Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informace a pravda

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Informace a pravda

8 comments
Podnázev: 
K pojmu informace v informační vědě
Anglicky
English title: 
Information and truth
English subtitle: 
On concept of information in information science
English abstract: 
<p>The article deals with concept of information in information science. Information is presented as signs which correspond to facts and are possible set out knowledge of the subject. The conception is based on correspondence theory of truth.</p>
Autoři: 

Pojem informace v různých oblastech

Nadužívání pojmu informace způsobuje jeho vágnost. Pojem informace je především spjatý s aristotelskou a scholastickou hylemorfickou filozofií (1). Podle tohoto filozofického směru se každá samostatně jsoucí věc – substance [1] - skládá z formy a materie. Látka (materie) je pasivní princip, který je schopen přijímat tvary. Forma [2] (tvar) je aktivní princip, který dělá věc tím, čím je tak, že látku podstatně určuje - informuje.

Pojem informace byl oživen s nástupem kybernetiky (9), vědy o řízení a sdělování v systémech. V kybernetickém pojetí je informace míra odstranění neurčitosti v systému, míra jeho uspořádanosti. Analogie s předchozí koncepcí je zřejmá - jedná se však o matematicky propracovanou teorii.

Z kybernetiky, která je považována za teorii prostupující všechny vědní obory, se pojem informace rozšiřuje do mnoha dalších oborů. Přebírá jej kupříkladu kognitivní psychologie a kognitivní věda, které chápou informaci jako psychofyziologický jev a proces probíhající v lidském vědomí. S objevením prvního univerzálního stroje - počítače - vzniká obor, který má v češtině pojem informace ve svém názvu - informatika. V pojetí tohoto oboru jsou informace data cirkulující v počítačích.

V poslední době také došlo k oživení tohoto pojmu na půdě filozofie. Brněnský filozof Josef Šmajs (6) chápe informaci jako konstitutivní činitel evoluce. Jeho filozofická reflexe informace vychází z kybernetického a genetického pojetí, nicméně jelikož se jedná o filozofický koncept, navazuje rovněž (zřejmě částečně nevědomě) na tradiční hylemorfický přístup.

V neposlední řadě se pojem informace dostává také do běžného jazyka, což přispívá k jeho nejasnosti. Na slova, která se užívají běžně, se postupně nanášejí různé významy, což způsobuje, že jsou zdánlivě srozumitelná, ale pokus o jejich přesné vymezení však většinou končí neúspěchem.

Pojem informace v informační vědě

Máme tedy na jedné straně pojetí filozofické, matematické a speciálněvědní, na druhé straně pojetí nevědecké spjaté s běžným jazykem. V průběhu 2. poloviny 20. století se konstituovala věda, která navazuje na praktické obory, jakými jsou knihovnictví, bibliografie, dokumentace aj. - informační věda. Ze skutečnosti, že tato disciplína má pojem informace přímo ve svém názvu, můžeme usuzovat na to, že je pro ni důležitý.

Jelikož je termín informace přímo součástí jejího předmětu, bude muset mít informační věda jasno, co tento pojem pro ni znamená. Může operovat s různými koncepcemi, které jsme naznačili výše, a přizpůsobovat je vlastním potřebám. Zřejmě některé z nich budou pro ni příliš široké (filozofická) a některé příliš úzké (matematická a technická). Jiří Cejpek (3), propagátor informační vědy u nás, navrhuje opírat se o pojetí informace jako psychofyziologického jevu a procesu v lidském vědomí. To však může zahrnovat mnoho aspektů, které jsou předmětem zkoumání například kognitivní vědy. Kromě toho je informační věda oborem, který přímo vychází z knihovnictví, jehož předmětem je získávání, zpracovávání, uchovávání a šíření dokumentů. Proto Cejpek navrhuje zabývat se pouze informacemi, které se dostávají k člověku prostřednictvím znaků zachycených v dokumentech. Vidíme, že v tomto pojetí, které se pokusíme v našem článku rozvinout, se prolínají přístupy kognitivní vědy a sémiotiky.

Jiří Cejpek chápe znakový záznam jako potenciální informaci, která se informací stává až ve chvíli kontaktu s lidským vědomím, které je díky ní obohaceno o nový poznatek. Na jedné straně tedy máme samotný znak, který plní svou funkci, když něco označuje (věci, stavy světa apod.), a na druhé straně máme lidské vědomí, které znak interpretuje a vytváří si pojem o tom, co je jím označeno. Užijeme nyní pro vyjádření těchto vztahů pojmy, které do sémiotiky zavedl Charles Sanders Peirce (5).

