Ikaros 2012

Vážení čtenáři,

rád bych vás všechny srdečně přivítal v novém roce 2012 a zároveň i na stránkách prvního letošního čísla časopisu Ikaros. Dnešním dnem tak startuje již 16. ročník našeho časopisu a já věřím, že to bude ročník úspěšný a že s námi budete i nadále rádi trávit svůj čas.

A co konkrétně na vás tentokrát čeká? Tak například článek o nové generaci knihoven a informačních služeb v Edinburku (anglický text s českým pracovním překladem), výzkum zaměřený na profesní identitu knihovníků či zamyšlení nad staronovým trendem nových náboženství, vycházejících z filmů či literatury.

V sérii zpráv a reportáží se dále podíváme na Open Access Week 2011, brněnskou konferenci Informační gramotnost a celoživotní učení, veřejnou debatu o eGovernmentu, či na seminář věnovaný elektronickým knihám a knižnímu e-trhu. Vypravíme se také na exkurzi do Knihovny Národního muzea, přiblížíme si netradiční Vánoce v karvinské knihovně a chybět nebude ani recenze, tentokrát věnovaná nové publikaci o managementu informačních zdrojů. A kdyby snad někdo cítil, že už má informací až příliš, může si odpočinout u diskuse na téma jak zvládat přebytek informací.

A ještě něco. Vzhledem k tomu, že jsme časopisem zaměřeným na informační společnost, rozhodli jsme se od ledna tohoto roku trochu rozšířit internetové aktivity. Vedle naší tradiční stránky na Facebooku jsme v minulých dnech spustili i účet na Twitteru a prezentaci na Google+. Budeme vás informovat o zajímavých akcích, novinkách z redakční kuchyně a samozřejmě uvítáme i vaše nápady, názory a zpětnou vazbu vůbec.

S přáním příjemného a spokojeného roku 2012

Jan Rylich & redakce

Rylich, Jan. Ikaros 2012. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007322. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4 (hlasů: 4)

Nová generace knihoven a informačních služeb v Edinburku

English title: 
Edinburgh’s next generation Libraries and Information Services

Edinburgh’s next generation Libraries and Information Services

Since 1997 there has been a transformation in the way that people communicate. In 1987, in America alone over a million people had mobile phones. In 1997, the figure was 55 million[1]. The International Telecommunication Union estimated[2]that there will be 5.9 billion mobile subscriptions by the end of 2011, which is equivalent to some 87 percent of the world population (79 % in developing countries).

Accessing the internet from mobiles is increasingly the norm, not just in countries such as Egypt, India and Kenya where over 50 percent only access the web from their mobiles, but also in the US where 25% of web users only access from mobile devices[3]. This has had a remarkable effect upon people’s lives and the way people learn, work and play and the next ten years will see even more profound changes.

The rise of digital materials and the impact of the internet have had huge consequences on the publishing industry. Libraries and publishers are inextricably linked and their future isn’t what it used to be. The future used to be quite clearly about books and printed materials but now we must fathom out our future.

The environment in which we operate has changed more in the past decade than in the preceding two centuries, driven by technological developments. Such change is gradually transforming traditional dependency on the physical library into a complex network of options for meeting, reading and learning needs.

I became more and more aware that the library needed to get on board with web 2.0, or risk being left behind in an increasingly digital world. I also saw the free opportunities for promotion that web 2.0 enabled and created a team of people within the library to pull together all electronic resources into one location, whilst also providing a public space for communication and collaboration.

We launched our Virtual Library at the annual EDGE conference in 2010. The portal is unique in that it unites all our digital resources, including catalogues, databases, and other websites, under one single interface (fig. 1).

Fig. 1 – A single interface of Edinburgh’s Virtual Library

Fig. 1 – A single interface of Edinburgh’s Virtual Library

The resulting development of Edinburgh’s Virtual Library was part of the overall transformation programme for the service. The overall aim of setting up the social networks for the libraries was simple: to promote local libraries across the city and to harness the power of the community.

We made it easy to join, renew, reserve, download, use and learn with high quality electronic resources, language learning and driving test learning options are particularly popular. We made it easy to sign up for newsletters and to give feedback across all the content

The top bar, with its tabbed links to the library's resources and services, is consistent throughout the site, as is the branding through the 'Your Library' slogan and the Edinburgh City Council logo. Both the library and the council are trusted brands, and enhance the impression of trust and reliability.

A search box appears in two obvious places, top and bottom of the page, throughout the site. Click in the box and it expands to offer you four options: the site, the library catalogue, Your Edinburgh (a directory of community resources), and Capital Collections (image library). This means that not only are digital resources available in one interface, but also you can search their contents and draw together the results. Our next development will be a single discovery option but at the moment someone looking for books on dementia could complement that search by finding out about support groups locally.

The site also has tiles from which the user can jump off to Capital Collections or Your Edinburgh as well as Word-up, the library's newsletter. Tabs at the bottom take you to a blog, videos, and Flickr photographs. The library already has a good collection of electronic information and Library 2Go, our e-books and audio portal, is very popular with customers.

