90. letech, kdy se internet globalizoval a vznikli první správci - jako například organizace ICANN. Současně se totiž objevili i "lokální prostředníci", tedy poskytovatelé připojení (ISP), pobočky poskytovatelů obsahu, platební systémy atd. Na všechny tyto subjekty se dají uplatnit místní zákony. Vize internetové svobody tedy je víceméně naivní - jednotlivé lokální prvky vždy někomu patří a mohou být pod kontrolou státu / vlády.

Petr Koubský

Petr Koubský hovořil o historii Internetu a o důvodech, proč není tak svobodný, jak si možná myslíme

Bezpečnostní monitoring a detekce anomálií

Další prezentaci si připravil Petr Špringl ze společnosti INVEA-TECH, který v současné době působí jako produktový manažer řešení pro monitorování a bezpečnost počítačových sítí, a věnoval tedy svůj příspěvek právě bezpečnostnímu monitoringu a detekci anomálií.

Statistiky ukazují, že množství škodlivých programů neustále roste, a v zatím rozlišujeme více než 70 milionů malware. Objevují se také tzv. "botnety" (sítě infikovaných zařízení) a častější jsou i úniky dat z firemních sítí. V poslední době pak vzrůstá i aktivita hackerů a hacktivistů - ať už se jedná o poměrně nevinné napadení webových stránek ODS nebo potenciálně mnohem závažnější napadení systému brněnského letiště.

Proti všem těmto hrozbám máme pochopitelně řadu obranných prvků, jako jsou firewally na perimetru sítě, systémy IDS/IPS, či antiviry a antimalware na straně klientů. Velmi málo se ale sleduje, co se děje mezi těmito prvky, tedy v rámci samotné komunikace na síti. K tomu slouží bezpečnostní monitoring, který zaznamenává každý pohyb v síti, zachycuje podezřelou aktivitu či nebezpečné anomálie, a vedle detailního přehledu v reálném čase umožňuje i možnost dohledání starších incidentů z historie. Nástroje tohoto typu označujeme zkratkou NBA, což znamená "Network Behavioral Analysis".

V závěru pan Špringl ještě zmínil případovou studii botnetu Chuck Norris. Ten byl odhalen díky práci brněnského bezpečnostního týmu CSIRT-MU, který prováděl právě zmiňovaný bezpečnostní monitoring. Ten odhalil vysoké množství přístupů z celého světa na telnet a s pomocí zpětného trasování (přes ADSL modemy a WIFI routery) se podařilo síť identifikovat. Zjistilo se, že botnet napadal linuxové servery, přičemž šíření infekce probíhalo jen s pomocí jednoduchého slovníkového útoku, kde bylo pouhých 15 hesel. Opět se tak ukázalo, že řada operátorů hrubě podcenila hrozbu byť jen banálního útoku.

Architektura řešení FlowMon od firmy Invea

Architektura řešení FlowMon (systému monitorování IP toků) od firmy Invea

Bezpečnost mobilních platforem

Obecně platí, že jakékoliv zařízení s IP adresou je potenciálně nebezpečné. Týká se to samozřejmě také stále populárnějších chytrých telefonů neboli smartphonů, o kterých hovořil Bohdan Vrabec že společnosti PCS. Zde pracuje na pozici manažera distribuce produktů Kaspersky pro ČR a SR, takže má ke škodlivým programům blízko.

Stejně jako neustále stoupá počet virů a malware pro počítače a síťové prvky, stoupá také napadení mobilních zařízení. Pro hackery je v současné době nejzajímavější platforma java a systém Android, ale malware se objevuje i pro další systémy a vznikají i zcela nové kanály šíření infekce - malware se například objevil i na Android Marketu a v říjnu 2011 byly zaznamenány první případy napadení pomocí QR kódů.

Mobilní malware funguje v podstatě úplně stejně jako jakýkoliv jiný - tj. infikuje soubory, může poškodit funkce zařízení, umožňuje vzdálený přístup k datům, vytáčí placená čísla a má samozřejmě tendenci dále se šířit (např. pomocí SMS, MMS či Bluetooth). Kromě škodlivých programů je ale největším rizikem opět uživatel, který svůj mobil jednoduše někde zapomene (jen v roce 2009 se v USA ztratilo na 250.000 zařízení). Stále častěji se tak objevují i anti-theft funkce, jako lokalizace pomocí GPS či zablokování na dálku.