Peircovo znakové schéma

Znak (vehikulum, representamen) přináší do rozumu něco zvnějška („a vehicle conveying into the mind something from without“(5)). To, místo čeho vehikulum stojí, nazývá Peirce objektem. Idea, kterou znak v interpretovi vyvolal, nese název interpretans. Objekt je entita mimojazykového světa, kterou pro někoho zastupuje znak v případě její nepřítomnosti. Tyto vztahy dobře vystihuje definice znaku svatého Augustina: „Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného.“(2)

Tyto tři složky tvoří tři dimenze sémiotických zkoumání, které popsal Charles William Morris (4). Zaměřujeme-li se pouze na samotné znaky, pohybujeme se na syntaktické úrovni. Zkoumáme-li znaky ve vztahu k tomu, co označují, jsme na úrovni sémantické. Výzkum znaků z hlediska jejich uživatelů charakterizuje dimenzi pragmatickou. Jestliže Jiří Cejpek hovoří o tom, že na regálech knihoven máme ve znakové podobě zaznamenané potenciální informace, které se stávají informacemi až ve chvíli, kdy se proměňují v poznatek, nepochybně požaduje, aby se o skutečné informaci hovořilo až na úrovni pragmatické. To s sebou nese některé velmi důležité závazky při používání tohoto pojmu.

Především požadujeme, aby znakově zaznamenaná potenciální informace obohacovala osobnostní fond interpreta. To může být splněno pouze za určitých podmínek. Předně je třeba, aby byl objekt nepřítomný, aby k němu neměl interpret přístup, protože jinak neplní znak svou zastupující funkci. Dále je důležité, aby znak objekt adekvátně zastupoval, aby mezi nimi byla vzájemná korespondence, protože jinak by opět nedošlo k obohacení osobnostního fondu interpreta o nový poznatek. O informaci tedy můžeme hovořit pouze v situaci, které si názorně zobrazíme. Znaky (vehikula), objekty (popřípadě stavy světa) a myšlenky (interpretans) pro názornost rozšíříme o konkrétní znaky, objekty a stavy světa.

Situace 1

V této situaci je interpret informován o stavu světa, ke kterému nemá přístup, prostřednictvím znaku. Díku znaku se rozšiřuje poznání interpreta, což vyvolá adekvátní reakci (vezme si deštník). Z kybernetického hlediska dochází k odstranění neurčitosti.

Ve chvíli, kdy je objekt interpretovy dostupný, není třeba, aby mu byl zprostředkován pomocí znaku. Znakově zaznamenaná potenciální informace se ve skutečnou informaci nepromění, protože nerozšiřuje osobnostní fond interpreta. O informování tedy nemůže být řeč.

Situace 2

Další situace nastává, když znak neodpovídá objektu. V takovém případě nedochází k obohacení osobnostního fondu interpreta o poznatek, ale o chybné mínění, které může vyvolat neadekvátní reakci (interpret si nevezme deštník). Nedochází z kybernetického hlediska k odstranění neurčitosti.

Situace 3

Korespondenční teorie pravdy

Tato koncepce samozřejmě může být napadena ze strany „postmoderních“ filozofů, neboť je založena na tzv. korespondenčním pojetí pravdy. Jakkoliv jsou jiné koncepce pravdy intuitivně nepřijatelné, přesto v současné době korespondenční teorie pravdy vyžaduje jisté objasnění, o které se pokusíme.

Podle klasického korespondenčního pojetí pravdy, které rozvinul svatý Tomáš Akvinský (7), je pravda shoda věci a rozumu (adaequatio rei et intellectus). V případě znakového záznamu je tato shoda zprostředkována právě znakem, který má svůj význam. U významu rozlišujeme denotaci (samotný konkrétní předmět, který je znakem označen) a smysl (abstraktní objekt, který slouží k identifikaci denotátu) (8). Smyslem věty, která má subjekt-predikátový charakter, je její pravdivostní hodnota, tedy to, jestli výpověď koresponduje s aktuálním stavem světa. Toto pojetí pravdy předpokládá, že struktura jazyka a struktura světa sobě nějak odpovídají, což mnozí filozofové zpochybňují. Přesto na tuto korespondenci jazyka a světa v běžném životě spoléháme, a to i v situacích, které jsou pro náš život velmi důležité. Z našeho slovníku dosud nevymizely pojmy jako pravda a lež, které s sebou nesou i etické konotace, což by se v případě, že bychom opustili korespondenční pojetí pravdy, dalo předpokládat.