In providing these web 2.0 technologies that allow for greater user feedback and comments, we can coordinate involvement, invigorate communities and engage with their interests.

We ran social media surgeries to encourage usage and take up, involving neighbourhoods and community groups in the YourEdinburgh element of the Virtual Library. This was an important aspect of the process to ensure that library users could feel a sense of ownership and also to stimulate engagement. The beauty of the development of one cohesive online resource is that those groups who set up their online communities can 'own' these records. In effect this becomes their website, or web presence.

A key element is the Tales of One City blog and readers are encouraged to interact by adding their comments and subscribing to an RSS feed. Content covers library events, exhibitions, new developments, web 2.0, and Edinburgh.

The Facebook site is used similarly to promote what's happening and aims to be even more interactive. The strong branding is continued via a presence on Flickr, the photo site, and Twitter, the microblogging site, and visitors can easily link between each of these online places.

Visitors have been invited to look at and comment on the newly opened Portobello Library via its pictures on Flickr, and there are videos linked to YouTube which feature Scottish authors Michel Faber, Ian Rankin and Iain Banks at Edinburgh City Libraries' events.

Web content is syndicated across the different media so there is no duplication of work but the language is adjusted to suit the tool, or medium. For example, the character constraints in Twitter necessitate a briefer style of getting the message across.

The Edinburgh Library App is a new way for citizens and visitors to find out about the information and services available from Edinburgh City Libraries no matter where they are.

The current version of the app provides a number of key features:

  • The ability to find your nearest library, locate it on a map or even get directions from your current location
  • BusTracker information and First Bus timetable information for Edinburgh area
  • Dynamic service information updates e.g. closures due to bad weather
  • Library events and activities information

The Edinburgh Library App has been developed to use existing electronic information and repackage it for mobile devices. The Library App uses the same infrastructure and content management systems as the plasma screens we have in community libraries. This infrastructure can also be can also be used to deliver the same content to the Libraries blog, Facebook, and YouTube sites without the need to repackage or reformat for each.  

We are currently developing access to the library catalogue for searching, renewing, and reserving items through the app. The app is also capable of providing customers with the ability to send photos and videos, for example of graffiti on buildings, direct to council staff or their camera phone recording of a library event.

Mobile devices are one of the most widely used means of accessing web-based services and content from tweets to downloading music to online games. Apps from sat nav to British Library images continue to be a fast growing element of technology and phones or devices with App functionality are the must have of today.

With this app libraries are moving into up-to-date content management and delivery systems which will prove more efficient in both providing information and reaching potential customers.

The Virtual Library deals directly with any comments and complaints which are posted via the different social media. The response rate is rapid and further improves the library's good public image and enables us to adapt services according to user needs and preferences. All the social media sites can be used as one forum to obtain input from library users on policies which affect us– such as revising our stock policy. One user tweeted, "Edinburgh library case study could grow to be a classic. Impressive roll out and internal buy in."

Local library users can type their postcode or address into the website which will then connect the user to all the services in their area, whether that be library databases, digital images, community groups or the library catalogue, and will very soon link to the NHS patient information. These services are linked to a smart card to access all library services, and complemented with the library newsletter.

Other organisations and groups have recognised that the library is providing information in one streamlined location – a digital one stop shop which has a range of applications for a number of wider council services. This has led to the library receiving greater recognition within the council. The council has in fact been so impressed with the library's practice and innovation in developing the service that the library has taken on the communications role for the council’s communities department.

In the current climate, with so much pressure upon libraries, using web 2.0 resources has given our service a higher profile and shown the library to be innovative, creative and the recognised expert in information management. The service has its sex appeal back.

Opportunity knocks for libraries

An increasing proportion of published material is being created electronically rather than in print and already in the UK a very high proportion of academic journal articles are now available online: 96 per cent of journal titles in science, technology and medicine, and 86 per cent of titles in the arts, humanities and social sciences[4]. There remain widely differing expectations of the role of the library but we increasingly function in a world of e-resources, developing virtual tools and collaborative communities. I believe that opportunities abound and I think the economic value of producing locally generated, user-generated content will be crucial.

We need to balance services for income-rich time-poor against income-poor time-rich and, not least, have a vision for what the shift to mobile technology means as we replace the rows of PCs in our libraries.

Digital content and platforms are revolutionising the way customers work, allowing us to store, personalise, manipulate, repurpose and share information with their peers through social, professional and enterprise networks.

What an opportunity for us in the new world where the roles of customer, publisher, library, aggregator and author are converging in information creation and dissemination. Finding ways to improve the way we connect these new technologies to the communities they serve will be the next big challenge for libraries in the 21st century. Our key role will be to continue to promote greater social equity and to reduce the chance of a digital divide but it will be even more important to develop exciting content that will hook or attract those who do not see the need to use the internet.