Statistiky z roku 2009 ukazují, že ztratit mobilní telefon s citlivými daty není nic výjimečného

Statistiky z roku 2009 ukazují, že ztratit mobilní telefon s citlivými daty není nic výjimečného

Čipové karty a elektronické občanky

Ředitel vývojové divize společnosti OKsystem Ivo Rosol se v následujícím příspěvku zaměřil na bezpečnost osobních dokladů, jako jsou nové občanské průkazy a cestovní pasy. Ty jsou totiž nově vybaveny i čipem, což může fungovat jednak jako nový bezpečnostní element v boji proti padělání a jednak jako určitá "přidaná hodnota" (tj. možnost využít občanský průkaz jako cestovní pas, řidičský průkaz, kartu do MHD atd.).

V praxi nás bohužel zatím nic takového nečeká a nové občanské průkazy s čipem nepřinášejí v podstatě nic nového. Technologie je jednak zastaralá (používá se kontaktní čip namísto bezkontaktního, jako třeba v Německu) a především nevyužitá. Čip v našem občanském průkazu obsahuje jen možnost nahrání kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis a v podstatě zbytečnou aplikaci na zjištění volného místa. V elektronické občance naopak zcela chybí samotná občanka, tedy všechny údaje v elektronické podobě. Zatím se bohužel neuvažuje o jiných aplikacích a ani o možnostech "virtuální občanky", která by pomáhala ověřovat naši identitu ve virtuálním prostředí.

V závěru pan Rosol zmínil několik podrobností o již zmiňované německé e-občance, která byla implementována od 1.12.2010 a je oproti naší variantě o notný kus dále. Navzdory obavám o větší rizika bezkontaktních technologií je RF rozhraní zabezpečené řadou šifrovacích i autentizačních metod. Navíc, jak již bylo naznačeno, obsahuje německá občanka mnoho zajímavých funkcí - od zařazení volitelných informací (včetně uměleckého jména) až po možnost "internetové" autentizace (např. sdělení informace o plnoletosti).

Je každopádně důležité si uvědomit, že vydání dokladu s čipem je pouze malá část systému; neméně důležitá je celá infrastruktura služeb i bezpečnostní koncepce.

Přestávky mezi bloky přednášek

Přestávky mezi bloky přednášek ve znamení příjemného občerstvení a neformálních diskusí

Certifikační autority a protokol SSL

Následovala dvojice poměrně dosti technických přednášek věnovaných zabezpečeným certifikátům. Ondřej Mikle že sdružení CZ.NIC svůj příspěvek začal vyjmenováním některých největších certifikačních incidentů z poslední doby, mezi které patřilo např. získání certifikátů pro Gmail a Mozzilu pravděpodobně íránskými hackery či letošní kauza Trustwave.

V současné době se bezpečnost komunikace zajišťuje tím, že počítač ověří, jestli notářské servery vidi stejný certifikát jako my. Nové a chystané protokoly pak využívají nové postupy a technologie jako "certificate pinning", protokol DANE, "sovereign keys" a další. Ty nejpokročilejší pracují s "časově monotónní časovou osou", která sleduje všechny změny a veškerou komunikaci s autoritami a přísně chronologicky ji ukládá na tzv. timeline servery (což není možné zpětně zfalšovat) a v některých případech dochází k ověřování informací u více nezávislých certifikačních autorit.

Petr Komárek, ředitel internetové divize ZONER software, navázal informacemi o zabezpečené komunikaci přes protokol SSL (Secure Socket Layer), využití symetrického a asymetrického šifrování, elektronických podpisů a dalších nástrojů. Čím více rizik totiž na uživatele číhá, tím je důležitější zajistit bezpečnou a důvěryhodnou komunikaci na internetu. Zájemcům o danou problematiku také doporučil knihu Jiřího Peterky "Báječný svět elektronického podpisu".

Větší čast své prezentace pan Komárek nicméně věnoval srovnáním nejznámějších certifikátů a certifikačních autorit. Stejně jako téměř u všeho i u certifikátů platí, že čím nabízí důkladnější zabezpečení, tím je dražší. Leaderem v této oblasti je společnost VeriSign, mezi další další přední značky patří Thawte či GeoTrust. Zatímco běžné certifikáty je možné získat online třeba za tisícovku, top-certifikáty VeriSign stojí třeba 15.000 Kč a jejich schvalování trvá i několik dnů. Na oplátku se jedná o certifikáty velmi bezpečné a velmi prestižní (internetové prohlížeče je dokonce zvýrazňují zeleným podbarvením lišty s URL). Kompletní portfolio společnosti VeriSign nedávno převzala v rámci akvizice společnost Symantec a v nejbližší době dojde k rebrandu.