Vztah jiných teorií pravdy ke skutečnosti je minimální. Koherenční teorie se zabývá pouze syntaktickou stránkou výpovědí. Pokud v systému výroků neexistuje rozpor, pak můžeme výroky označit za pravdivé. Tato teorie má význam pro logickou syntax, ale stěží může sloužit k poznávání vnějšího světa. Jelikož opomíjí sémantickou i pragmatickou rovinu, je z hlediska Cejpkova pojetí informace nepoužitelná.

Podle konsenzuální teorie pravdy je pravdivé to, na čem se shodne většina subjektů. Možná, že u některých filozofů v jádru této teorie stojí koncepce korespondenční a konsenzus považují jen za metodu, jak pravdu odhalit. To ovšem předpokládá značný optimismus, který odporuje zkušenosti. Odnoží konsenzuální teorie pravdy je pragmatismus, který za pravdivé považuje to, co je užitečné. Tato koncepce opomíjí sémantickou stránku věci, tedy to, že znaky něco označují. Spokojuje se jen s tím, že znaky někomu slouží. Stěží můžeme říci, že vznik falešného mínění, který jsme popsali v situaci třetí, přináší interpretovi nějaký užitek. Užitek může přinést jen tomu, kdo vyslal nepravdivou zprávu, nikoliv jejímu příjemci. Již svatý Augustin tvrdil, že člověk sice často klame druhé, sám ale nechce být klamán. Zde by se ještě dalo uvažovat o tom, jestli nepravda přece jenom někdy může být oklamanému užitečná, např. v případě tzv. milosrdné lži, ale to již je mimo rámec našeho článku.

V pozadí výše zmíněných koncepcí pravd stojí agnosticismus, tedy přesvědčení o nepoznatelnosti světa. Kromě toho, že je agnosticismus vnitřně rozporný, protože přesvědčení o nepoznatelnosti světa je nepochybně výsledkem nějakého poznání, má také velmi nebezpečné etické konsekvence - napomáhá všem totalitním režimům. Jestliže Friedrich Nietzsche křičel, že pravdivé je to, co slouží silným, pak v praxi byla tato myšlenka realizována německým nacistickým režimem s Goebbelsovým ministerstvem propagandy v čele. Bez viny nejsou ani takzvané demokratické režimy. V parlamentech se často hlasuje o tom, co je pravda, což má mnohdy závažné důsledky pro život občanů. Některé oblasti poznání zase tyto režimy tabuizují, zabývání se jimi označují za politicky nekorektní a z porušení politické korektnosti vyvozují přísné důsledky pro provinilce.

Závěr

Když si to shrneme, můžeme říct, že Cejpkovo pojetí informace jako obohacení osobnostního fondu člověka skrze znakový záznam o skutečnosti předpokládá korespondenční pojetí pravdy. O informaci tedy můžeme hovořit jen tehdy, koresponduje-li znak s objektem a rozšiřuje-li se díky znaku poznání interpreta, čímž se snižuje neurčitost v systému. V jiných případech nemůžeme o informaci hovořit. V případě přítomnosti objektu je znakový záznam zbytečný a nezprostředkovává nové poznatky. V případě nekorespondence znaku se skutečností nezprostředkovává znak nové poznatky, ale mylné mínění, které nesnižuje, ale zvyšuje neurčitost v systému.

Nerezignujme na pravdivé poznání ani v době, v níž je možné říkat vnitřně rozporné věty jako: žádná pravda není, každý má svou pravdu apod. Rezignace na poznání skutečnosti nahrává všem totalitním režimům, které by chtěly pravdu vlastnit. Účinnou obranou proti nim je snaha o pravdivé poznání. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8, 32)

Poznámky:

1. I akcidenty neboli případky mají svou formu a materii.
2. Hovoříme o formě substanciální (podstatné).
Literatura

  1. ARISTOTELÉS. Metafyzika. Přel. A. Kříž. 2. vyd. Praha : Petr Rezek, 2003. 579 s. ISBN 80-86027-19-8.
  2. AUGUSTIN. Křesťanská vzdělanost = De doctrina christiana. Přeložila J. Nechutová. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004. 230 s. ISBN: 80-7021-740-5.
  3. CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení : úvod do informační vědy. 1. vyd. Praha : KAROLINUM, 1998. 179 s. ISBN 80-7184-767-4.
  4. MORRIS, C. W., et al. Lingvistické čítanky : Určeno pro posl. fak. filosof. [Díl] 1, Sémiotika. 1. vyd.. Praha : SPN, 1970. 136 s.
  5. PEIRCE, CH. S. Lingvistické čítanky : Určeno pro posl. fak. filosof. [Díl] 1, Sémiotika. Sest. a přel. B. Palek, D. Short. 1. vyd. Praha : SPN, 1972. 155 s.
  6. ŠMAJS, J. Drama evoluce : Fragment evoluční ontologie. 1. vyd. Praha : nakladatelství Hynek, 2000. 188 s. (Krnov. Sv. 3). ISBN 80-86202-77-1.
  7. TOMÁŠ AKVINSKÝ. O pravdě, O mysli. Přel. V. Štěpinová. 1. vyd. Praha : Krystal OP, 2003. 358 s. (Aequinata, Sv. 3). ISBN 80-85929-60-0.
  8. TONDL, L. Problémy sémantiky. Vyd. 1. Praha : Academia, 1966. 366 s.
  9. WIENER, N. Kybernetika : neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích. Přel. O. Hanš, J. Wehle, Z. Wünsch. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1960. 148 s. Přel z: Cybernetics : or Control Communication in the Animal and the Machine.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
STODOLA, Jiří. Informace a pravda. Ikaros [online]. 2007, ročník 11, číslo 1 [cit. 2024-03-28]. urn:nbn:cz:ik-12337. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12337

automaticky generované reklamy

Jsou zde 8 komentáře

Pozor na gramatické chyby, které mění smysl věty:
Pod schematem SITUACE 1 stojí:
V této situaci je interpret informován o stavu světa, ke kterému nemá přístup prostřednictvím znaku.
Správně má být:
V této situaci je interpret informován o stavu světa, ke kterému nemá přístup, prostřednictvím znaku.
(Chybí čárka za "přístup"!!!)
Jinak pěkný úvod do problematiky.

Opraveno, děkujeme za upozornění.

Osobně bych se vyvaroval tak příkrého odsouzení agnosticismu. Už samotné rozlišení světa hmotného a duševního přináší značné problémy do koncepce definice pravdy.

Příkré odsouzení mohlo, vyvolat příkrou obhajobu. Bez ní nerozumím tomu, proč je třeba se příkrému odsouzení vyhnout.

Agnostikové nárokují pravdivost této premisy: Není možné pravdivé poznání. Jenomže tato věta explicitně vyvrací, co implicitně předpokládá. Jednak je výsledkem poznání, jednak předpokládá, že je pravdivá. Když se vztáhne sama na sebe, pak se ruší. Agnostik tedy předpokládá, že něco pravdivě poznal, tedy to, že nic pravdivě poznat nelze.

Když se agnostický názor postaví jako filosofické dogma, pak se otvírá cesta svévoli: když nic není možné poznat, pak se hledají jiná kritéria pro hodnocení myšlenek, než jejich shoda se skutečností - užitečnost, shoda společenství. Co je užitečné? Na to mohou mít lidé různý názor - extrémem byli Nietsche (Radostná věda) a Hitler. Nebo konsensus - na čem se shodnou poslanci v parlamentě, to je pravdivé? Představte si, že se bude někomu jevit užitečné, aby lidská práva byla připsána i lidoopům (to není vymyšlený příklad, tento návrh padl ve Španělském parlamentě). Co je implicitně obsaženo v tomto návrhu? Je to tvrzení, že není rozdílu mezi člověkem a lidoopem. Ano, Španělský parlament mohl odhlasovat, že člověk=lidoop. Byla by to potom pravda? Nebyla! Proč? Protože to prostě neodpovídá skutečnosti.