Liz McGettigan
Head of Libraries and information Services City of Edinburgh Council
"I invite you to join us in Edinburgh on March 1st and 2nd 2012 for EDGE 2012 - Pushing the boundaries of Public Service delivery. Edinburgh has certainly been creative and innovative in a digital world but this conference will also cover wider aspects of public service delivery from creative new building solutions to award-winning innovation in social and community development across the world. Check out this link for an overview of last year's conference If you would like to know more, to register or to speak please contact"

Nová generace knihoven a informačních služeb v Edinburku

Pracovní překlad: Pavel Farkas

Zhruba od roku 1997 vidíme změnu ve způsobu komunikace mezi lidmi. V tomto roce, jen v samotných Spojených státech, dosáhl počet vlastníků mobilních telefonů jednoho milionu. V roce 1997 to bylo 55 milionů[1]. Podle odhadů Mezinárodní telekomunikační unie[2] má být koncem roku 2011 na světě 5,9 miliard mobilních čísel, což představuje penetraci přibližně 87 procent světové populace (79 % v rozvojových zemích).

Mobilní telefon se stává běžným prostředkem přístupu k internetu nejen v zemích jako Egypt, Indie či Keňa, kde výhradně tohoto způsobu využívá přes 50 % obyvatelstva, ale i ve Spojených státech, kde takto k internetu přistupuje čtvrtina občanů[3]. Tento fakt významně ovlivňuje způsob, jakým se lidé učí, pracují a baví se, a během následujících deseti let uvidíme, právě v důsledku rozšíření mobilních technologií, ještě výraznější změny.

Vzestup užívání digitálních zdrojů a internetu měly zásadní vliv na vydavatele. Knihovny jsou s vydavateli nerozlučně propojeni a jejich budoucnost je nyní vnímána jinak než dříve. Bývaly to instituce spojovány výhradně s knihami a tištěnými dokumenty, ale doba se změnila, a s ní se musí změnit i knihovny.

Prostředí, ve kterém fungujeme, se v poslední dekádě proměnilo více, než během předcházejících dvou století. Je to důsledek technologického rozvoje. Taková změna postupně mění tradiční závislost na fyzické knihovně v komplexní pletivo možností pro setkávání, čtení a učení.

Ve světle právě řečeného jsem si uvědomila, že knihovna se musí vydat cestou webu 2.0, nebo bude v tomto stále digitálnějším světě riskovat zaostalost. Ve webu 2.0 jsem viděla nové možnosti, a proto jsem v rámci naší knihovny vytvořila tým, jehož cílem bylo sjednotit všechny elektronické zdroje na jednom místě, přičemž by veřejnosti byl zároveň poskytnut prostor pro komunikaci a spolupráci.

Naši Virtuální knihovnu jsme spustili v minulém roce na konferenci EDGE. Jedinečnost portálu spočívá v propojení všech našich digitálních zdrojů, včetně katalogů, databází a dalších webových stránek. Vše je dostupné skrze jediné rozhraní (obr. 1).

Obr. 1 – Jednotné rozhraní Edinburské Virtuální knihovny

Obr. 1 – Jednotné rozhraní Edinburské Virtuální knihovny

Následný vývoj Edinburské Virtuální knihovny spočíval v transformaci programu pro tuto službu. Hlavní cíl použití sociálních sítí v knihovnách byl jasný: propagovat místní knihovny v rámci města a využít sílu komunity.

Uživatel se nyní může jednoduše zapojit, obnovit, zarezervovat si, stáhnout, začít používat a učit se za pomoci vysoce kvalitních zdrojů. Jazykové kurzy a test ke zkoušce k získání řidičského průkazu patří k nejoblíbenějším zdrojům. Uživatel se může lehce přihlásit k odběru zpravodaje a poskytovat zpětnou vazbu ke všem obsahům.

Horní lišta, propojená se zdroji a službami knihovny, zůstává na všech stránkách webu, stejně jako logo Edinburské městské rady a slogan knihovny. Oba prvky jsou zavedenou a uznávanou značkou a jen posilují dojem důvěry a spolehlivosti.

Vyhledávací pole je umístěno na dvou obvyklých místech, v horní a spodní části stránky, opět skrze celý web. Pokud na pole kliknete, systém nabídne čtyři možnosti: webová stránka, knihovní katalog, Váš Edinburk (seznam komunitních zdrojů), a Capital Collections (obrázková databáze). To znamená, že digitální zdroje jsou dostupné v jednom rozhraní, ale že zároveň je můžete prohledávat a vidět výsledky z více zdrojů. Další naší snahou bude tzv. single discovery option, ale právě teď systém funguje tak, že hledá-li někdo například knihy o demenci, objeví zároveň i kontakty na místní organizace, u kterých může najít podporu.

Uživateli jsou k dispozici přímé odkazy do různých částí webu a záložky ve spodní části ho přivedou na blog, k videím a také fotografiím na Flickru. Knihovna už spravuje výrazné množství elektronických informací a portál Library 2Go, hojně využívanou službu, která nabízí e-knihy a zvukové soubory.

Využíváme velkou přednost technologií webu 2.0, které nabízejí možnost obsáhlé zpětné vazby od uživatelů a jejich komentáře. Díky nim můžeme koordinovat naše síly, posílit komunity a spolupracovat s jejich zájmy.