Webové stránky PayPal jsou zabezpečené špičkovými certifikáty společnosti VeriSign

Webové stránky PayPal jsou zabezpečené špičkovými certifikáty společnosti VeriSign

Rizika sociálních sítí od narození až do smrti. A možná i po ní

Po této technické části programu přišla na řadu asi nejzábavnější prezentace celého dne s názvem "Rizika sociálních sítí od narození až do smrti. A možná i po ní". Známý novinář a nezávislý konzultant Daniel Dočekal se v ní věnoval celé řadě hrozeb, rizik, problémů a nebezpečí, které na uživatele číhají. Oproti jiným oblastem lidské činnosti zde ale bohužel neplatí, že s věkem přichází moudrost a zkušenost; často je tomu dokonce naopak. Pro většinu uživatelů jsou v současně době největším rizikem sociální sítě, kde se velmi často stávají oběťmi podvodníků, falešných soutěží a podobně. Situace je dokonce tak nelichotivá, že většina nejpopulárnějších skupin na Facebooku je falešná. Pokud je totiž něco "zdarma", rázem se přihlásí desetitisíce lidí a ochotně "lajkují" a sdílejí vše, co jim přijde pod kurzor myši. A často ve skupině zůstávají týdny a měsíce, ačkoliv je už zcela jasné, že např. slibovanou "Škodovku každý den zdarma" ještě nikdy nikdo nevyhrál.

Ovšem sociální sítě jsou rizikové už samy o sobě, i bez podvodných stránek a falešných profilů. Hlavním problémem jsou totiž jako obvykle sami uživatelé, kteří sdílejí své osobní informace v nevídaném rozsahu a ani si to neuvědomují. V posledních letech přestává být jasné, kde začíná a končí soukromí. Jak Daniel Dočekal zdůraznil, soukromí se stalo zpeněžitelnou hodnotou a za virtuální "cukrátka" vyměňujeme stále více a více osobních dat a informací. A s každým naším krokem vzniká nesmazatelná virtuální stopa, která je navíc stále výraznější (v posladní době se k většině našich akcí například připojují i GPS souřadnice).

Vizualizace posledních několika geolokačních údajů z aplikace Foursquare

Vizualizace posledních několika geolokačních údajů z aplikace Foursquare (zdroj: 4sqmap.com)

K tomu přispívá i dosti neomalený přístup provozovatelů služeb. Expertem na takové takřka až nekalé praktiky je Facebook, u kterého se nedávno zjistilo, že nemaže fotografie, protože je to údajně technicky nemožné. Pokud tedy nějakou fotku smažete, pouze se přestane zobrazovat - ale na serverech Facebooku zůstane. Facebook také sleduje chování lidí, i když jsou odhlášeni - a dokonce si vytváří virtuální profily lidí, kteří se ještě ani nikdy nezaregistrovali. Stále více a více tak platí známé rčení "o nás bez nás".

Nedílnou součástí našeho života je smrt. Fyzická smrt ale nijak neovlivní ani neodstraní všechny naše internetové profily, kde se i nadále objevují automatická upozornění her a aplikací, poznámky či otázky známých (kteří nevědí, co se stalo) a profily si tak paradoxně "žijí svým životem". Už v dnešní době jsou na Facebooku odhadem řádově desítky milionů profilů zemřelych lidí, se kterými Facebook nehodlá nic dělat. Ačkoliv to tedy může znít jako žert, možná by skutečně nebylo od věci napsat si něco jako "virtuální závěť", předat notáři hesla ke všem službám, a instrukce, jak s nimi naložit.

Časová osa na Facebooku Časová osa na Facebooku

Nová "časová osa" na Facebooku své uživatele vyzývá k doplnění místa, času a fotografie jejich narození. Možná přijde již brzy doba, kdy budou naši pozůstalí moci doplnit i datum, místo a čas naší smrti. A opět možná včetně fotografie...

Havěť 2012

Další zajímavou prezentaci si připravil zakladatel serveru viry.cz Igor Hák, který pohovořil o vývoji a současných trendech v oblasti virů, červů, spamů, spywaru, malwaru a dalších škodlivých programů, které jednoduše označuje jako "havěť".

