S doktorem Tomášem Kleisnerem jsme se sešli ve čtvrtém patře nové budovy Národního muzea. Jeho kabinet je sám o sobě je takovým malým muzeem. Řeč nemohla nepřijít na studijní sbírku, kterou spravuje, stejně jako na zamyšlení nad informační hodnotou, kterou jeho malí kovoví svěřenci přenášejí po generace. Jak dnešní člověk interpretuje významy starodávných medailí – a má vůbec šanci jejich řeči porozumět? Informace, kterou zobrazují, není fotografickým záznamem skutečnosti a mnohdy asi dá člověku zabrat, než rozluští, co chce která vyjádřit. „Medaile ukazují věci, jak by měly být ve tvém ideálním světě,“ říká Tomáš Kleisner. „Ve světě, kde ti nikdo nehází klacky pod nohy a kde je vše dokonalé.“

Čilý ruch na zaplněné chodbě kolem geografické sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze (PřF UK) dával tušit, že se děje něco velkého. Byl první jarní den roku 2013 a množství slavnostně oblečených lidí všeho věku pokukovalo po bledě modré stuze, která chránila dlouho střežené dveře. Zanedlouho se měly otevřít a odkrýt poklady, které skrývá po tři roky uzavřené – a nyní zrekonstruované sídlo cenné Mapové sbírky.

Oba měli latinu jako volitelný předmět na střední škole, oba velmi bavila, oba vystudovali latinu a klasickou řečtinu na vysoké škole... není tedy divu, že jsou jejich životy propojeny hlubokým přátelstvím a nadšením pro stejnou věc. S Martinou Vaníkovou a Bořivojem Markem jsem se sešel na půdě Filozofické fakulty UK, v klubu K4 v Celetné ulici, a popovídal si o tzv. mrtvém jazyku, který stojí za velmi živými aktivitami. Martina Vaníková (Martina VANICI) se na vysokou školu přihlásila díky osobnosti středoškolského latináře; stejně tak Bořivoj Marek (Borekius MARCVS) stále s láskou vzpomíná na svou latinářku, která určila jeho další směrování.

Právě skončená výstava v Pařížském muzeu architektury s podtitulem Struktura vynesená na světlo lákala aspoň v době mé prosincové návštěvy značnou pozornost, a jistě nebyla zapříčiněna pouze poutavou reklamou v podzemní dráze. Henri Labrouste (1801-1875) si pozornost zasloužil svým inovativním přístupem k architektuře jako integrální složce kultury. Jeho užití tradičního symbolismu přeneseného do moderní doby dalo základ zcela nové filozofii architektury 19. století.

Ještě v roce 1991 se do formulářů ke sčítání lidu uvádělo, zda rodina vlastní ledničku s mrazákem, barevný televizor nebo automatickou pračku. V té době nic z toho nebyla samozřejmost – my jsme doma ještě měli Tatramatku, která měla věčně rozbité čerpadlo a kruhovitou ždímačku, které už nefungovala brzda. Kolik automatických praček je v naší zemi dnes ale už nikdo neví, protože poslední formuláře ke sčítání lidu už takové praktické otázky bohužel neobsahovaly.

Od chvíle, kdy jsem si před čtyřmi lety po překotném dobíhání tramvaje přivodil potíže s Achillovými šlachami už nedobíhám tramvaje. Zároveň ale stále a rád cestuji, říkám si, že dokud mě nohy nesou a záda nebolí, musím ze světa vidět co možná nejvíce. Na seznamu zemí, na jejichž půdu jsem doposud nevkročil, stále figuruje Kanada; země, která prý oplývá přírodními krásami a za cestu stojí.

Autor: Caleb Crain | pracovní překlad: Pavel Farkas

V pátek 26. října 2012 jsem se účastnil panelové debaty o knihovnách na In Re Books, konferenci o právu a budoucnosti knih, kterou pořádala Právnická škola města New York (New York Law School). Hovořil jsem o tom, jak digitalizace knih škodí studiu. Zmíněná škola bude zřejmě publikovat odkaz na videozáznam, ale níže předkládám verzi mé řeči.

S každým ročníkem kontroverzního festivalu Prague Pride, kterým letos Praha žila ve třetím srpnovém týdnu, je jasné, že ohlasy veřejnosti, demonstrace a skandální výroky politiků ho budou předcházet, doprovázet a následovat trvale. Ale projevy menšin s různorodou sexuální příslušností se neomezují jen na mediálně přitažlivé pestrobarevné průvody, rychloseznamky nebo diskotéky dlouho do noci, které byly vidět v plánu akcí. Na programu týdne, který si klade za cíl představit menšiny jako svébytné osobnosti, přispívající k diverzitě společnosti, byl kupříkladu i mediálně vlastně úplně nezajímavý večer. Malý žižkovský klub Blazé zaplnila třicítka čtenářů a příznivců literatury. A protože autor tohoto textu bydlí za rohem a profesně se zabývá překlady, zašel se na večer s podtitulem „Večer s překladateli a překlady queer literatury“ také podívat.

Lékaři spolu mluví. A to, s kým mluví, ovlivňuje způsob, jakým pracují. Výzkumníci z Harvardu, kteří se zabývají studiem sociálních sítí vyvinuli metodu pro zjištění vlivu těchto kontroversních spojení na cenu a kvalitu národní zdravotní péče. Jejich výstup byl nedávno publikován v časopisu JAMA (Journal of the American Medical Association).

Poměrně velký přednáškový sál Národního archivu v Praze se 9. května zaplnil celkem rychle a opozdilcům nezbylo, než postávat kolem jeho stěn. Prohloupili. Program odpoledne, během něhož byly představeny dokončené digitalizační projekty, byl totiž dlouhý: posluchači, kteří se chtěli seznámit s posledním projektem a třeba ještě nahlédnout do zákulisí Národního archivu, odcházeli po nabitých čtyřech hodinách.