Za účelem podpory a aktivní účasti přilehlých geografických oblastí a dotčených skupin v programu YourEdinburgh jsme využili sociální média. Byli jsme přesvědčeni, že sociální sítě navodí pocit vlastnictví a možnosti ovládat, kteréžto podpoří aktivní zapojení uživatele. Na jedinečném on-line zdroji je totiž krásný fakt, že skupiny, které se zapojí do tvorby on-line společenství mohou dotčené údaje „vlastnit“. V důsledku se tak jedná o jejich webovou stránku.

Hlavním prvkem je blog Povídky jednoho města, kde čtenáři mají možnost komentovat obsah a také přihlásit se k odběru pomocí RSS čtečky. Dozvídají se o událostech a akcích v knihovně, výstavách, vývoji, webu 2.0 a o městě Edinburk.

I facebooková stránka má za účel informovat o událostech, jen trochu interaktivněji. Posilování značky probíhá prostřednictvím našeho fotokanálu na Flickru a mikroblogovací sociální síti Twitter. Návštěvníci mohou mezi těmito platformami lehce procházet.

Uživatelé knihovny mají také možnost vyjádřit se k nově otevřené knihovně Portobello – mohou buď vidět statické fotografie na Flickru nebo zhlédnout videa na kanálu YouTube, kde jsou příspěvky skotských autorů Michaela Fabera, Iana Rankina či Iaina Bankse, přednesené na různých akcích knihovny.

Při publikování nedochází k dublování obsahu, ale obsah každého z kanálů je přizpůsoben možnostem média. Například omezení délky zprávy na Twitteru se projeví stručnějším slohem.

Aplikace Edinburská Knihovna je dalším novým způsobem, jak se získat potřebné informace a dozvědět se o službách sítě městských knihoven, bez ohledu na jejich fyzické umístění.

Současná verze aplikace nabízí množství funkcí:

  • Možnost najít nejbližší knihovnu na mapě, či dokonce získat instrukce k cestě z vašeho současného stanoviště
  • Informace o sledování aktuální polohy autobusů a jejich jízdní řády pro oblast Edinburku
  • Dynamické obnovování servisních informací např. o uzávěrách silnic z důvodu nepříznivého počasí
  • Informace o akcích a aktivitách v knihovně

Mobilní verze Aplikace Edinburská knihovna vzešla ze stávajících elektronických zdrojů. Používá stejnou infrastrukturu a systém pro správu obsahu (CMS), jako systém, který návštěvníci vidí na plazmových obrazovkách při návštěvě knihovny. Stejná infrastruktura se může použít napříč platformami: ke zveřejnění obsahu knihovnického blogu, zpráv z Facebooku a videí z YouTube – a to bez nutnosti přeformátování pro ten který zdroj.

V současné době vyvíjíme přístup do knihovního katalogu pro hledání, obnovování a rezervování titulů využitím této aplikace. Ta také umožňuje přímé zasílání dokumentačních fotografií a videí, například grafitti na omítkách domů, radě města. Stejně tak je možné vložit soubor s nahrávkou nějaké události v knihovně, kterou chce uživatel sdílet s komunitou. 

Mobilní zařízení jsou jedním z nejčastěji používaných prostředků pro přístup k obsahu webu, od tweetování, přes stahování hudby, až po hraní her on-line. Aplikace se záběrem od satelitní navigace až po fotografie z Britské knihovny představují rychle se rozvíjející technologický moment, a proto jsou telefony nebo přístroje s možností instalace aplikací pro moderního člověka nutností.

S touto aplikací se knihovny posouvají směrem k systémům s rychlou aktualizací informací, což se v budoucnu ukáže jako efektivní způsob nejen ve zprostředkovávání informací, ale rovněž v oslovení potenciálních zákazníků.

Virtuální knihovna je prostředkem přímé komunikace zákazníků využívajících sociální média. Reakční doba na komentáře či stížnosti je velmi krátká a jen utvrzuje dobrý obraz knihovny na veřejnosti. Umožňuje nám přizpůsobit naše služby potřebám a přáním veřejnosti. Všechny sociální sítě vnímáme jako fórum pro uživatele knihovny; reakce na nejrůznější změny, ke kterým se knihovna odhodlá (např. změna ve výpujčních podmínkách), pro nás představuje zajímavou zpětnou vazbu od klientů. Tweet jednoho z uživatelů hlásá: „Případová studie Edinburské knihovny by se mohla stát klasikou. Působivý rozjezd a odhodlání.“

Uživatelé mají možnost vložit do systému směrovací číslo nebo přímo adresu svého bydliště, a tak jednoduše zjistit, jaké služby jsou mu dostupné v jeho lokalitě. Ať už se jedná o přístup do databází, knihovny obrazových souborů, komunitní sítě nebo knihovnický katalog. V brzké budoucnosti přibude též propojení s databází informací Národní zdravotní služby (NHS).