Počátky "havěti" byly z dnešního pohledu úsměvné a takřka bezelstné. Jedním z prvních virů byl například virus Brain, v jehož zdrojovém kódu umístili autoři i svá jména, adresy i telefonní čísla. Ostatně i samotné viry byly především zábavné, než aby byly nebezpečné. Kupříkladu virus Ambulance se projevoval tím, že po obrazovce jezdila sanitka; u viru Walker se zase procházela jednoduchá postavička.

Virus Ambulance v akci

Virus "Ambulance" v akci (zdroj: anti-malware.info)

Dnešní havěť už ale bohužel příliš zábavná není. Vetšinou se ani nijak neprojevuje a snaží se uživatele jen v tichosti okrást. Ideálním prostředím pro šíření havěti (nebo aspoň znaužívání důvěry) jsou také již zmiňované sociální sítě, které s oblibou využívají tzv. "click-jacking", na jehož konci člověk nenajde video se svlečenou Agátou Hanychovou, ale místo toho se nevědomky přihlásí do pěti falešných skupin a ještě si stáhne něco nepříjemného do počítače. Havěť se také velmi ráda přetvařuje, využívá informace z profilu či z počítače, a pak se může například vydávat za aktualizaci antiviru a podobně.

Mobilní bankovnictví a bezpečnostní rizika

Petr Dvořák, vedoucí iOS vývojář ve společnosti Inmite, následně pohovořil o bezpečnostních rizicích spojených s mobilním bankovnictvím. Zatímco ještě před několika lety mobilní bankovnictví v podstatě neexistovalo a objevovaly se jen první kroky s technologiemi GSM, WAP či Java, v dnešní době se rozšiřují zařízení jako smartphony a tablety, a uživatelé očekávají stejné funkce (a stejné zabezpečení) jako u počítače.

Bohužel, zatímco u počítačů je celá řada možnosti, jak transakce zabezpečit, u mobilních zařízení jsou tyto možnosti dosti omezené. V telefonech lidé většinou nemají antiviry a firewally, a mobilní přístroje nepodporují ani pokročilé bezpečnostní prvky jako USB klíčenky. Většina aplikací (včetně těch bankovních) tedy funguje pouze na heslo.

Situace tedy není zdaleka ideální, ale zatím je alespoň udržitelná. Mobilní bankovnictví totiž není tolik rozšířené - nevyplácí se na ně útočit, a neexistují hrozby, které by si vynutily silnější zabezpečení. Zatím si tedy uživatelé s heslem vystačí, ale do budoucna se tyto služby bez dvou a více faktorové autentizace pravděpodobně neobejdou.

Pan Dvořák v této souvislosti uvedl také případovou studii mobilní aplikace České spořitelny pro službu Servis 24. I zde je autorizace především přes uživatelské heslo, nicméně systém se snaží uživatele ověřit například tím, že si heslo pro mobilní bankovnictví musí uživatel nastavit v internetovém bankovnictví. Zde musí vyplnit číslo smlouvy a jednorázově vygenerovaný bezpečnostní kód a teprve poté si může začít používat své "mobilní" heslo.

Nastavení mobilního bankovnictví Nastavení mobilního bankovnictví Nastavení mobilního bankovnictví Nastavení mobilního bankovnictví Nastavení mobilního bankovnictví

Nastavení mobilního bankovnictví (Servis 24 u České spořitelny)

Bezkontaktní platby a NFC v praxi

Poslední prezentaci čtvrteční konference si připravil Dalibor Z. Chvátal, šéfredaktor serveru Měšec.cz. Ve svém příspěvku se zaměřil na bezkontaktní platby s technologií NFC (Near Field Communication). Ačkoliv se podle různých optimistických tiskových zpráv měly tyto bezkontaktní technologie rozšířit již na začátku roku 2008, do dnešního dne probíhají spíše jen nesmělé první krůčky - a to zdaleka nejen u nás.

Problém je především v tom, že chybí infrastruktura - technologii bezkontaktních plateb podporuje jen několik málo platebních či paměťových karet, jedny spíše kuriózní hodinky, speciální extenze pro iPhone a telefony Samsung Star a Samsung Star II, a narazit na platební terminál (který by navíc fungoval) je v podstatě zázrak. Termín "bezkontaktní Evropa" je tedy spíše jen marketingové sci-fi než každodenní realita.