Reakcí na filosofický agnosticismus je pozitivismus a materialismus. Pozitivisté odmítají metafyziku a tvrdí, že poznána mohou být pouze hmotná jsoucna pomocí smyslů. Rozpornost této teze je rovněž nabíledni. Samotná teze nemůže být výsledkem smyslového poznání, je to teze metafyzická. Jestliže pozitivismus redukuje poznání smyslově vnímatelná hmotná jsoucna, materialismus praktikuje toto v ontologii - podle něj pouze hmotná jsoucna existují. Tyto teorie mají katastrofální důsledky pro etiku. Jeli někdo přesvědčen, že existuje pouze to, co smysly vnímá, pak v životě akcentuje uspokojování tělesných potřeb. Tělesné potřeby se dostávají do konfliktu s duchovními a duchovní jako vyšší by měly tělesné ovládat; vášně je třeba podřídit rozumu. To ovšem chápe pouze ten, kdo přiznává existenci i nehmotným jsoucnům jako je lidská přirozenost, mravní řád, cíl bytí. Kdo jejich existenci popírá, stěží bude mít snahu podřídit svůj život invariantnímu mravnímu řádu, když tento podle něj vůbec neexistuje. Svůj život pak redukuje na uspokojování tělesných potřeb, které se mu stanou cílem života, všechno, co tomuto brání, odmítá - odmítá tedy morálku, která ošetřuje soužití s ostatními, a tak se stává egocenstrickým. Osobně mám mnoho důvodů, abych ostře odmítl agnosticismus a s ním ruku v ruce jdoucí pozitivismus a materialismus. Je to především jejich filosofická neudržitelnost, ale také mravní důsledky, které sebou přináší.

Abych trochu rozvedl svoji příkrou reakci, přestože prostor zde k tomu není dostačující. Nejsem v této věci odborník, ale mám svůj názor. Vyprovokovala mě tato část odstavce: "Kromě toho, že je agnosticismus vnitřně rozporný, protože přesvědčení o nepoznatelnosti světa je nepochybně výsledkem nějakého poznání, má...".

Je nutné rozlišit různé chápání pojmu svět. Myslím-li světem hmotu, která tvoří vše kolem i nás samotné, pak nemá vůbec smysl mluvit o pravdě ve vztahu k poznání. Tento svět se nám vždy pouze jeví a to každému individuálně. Jevit se pravdivě nebo lživě je nesmysl. Zde agnostikové tvrdí, míním, že nemůžeme poznat podstatu světa, protože vždy nahlížíme pouze obrazy věcí, jejich zjevy.

Pak je tu ale svět jako duševní vlastnictví každého individua. Soubor představ a ideí vytvářející obraz části universa kolem nás s jeho hmotnými i abstraktními komponenty a vazbami. O jeho poznatelnosti již lze diskutovat, neboť je cele konstituován individuálním myšlením, proto by mu mohl být přístupný. I v tomto světě je pravda pouze relativní, protože individuální, a vychází z bipolární logiky, kterou si lidé vymysleli.

Tolik tedy k vysvětlení mé příkré reakce. To, že agnostikové tvrdí, že svět nemůže být poznán, pouze nahlédnut, neznamená, že nemohou na tuto myšlenku přijít.

Reakce mi nepřišla vůbec příkrá, jen postrádala zdůvodnění toho, proč se nemá odsuzovat agnosticismus.
Předně korespondenční pojetí pravdy neznamená, že poznávaný objekt se stane totožným se subjektem poznávajícím. Ne, jde o jistý druh izomorfismu, nikoliv o splynutí.
Vaše věta: "tento svět se pouze jeví a to každému individuálně", trpí vnitřní nekonzistencí podobnou jako věty, které jsem kritizoval výše. Nárokuje si totiž obecnou, nikoliv pouze individuální platnost. Jestliže je poznatený pouze vnitřní svět individua, pak individuum, které takto svůj svět poznává, vůbec nemůže předpokládat, že to platí obecně, pokud si nárokuje obecnost, tak předpokládá, co popírá. Pokud kantovské formy názoru formují naše veškeré poznání, takže věci se nám jen jeví, tak je třeba říct, že se jeví pouze i tento objev. Nemůže si tedy nárokovat pravdivost, jakou si nárokuje.

Opět věta "i v tomto světě je pravda pouze relativní, protože individuální" předpokládá, že je nerelativně a obecně pravdivá, což explicitně popírá.

Vnitřní rozpornost nahlížím i při Vašem zjemnění. V článku jsem problematiku dále nerozváděl, snad i v domnění, že se na takové hrubé odsouzení někdo ozve. Děkuji Vám za Váš příspěvek. Já rovněž nejsem filosofem, domnívám se, že jisté filosofické přesvědčení by měl mít každý, kdo se chce trochu zabývat vědou, třeba i tou informační. Mně je nejblíže klasický realismus. Pokud chcete a máte čas můžeme o tom dále diskutovat.