Všechny zmíněné služby jsou propojeny s čipovou kartou, která zajišťuje jednotný přístup k informacím a knihovnímu zpravodaji. Fakt, že knihovna provozuje jedinečný systém, jenž jednoduše a inovativně propojuje informace z nejrůznějších zdrojů a aplikace z množství městských odborů nezůstal bez povšimnutí mnoha organizací a zájmových skupin. Pro knihovnu to v rámci městské rady přineslo velké uznání a bylo jí dokonce nabídnuto, aby se na úrovni městského odboru pro komunity ujala role komunikátora.

V době, kdy jsou právě knihovny pod velkým tlakem, nám širší užívání webu 2.0 přineslo větší záběr služeb a potvrdilo pozici knihovny jako místo, kde se setkávají inovace, kreativita a expertní informační management. Knihovna je zase v kurzu!

Příležitosti pro knihovny

Množství elektronicky publikovaných zdrojů se zvyšuje na úkor tištěných; britská akademická sféra rovněž zaznamenává ohromující procento odborných článků on-line. Jedná se o 96 % časopisů v oblasti vědy, techniky a zdravotnictví a 86 % titulů uměleckých, humanitních a sociálněvědních[4]. Názory na roli knihoven a očekávání, která by měly tyto organizace plnit, se sice liší, ale je zřejmé, že žijeme ve světě, kde jsou bernou mincí elektronické zdroje, virtuální nástroje a spolupracující komunity. Věřím, že příležitosti existují a myslím, že ekonomická hodnota místně a uživatelsky tvořeného obsahu se stává zásadní.

Co nyní potřebujeme, je vyrovnání úrovně služeb pro rozdílné vrstvy obyvatelstva (z hlediska příjmu a dostupného volného času) a v neposlední řadě ustanovit vizi, ve které hlavní roli hrají mobilní technologie, jež pomalu nahrazují hromady počítačových skříní na stolech knihoven. 

Digitální obsah a platformy přinášejí revoluci ve způsobu, kterým klienti knihoven pracují. Umožňují jim ukládat, personalizovat, manipulovat, přetvářet a sdílet informace se svými blízkými prostřednictvím sociálních, profesních a podnikatelských sítí.

Jen si představme, jaká příležitost se pro nás v tomto novém světě naskytuje. Je to svět, ve kterém se role uživatele, vydavatele, knihovny, agregátora a autora obsahů spojuje v jediné: v tvorbu a šíření informace. Pro knihovnu 21. století je nalézání cest, jak uchopit, zlepšit a propojit nové technologie zásadní výzvou. Naší klíčovou rolí zůstává propagace široké sociální rovnosti a snižování digitální propasti, ale ještě důležitějším a vzrušujícím posláním bude vytváření přitažlivého obsahu především pro ty, kteří nevidí přínos nebo prozatím nenašli smysl užívání internetu.

Liz McGettiganová
Vedoucí rady knihoven a informačních zdrojů města Edinburku
Ráda bych vás do Edinburku pozvala 1. a 2. března 2012 na konferenci EDGE 2012 s podtitulem Posouvání hranic výkonu veřejné služby. Město Edinburk je v digitálním světě bezesporu kreativní a inovativní, nicméně na tomto setkání se budeme zabývat také širšími aspekty výkonu veřejné služby – od vytváření nových řešení až po špičkové inovace v sociálních a komunitních sférách po celém světě. Pro více informací se prosím podívejte na adresu letošní konference: Pro podrobnosti, registraci nebo pro příležitost přednesení vašeho příspěvku napište na adresu

References / Poznámky:
  1. STEVENS, Tim. Switched [online]. 2007 [cit. 2011-11-13]. 82% of Americans Own Cell Phones. Dostupné z WWW: <>.
  2. International Telecommunication Union. ICT Fact and Figures : The World in 2011 [online]. Geneva : 2011 [cit. 2011-12-02]. The rise of 3G. Dostupné z WWW: < >.
  3. HILL, Alistair. On Device Research : Mobile Surveys & Research Panels [online]. 14. 12. 2010 [cit. 2011-11-13]. The ‘mobile only’ internet generation. Dostupné z WWW: <>.
  4. GRAY, Catherine. E-journals : their use, value and impact - final report [online]. 18. 1. 2011 [cit. 2011-11-13]. Research Information Newtwork. Dostupné z WWW: <>.
Farkas, Pavel; McGettigan, Liz. Nová generace knihoven a informačních služeb v Edinburku. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007289. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4 (hlasů: 8)

Súvislosti profesijnej identity knihovníkov

English title: 
Context of librarians`professional identity

The article describes topic of librarians professional identity. It introduces research results from dissertation with title „Librarians and libraries identity in the information and knowledge society“ (Ondriašová, 2011). Librarians’ life story is discussed within eleven categories. The article answers the questions when, how and why people decide to be librarians. Figure model visualizes four main circumstances in connection with the professional identity birth.