Pan Chvátal se rozhodl ověřit současný stav v praxi a vydal se na cestu přes 14 evropských zemí. V podstatě všude narazil na větší či menší problémy - někdy to byla neochotná či neznalá obsluha, jindy to byl nefunkční platební terminál, a občas narazil i na podivná omezení, jako minimální platba či nutnost pokaždé vyplňovat PIN. Když užnáhodou všechno teoreticky fungovalo, objevila se nekompatibilita jednotlivých karet nebo překvapivě dlouhá doba samotné transakce (až v řádu minut).

Bezkontaktní zařízení, která pan Chvátal používal ve svém mega-testu

Bezkontaktní zařízení, která pan Chvátal používal ve svém mega-testu

Poté, co pan Chvátal procestoval celou Evropu a v rámci testování bezkontaktních mikroplateb si zakoupil celkem asi 16 tyčinek pro psy a 49 mýdel, potvrdilo se, že tiskové zprávy jsou skutečně podstatně optimističtější než realita. Problém je přitom především na straně obchodníků a zpracovatelských bank, kde situace připomíná stav platebních karet před deseti či patnácti lety. Typickým příkladem je Turecko, údajná "bašta bezkontaktních karet", kde je podle marketingových superlativ možné bezkontaktně platit i v hromadné dopravě. Ano, skutečně to možné je - ale v celém Turecku se to týká jediného turniketu lodní dopravy mezi dvěma místy v Istanbulu.

Závěrem

Paralelně s hlavním programem probíhala dopoledne také série tří workshopů. Jeden z nich se pod vedením Ondřeje Caletky z CESNETu věnoval zabezpečení bezdrátových sítí, ve druhém nám Tomáš Hála ze společnosti Active 24 přiblížil práci bezpečnostního týmu ACTIVE 24-CSIRT, a Pavol Lupák, výkonný ředitel společnosti Nethemba, hovořil o "kryptoanarchii" a "kryptoměně" typu BitCoin a ClearCoin.

Těžko bych mohl celou konferenci zhodnotit jinak než s využitím mnoha superlativů. Program byl mimořádně zajímavý, přednášející byli odborníky ve svých oborech a celá organizace byla naprosto bezproblémová. Největší pochvalu si ale zaslouží především již zmiňovaný obsah jednotlivých přednášek; konference nebyla zdlouhavá či vyčerpávající, ale přesto dokázala nabídnout řadu zajímavých informací a případových studií z oblasti internetové bezpečnosti - ať už na ni nahlížíme z pohledu uživatelů, bankovních institucí či nadnárodních firem.

Rylich, Jan. Trendy v internetové bezpečnosti 2012. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7374>. urn:nbn:cz:ik‐007374. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.7 (hlasů: 7)


Týden neklidu, vzdělanostní společnost a palčivé otázky

Celorepublikový Týden neklidu, během kterého se akademičtí pracovníci, studenti i veřejnost semkli a vyjadřovali postoje vůči plánovaným reformám školského systému, nadnesl na přelomu února a března hluboké úvahy nad smyslem, dopady a hodnotou vzdělání. A to v mnohem větší míře, než tomu bylo u předchozích debat o školném nebo hodnocení výuky a pedagogů. V míře takové, že mnohem více přemýšlíme o samotné filozofii vzdělání a vzdělanostní společnosti. Zvláště poté, co prezident republiky 8. března prohlásil, že vzdělání je soukromým statkem, za nějž studenti musejí zaplatit. Inu, ekonom se nezapře.

A platit se přece musí za všechno, i za doménu www.uzsenatonemohudivat.cz, která patřila iniciativě, jež v roce 2009 s velkým humbukem aktivizovala studenty k protestům. Dnes už, zdá se, doména nefunguje. Na debatě, kterou tehdy v listopadu v Modré posluchárně pořádala, zazněla i otázka, proč by měla společnost trestat toho, kdo se chce vzdělávat, když z jeho vzdělanosti (a jejího uvádění v praxi) následně de facto profituje celá společnost.