Charakteristika výskumu

Objektom skúmania profesijnej identity knihovníkov boli samotní knihovníci, ktorí spĺňali podmienku aktuálneho alebo nedávno ukončeného pracovného pôsobenia v knižnici. Predmetom skúmania bolo stotožnenie sa knihovníkov s vykonávanou profesiou a určenie miesta a času vzniku profesijnej identity. Téma je zasadená do prostredia slovenských knižníc v typologickom zastúpení vedecké (VD), akademické (AK), verejné (VE) a špeciálne (SP) knižnice. Rozprávanie o svojom profesijnom živote je často úzko spojené s „intímnymi“ osobnými a rodinnými udalosťami. Navodiť atmosféru dôvery pomáha aj výber vhodného a respondentom známeho miesta rozhovoru. Stretnutia s respondentmi sa uskutočnili v priestoroch katedry KIV (13 respondentov) alebo priamo v knižniciach, kde 4 respondentky pôsobia. Výskum sa realizoval v dvoch etapách v období od 15.2.2010 do 8.9.2010 a zapojilo sa 17 respondentov. Výskum využíva kvalitatívnu metódu - rozprávanie formou životného príbehu a tematickú analýzu. Výsledkom interpretácie životného príbehu je hromadný portrét knihovníkov pomocou vybraných kategórií a figurálny model znázorňujúci významné etapy profesijnej identity knihovníkov.


Zapojenie sa do výskumu bolo dobrovoľné. Výber respondentov charakterizujeme ako náhodný a kvótny, snažili sme sa totiž naplniť vybrané kategórie respondetov podľa dĺžky ich praxe v knihovníctve. Hlavným obmedzujúcim kritériom ich výberu bola lokalita. Stretnutie s respondentmi trvalo približne 90 minút a zapojenie respondentov z geograficky vzdialenejších pôsobísk by bolo organizačne náročné. Sústredili sme sa preto na respondentov pracujúcich v knižniciach v Bratislave a jej okolí. V súvislosti s rolovým správaním, ktoré ovplyvňuje nielen vek (ako fáza životného cyklu, ktorú respondent aktuálne prežíva a na základe ktorej môže byť predpokladané dosiahnutie určitého stupňa identity, alebo aj odlišné socio-politicko-historické podmienky, v ktorých respondent žil a žije), ale aj príslušnosť k sociálnym skupinám, bol výber respondentov tiež zámerný. O účasť na výskume boli požiadaní tak „radoví“ knihovníci ako aj zástupcovia rôznych úrovní manažmentu knižníc. Jednotlivé typy knižníc boli respondentmi zastúpené tak, ako je uvedené v nasledujúcej tabuľke.

Tab. 1 Zastúpenie respondentov podľa typu knižnice a pohlavia

Tab. 1 Zastúpenie respondentov podľa typu knižnice a pohlavia

Evidovali sa demografické údaje ako typ knižnice, v ktorej respondenti aktuálne pracujú, ich vek, pohlavie, vzdelanie (stupeň a odbornosť), dĺžka aktuálneho pracovného pôsobenia a celková dĺžka praxe v knihovníctve.

Priemerný vek respondentov bol 38 rokov, najstaršia respondentka mala 70 rokov, najmladšia bola vo veku 21 rokov. Dvanásti respondenti sú absolventmi alebo študujú na katedre knižničnej a informačnej vedy (KIV) Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Z toho 9 respondentov má ukončený magisterský stupeň, 2 respondenti dosiahli bakalársky stupeň vzdelania a 1 respondentka je aktuálne študentkou katedry KIV s ukončeným stredoškolským vzdelaním na gymnáziu. Štyri respondentky dosiahli stredoškolský stupeň vzdelania v knihovníckom odbore a jedna respondentka má vysokoškolské pedagogické vzdelanie doplnené knihovníckymi kurzami.

Priemerná dĺžka pracovného pôsobenia respondentov na aktuálnom pracovisku (knižnica) bola 13 rokov a 8 mesiacov. Najdlhšie pracujúca respondentka pôsobí v knižnici 44 rokov a najkratšie bola respondentka zamestnaná 4 mesiace.

Respondentov môžeme podľa počtu rokov praxe v knihovníctve rozdeliť do nasledujúcich kategórií. V zátvorkách je uvedený počet respondentov prislúchajúci jednotlivým kategóriám:

kategória A - menej ako 1 rok (2)
kategória B - 1 až 3 roky (6)
kategória C - 3 až 10 rokov (1)
kategória D - 10 až 20 rokov (2)
kategória E - 20 až 30 rokov (2)
kategória F - 30 až 40 rokov (3)
kategória G - nad 40 rokov (1)

Životný príbeh knihovníkov

Hoci boli rozprávania všetkých respondentov viac-menej chronologické a sledovali ich životy od detstva až po súčasnosť resp. blízku budúcnosť, rozhodli sme sa nasledovať príklad výskumov životných príbehov učiteľov, ktoré realizoval profesor Peter Gavora a podobne ako on, aj my sme pristúpili k hľadaniu prierezových kategórií, ktoré sa tiahnu životmi respondentov. Avšak pri interpretácii životného príbehu knihovníkov sa neopierame len o Gavorove kategórie (napr. raná rola, rolové vzory, rodinné prostredie, prijatie komunitou, konštruovanie suverenity). Keďže metóda životného príbehu bola v našom prípade použitá v súvislosti s profesijnou identitou, vybrali sme ďalšie kategórie, ktoré mapujú etapy významné pre zrod a vývin profesijnej identity knihovníkov (kvalifikačná príprava, vstup do praxe, kariéra v knižnici, profesionalita, čitatelia, vznik identity) a ktoré odzrkadľujú odpovede respondetov na položené otázky. Výsledkom tematickej analýzy je identifikácia jedenástich kategórií, v rámci ktorých sa odohráva životný príbeh knihovníkov. Jednotlivé kategórie sú reprezentované extraktmi z rozprávaní knihovníkov a ich interpretáciami.