„Vzdělání je návykové – jak jednou začnete, může se vám stát, že nebudete chtít přestat,“ prohlásil při mé promoci v Karolinu někdejší děkan FSV Jan Ámos Víšek. A jistě existují studenti, pro něž je přítomnost na akademické půdě a možnost dialogu cestou ke zvýšení hodnoty duševní, ne nutně vyjádřitelné penězi. Ale protože formální vzdělání zároveň zvyšuje hodnotu mé osoby na trhu práce, nastává jakási instrumentalizace univerzit. Podle Michaela Hausera taková instrumentalizace probíhá už na úrovni pedagog-student a jedná se samozřejmě o jev nežádoucí. Ale co s tím? Dr. Hauser ve své řeči v rámci Týdne neklidu v polozaplněné posluchárně Pedagogické fakulty připomněl, že Theodor Adorno takový proces komodifikace kritizuje, protože vede k polovzdělanosti. Poezii přece musíme studovat pro poezii, nikoliv se záměrem jejího pozdějšího využití!

Dr. Michael Hauser

Dr. Michael Hauser: „Celý život mohu studovat velmi úzký obor, ale najednou ho někdo zruší. Stalo se to třeba slavistům ve Velké Británii. Co budu dělat dál? Mohu se nechat zaměstnat v reklamní agentuře a vymýšlet reklamní slogany?“

Hauser též zmínil Konrada Liesmanna, který tvrdí, že samotná ideál vzdělanosti je v rozporu s potřebou společnosti: ve firmě by vzdělanci problémové stavy pojmenovávali, a z firem by byli propuštěni jako první. Dnešní ekonomika potřebuje lidi, kteří nemají skutečné vzdělání, potřebuje lidi, kteří jsou flexibilní a naučí se úkoly, které vznikly ve „znalostní ekonomice“ – jako třeba psaní e-mailů (Hauser vysvětluje, že v uvozovkách je termín proto, že ve skutečnosti nejde o znalosti!). A kdyby prý byla ekonomika zaměřená jinak, např. na vývoj prostředků pro zmírnění ekologické krize, byla by poptávka po pracovnících jiná — po lidech s tvůrčím myšlením a schopných rozvíjet alternativy. Což je stav, který dnes nepanuje? Nevím, přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsem na Seznamu viděl reklamu s názvem Disertační práce za babku. A možná ani nejde o legraci.

Reklama na disertační práci

Stopadesátistránková disertační práce vyjde na 80.850,-. A nyní dokonce nabízejí až 15% slevu! (zdroj: seznam.cz, 31. ledna 2012)

Stínový ministr školství Marcel Chládek v závěrečné debatě neklidného týdne shrnul současný stav v českém školství: soukromý sektor si stěžuje, že vysoké školy nedodávají absolventy, které podniky potřebují. Vysokoškolští pedagogové si stěžují, že žáci nejsou dobře připraveni z předchozího stupně. A učitelé základních škol si zase stěžují na funkčnost rodin, ze kterých žáci přicházejí.

Minulý rok dr. Straková během Sociologického večera o Měření vědomostí a dovedností zmínila projekt Defining selected competences, který oslovil vědce ve vybraných zemích a ptal se, co považují za důležité atributy pomáhat lidem uspět v životě. Vesměs se jednalo o hodnoty pro měření těžko uchopitelné: jednat samostatně, interaktivně používat nástroje, fungovat v sociálně heterogenních skupinách... Jaká kritéria tedy uplatnit na náš vzdělávací systém, aby byl co nejlepší, a jak tuto kvalitu vlastně posuzovat?

Jiřina Šiklová

Týden neklidu se stal platformou pro debaty na akademické půdě. Socioložka Jiřina Šiklová navštívila diskuzi o genderu ve vědě a vzdělání v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Tápání ve školské reformě zajisté není jen českou doménou, onen zmíněný vztah mezi studentem a pedagogem je dosti problematicky kvantifikován nejen u nás, ale třeba i ve Spojených státech. Minulý měsíc tam došlo k zásadní dohodě mezi odbory a New York State Education Department ohledně evaluací pedagogů: na škále od 1 do 100 bude učitel hodnocen ve dvou skupinách. V té první (váha 40 %) bude záležet, jakých výsledků student při studiu dosahuje, v té druhé budou v potaz brány studentské evaluace, pozorování výuky, názor nezávislých hodnotitelů, zpětná vazba od rodičů apod. Diane Ravitchová připomíná, že ve skutečnosti učitel, který bude ale hodnocen jako neúspěšný v jedné skupině, musí být nutně hodnocen jak neúspěšný celkově. A co následuje po dvou letech neúspěchu? Výpověď. Přitom taková praxe hodnocení ústí v najímání tisíců nezávislých hodnotitelů a vytváření agendy pro ředitele škol. Plán presidenta Baracka Obamy s názvem Race to the Top (volně přeloženo jako Závod do vrchu) si tedy podle Ravitchové protiřečí („Přestaňte učit na testy“).