Kategória 1 - raná rola knihovníka

Deti v rámci hry často imitujú rôzne profesie, napr. učiteľky či lekára, pričom interpretujú profesijné roly a získavajú celý rad ďalších zručností. Je pravdepodobné, že deti, ktoré radi čítajú a chodia do knižnice, bude fascinovať práca knihovníčky.

Hana: „Moja knihovnícka kariéra začala, keď som mala 10. Mali sme takú knižnicu, pobočku krajskej knižnice na škole. Bola otvorená asi raz do týždňa na hodinku, dve a tam som celú hodinku, dve, či koľko to bolo, strávila. Až do takej miery, že som zapisovala požičané knižky a brala tie vrátené. Bola som ešte malá, nemohla som chodiť do mesta a to bolo na sídlisku, kde sme bývali. Viac krát sa mi stalo, že som si išla požičať knižky, doniesla som si ich domov a za nejakú hodinku ich vrátila prečítané, aby som si doniesla nové. Čiže tá knižnica ma už vtedy fascinovala. Najlepšie bolo, keď som potom asi v dvadsiatich bola na praxi v... knižnici, tak tá knihovníčka, s ktorou som bola na tej škole, fakt že rok maximálne dva, si ma pamätala. Bola som jej známa, a keď som jej toto povedala, tak pamätám si vás. Takže to bolo také zlaté. Ale vtedy to bola aj taká vypočítavosť z mojej strany, že som ako keby robila v tej knižnici, lebo tým že sa vracali všetky knižky ku mne, ako mi prechádzali rukou, tak tie ktoré som si chcela požičať, som si odložila bokom a mohla som si ich požičať. Ale bavilo ma aj to zapisovanie.“ (r. 298-319)

Hanine návštevy knižnice boli motivované jej blízkosťou a rýchlosťou čítania požičaných kníh. Z výpovede je zrejmý aj blízky vzťah medzi Hanou a knihovníčkou, ktorá jej v detstve dovolila „hrať sa na knihovníčku“ a s odstupom približne jednej dekády si ju aj pamätala. Obe spomenuté udalosti sa určite podpísali pod spôsob, akým dnes samotná Hana vykonáva svoju knihovnícku profesiu (pozri kategóriu čitatelia). V ukážke sa objavuje aj „sebecký“ motív – Hana bola medzi čitateľmi privilegovaná, keďže si zaujímavé tituly odkladala bokom. Tí z nás, ktorí v detstve navštevovali obecné či mestské knižnice, si možno ešte spomenú, ako hádzali očkom za chrbát knihovníčky sediacej za výpožičným pultom, kde sa hromadili vrátené knihy. Samozrejme, že medzi nimi dominovali atraktívne a večne vypožičané tituly. Úryvok výborne demonštruje detské vnímanie roly knihovníčky, ktorá je vo výhode, keďže má „moc“ nad svojím fondom. Mocenský motív spojený s administratívnou prácou sa objavuje aj v zmienke o zapisovaní.

Kategória 2 - Rolové vzory

Rolové vzory sú reprezentované kľúčovými osobami, ktoré výrazným spôsobom ovplyvnili profesijný vývin respondentov. Často ide o knihovníčky, s ktorými sa stretli ako deti, o pedagógov na strednej či vysokej odbornej škole, alebo o vedúcich pracovníkov s prirodzenou autoritou či charizmou. V žiadnom z rozprávaní sa neobjavil knihovnícky rolový vzor v rodine, ktorý je pre niektoré profesie (lekár, právnik, umelec) relatívne typický (dieťa ide v profesijných šľapajach svojho rodiča). Model, ktorý slúži na rozhodnutie sa pre profesiu, môže byť pozitívny ako inšpirácia, ale aj negatívny ako odstrašujúci príklad. Pôsobenie rolového vzoru musí byť bezprostredné a najlepšie dlhodobé.