Pasi Sahlberg, ředitel centra pro mobilitu finského ministerstva školství, ve své knize o reformě školství obrací pozornost k Finskému příkladu a vypichuje základní body, ze kterých se americké (a snad i jiné) školství může poučit. Například z výsledků výzkumů PISA (týká se nižších stupňů školství) zde neplynou prakticky žádné důsledky. Nikdo se je vlastně ani nedozví. Nikdo se na ně nemůže připravit a nikdo v nich nemůže podvádět. Na otázku, co se stane nezodpovědným učitelům Sahlberg odpovídá, že by ani nikdy nebyli učením pověřeni. A „kdyby měli být posuzováni svými studenty, sebrali by se a odešli.“ Možná je to tím, že ve Finsku jsou fakulty připravující budoucí pedagogy považovány za vysoce elitní a výběrové, zmiňuje Ravitchová v recenzi na Sahlbergovu knihu (rovněž čtěte zde). A připomíná rovněž, že vyšší vzdělání je ve Finsku bezplatné.

Závěrečná debata Týdne neklidu

Na závěrečné debatě v rámci Týdne neklidu se na Nové scéně Národního divadla sešli (zleva) bývalý ministr školství Ondřej Liška, stínový ministr školství Marcel Chládek a (zcela vpravo) europoslanec Miloslav Ransdorf.

Jeden můj přítel, pedagog na FF UK, se třetí den Týdne neklidu účastnil protestního pochodu z nám. Jana Palacha před Úřad vlády. Odešel s pocitem, že „my jsme ty politiky, člověče, vůbec nezajímali, nikdo ani nevykouknul z okna.“ Miloslav Ransdorf v debatě na Nové scéně Národního divadla postavil mezi politiku a školství rovnítko: „Problém školství je problémem české politiky. Vše je podřízeno toku peněz.“ Europoslanec kritizuje situaci, ve které musí mít učitel – aby se vůbec uživil – hodně pracovních úvazků. Ransdorf se mimochodem také hrozí situace, kdy se potkají nečtoucí učitelé s nečtoucími studenty.

Finsko padlo jako příklad i na Nové scéně. Bývalý ministr školství Ondřej Liška ho uvedl jako příkladné řešení krize na trhu práce, kdy počátkem devadesátých let prudce stoupala nezaměstnanost (uvedl až 24 %). Stát zvolil cestu posílení vědy a vzdělávání, a dnes je s osmi procenty více méně v evropském normálu. Přesto Liška věří, že „ode dneška není vysokoškolské vzdělání garancí výdělku a uplatnění.“ Jako zásadní problém školské reformy pak vidí nemožnost ustavení dlouhodobé představy o směrování školství, protože „politici se nemohou shodnout ani na mnohem více diskutovaných problémech, jako je důchodová reforma či zahraniční politika“.

Liška dokonce odmítá debaty o transformaci jakéhokoliv oboru jako absurdní snahu za stavu, kdy neexistují nástroje a možnosti obrátit kolos v poli ekonomických a jiných zájmů. „Z ruin automaticky nevzejde nic lepšího. A zvnějšku se toho nedá moc změnit. Musí se to změnit zevnitř – lidi jako vy musí jít do politiky,“ sdělil přítomným na debatě (diváctvo bylo dosti rozmanité a nad mladými studenty vesměs převládali lidé ve věku jejich učitelů). „Věci po jejichž změně voláme nejdou změnit reformou. Je třeba kulturální změny! Je třeba, abychom sami na sebe uplatňovali vyšší etické normy, aniž by je po nás někdo požadoval,“ uzavřel bývalý ministr. A to ještě ani netušil, že o sedm dní později bude postupem současného ministra Dobeše ohledně kauzy plzeňských práv vyburcován natolik, že po čtvrt roce aktualizuje svůj blog.

Závěr debaty na Nové scéně

Závěr debaty na Nové scéně byl vskutku divadelní. Na pozadí fiktivní knihy českých parazitologů Václava Klause a Josefa Dobeše se z děr a zákoutí za záhadných skřeků a zvuků líhli kroutící se parazité. Zprvu byli sice zlikvidováni, avšak po chvíli povstali a přečetli prohlášení iniciativy Za svobodné vysoké školy.

Farkas, Pavel. Týden neklidu, vzdělanostní společnost a palčivé otázky. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7372>. urn:nbn:cz:ik‐007372. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3 (1 vote)


Zveřejnění kartotéky osobností - publicistů

Literární archiv Památníku národního písemnictví na portálu badatelna.cz zveřejnil digitalizovanou bio-bibliografickou kartotéku jednoho z nejvýznamnějších představitelů české poválečné bibliografie Jaroslava Kunce. Kartotéka obsahuje přes 40 tisíc hesel publikačně činných osob – spisovatelů, vědců, umělců i “obyčejných lidí”, většinou s životopisnými daty a odkazy na zdroje informací. K získání dat a dalších údajů excerpoval J. Kunc v průběhu víc jak čtyřiceti let stovky svazků encyklopedií, tisíce periodik, a to i z doby první republiky, informace o úmrtí získal v mnoha případech z dnes nedostupné úřední evidence obyvatel. Zveřejněná kartotéka dobře poslouží všem, kdo hledají informace o zmíněných osobnostech.

Kartotéka vznikala od roku 1940, kdy sloužila jako základní pramen pro výběr autorů do připravovaného Kuncova Slovníku českých spisovatelů. Postupem doby do ní Jaroslav Kunc zahrnul autory všech vědních oborů, beletristy, vědce, překladatele, nakladatele i ilustrátory. Po smrti Jaroslava Kunce v roce 1983 byla ještě po nějakou dobu doplňována jeho ženou Julií. Záznamy obsahují základní životní data autorů, soupis jejich hlavních děl - básně, prózy, divadelní a televizní hry (u nichž je většinou uvedeno i datum a scéna prvního provedení), odborné spisy. Je uváděna i činnost překladatelská, ediční a upravovatelská. Dále jsou zaznamenány knihy, edice časopisecké i statě a články z denního tisku o autorech a jejich díle.

Ukázka záznamu na portálu badatelna.cz

Ukázka záznamu na portálu badatelna.cz - kliknutím je možno záznam vyexportovat do formátu pdf

Kartotéka se stala základním zdrojem pro personální část databáze národních autorit vytvářené, doplňované a sdílené knihovnami a spravované Národní knihovnou (NKČR). Ke  zveřejnění vlastní kartotéky vedl fakt, že NKČR do autoritní databáze z Kuncovy kartotéky převzala pouze některé údaje. Stranou zůstaly především citace zdrojů životopisných údajů, které jsou tím pravým pokladem – těžko někdo při práci na biografii bude schopen (a ochoten) opakovat to, co udělal Kunc - zejména projít tisíce periodik s rizikem, že nic nenajde. Kartotéka je daleko rozsáhlejší, jak je patrné z informací o archivním fondu. Další části však nemají dnes již takový potenciál využití, protože údaje byly zveřejněny nebo zpřístupněny jinde a jinak, např. v Souborném katalogu. Proto Památník s dalším zveřejněním nepočítá; prezenční studium je možné v Literárním archivu Památníku.

Zveřejnění kartotéky bylo realizováno v rámci aktivit projektu INTERPI – Interoperabilita v paměťových institucích, financovaném Ministerstvem kultury České republiky (program NAKI). Konsorciální projekt NKČR a Národního archivu si klade za cíl vytvořit sdílenou databázi paměťových institucí, kterou budou využívat nejen knihovny, ale i muzea, archivy atp. Požadavky dvou posledně jmenovaných skupin institucí jsou si velmi blízké především v tom, že jim nestačí pouhé autoritní záhlaví, jako většině knihoven, ale potřebují daleko více informací (jak ostatně říkají např. u archivů mezinárodní standardy). Pokud se to povede (kromě projektu je pro archivy jistá povinnost v této oblasti zabudována i do právě projednávané legislativy), bude to co do komplexnosti unikátní i ve světovém měřítku.

Portál je provozován firmou NetPro systems, s.r.o. Plzeň.

Kunt, Miroslav; Lábusová, Dorota. Zveřejnění kartotéky osobností - publicistů. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 23.11.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/7373>. urn:nbn:cz:ik‐007373. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3.5 (hlasů: 2)



automaticky generované reklamy