Filip: „... Ako dieťa, mal som 4 roky, som chodil do knižnice a mal som celkom fajn vzťah s knihovníčkou, ktorá bola taká sympatická a ľudská, vyberala knihy a bavil som sa s ňou. A teraz som prišiel do knižnice... a rovnako šéfkou tej knižnice je sympatická pani, s ktorou sa môžem baviť o živote a zároveň dostávať nejakú perspektívu, naozaj skúsenosti a baviť sa úplne bežne. Teda spoznať to z tej živšej stránky, že toto je knihovník, ale je to hlavne človek.“ (r. 31-38)

Filipova spomienka musí byť veľmi silná, nakoľko pochádza z obdobia na hranici pamätania si prvých zážitkov z detstva. Rolový vzor knihovníčky vstúpil do Filipovho života veľmi skoro, ale tento jav nie je zriedkavý ani v iných profesiách a zvykne sa označovať ako „profesijný imprinting“. Gavora (2001) píše, že „silné rané zážitky zostávajú v človeku silne zakorenené a pretrvávajú v správaní.“ Dôležitým prvkom sú osobnostné vlastnosti rolového vzoru. Filip toto tvrdenie potvrdzuje, keď si spomína na ľudskosť a sympatiu, ktoré oceňuje aj v neskoršom veku. Aj iné výskumy (napr. Rendl, 1994) potvrdzujú, že pre mladšie deti je typická inšpirácia charizmatickou osobnosťou, zatiaľ čo staršie deti oslovuje skôr odbornosť a autorita.

Kategória 3 - Rodinné prostredie

Psychológia osobnosti (napr. Nakonečný, 1998) hovorí o obrovskom význame rodinného prostredia pri formovaní vlastností človeka. Žiaden z respondentov v našom výskume nevyrastal v rodine s knihovníkom. Pracovná realizácia má v živote väčšiny ľudí popredné miesto v rebríčku hodnôt, preto je pravdepodobné, že o svojej práci budú hovoriť s príslušníkmi svojich rodín. V rozprávaniach sa objavili tri hlavné témy týkajúce sa názorov členov rodiny (najmä rodičov a súrodencov) na knihovnícku profesiu: akceptovanie knihovníckej profesie ako každej inej, podceňovanie knihovníckej profesie, využívanie člena rodiny, ktorý je knihovníkom.

Alica: „Rodičia sú v pohode aj spokojní. Im sa páčilo, keď som si vybrala filozofickú namiesto informatiky. Nemusím robiť osvetu, u nich je knižnica vzdelávacia inštitúcia, ktorá robí záslužnú činnosť. Mladší brat práve prostredníctvom mňa dosť seriózne zmenil postoj, lebo ja ho využívam na programátorské práce. Keď z času na čas niečo potrebujeme spraviť a moje samoučiace sa postupy, nie vždy zvládam všetko spraviť. Predsa len profesionálny programátor je profesionálny programátor. Tak mi niekedy vypomáha, keď potrebujem niečo komplikovanejšie naprogramovať a nezvládam. A myslím si, že sa mu celkom otvorili oči. Tiež patril medzi tých, čo mali pocit, bože môj čo už len nejaká knižnica, tam prekladáte knihy s vidlami. Potom keď začal „pre mňa robiť“, tak otočil skoro o 180 stupňov a vraví, panebože a čo vy ešte nerobíte? Už mi tam posiela aj všelijakých kamarátov... lebo pár krát ani on nestíhal, keď to bolo nejak masívnejšie, takže sme zapojili celú nejakú bunku matfyzácku na internáte. Vážení chlapci, toto potrebujem. Myslím, že celkom pozerali.“ (r. 568-595)

Podpora zo strany rodičov je nesmierne dôležitá, keďže predstavujú prvé vzory autority, s ktorými sa človek v živote stretáva. Zvlášť to platí pre ľudí, ktorí aj po nástupe do zamestnania stále žijú v jednej domácnosti s rodičmi, čo však nie je Alicin prípad. Knihovníci sa vo svojom okolí často stretávajú s názormi, ktoré stoja na stereotypoch o knihovníckej profesii. Výnimkou nie je ani Alica, ktorá však zhodou okolností (brat je programátor a ona potrebovala pomoc s programovaním) dostala príležitosť ukázať svojmu bratovi viaceré knihovnícke činnosti, ktoré zmenili jeho postoj. Z rozprávania nie je jasné, či by sa Alica pokúšala presvedčiť svojho brata aj za iných okolností. Napriek tomu z výpovede jasne vyplýva pozitívny súrodenecký vzťah. Brat mohol pomoc odmietnuť, alebo mať pri programovaní „klapky na očiach“ a nezaujímať sa o širšie súvislosti. Zaujímavá je aj zmienka o kamarátoch programátoroch, ktorých brat neváhal osloviť pri snahe pomôcť svojej staršej sestre.

Členovia tvojej rodiny majú aký názor na prácu v knižnici?

Viera: „Ak sa dá, tak to výdatne zneužívajú (smiech). Mohla by si mi pozrieť, či tam máte takú knižku? Segre je to jedno (smiech), tá má svoj svet. Mama si vždy myslela, že budem učiteľka, ako ona (smiech). V zásade nemajú nič proti tomu, že robím v knižnici. Tešia sa, že mám nejakú robotu, že ma to baví, že sa nejako realizujem. Myslím, že to berú v pohode.“ (r. 197-204)

Viera žije v rodinnom prostredí, ktoré jej prácu akceptuje a (tak ako v iných profesiách) niekedy využije. Dostať sa do situácie, keď môže človek niekomu pomôcť z titulu svojej profesie, je pre mnohých určite výzva. Takýmto aktom človek „zvyšuje svoju cenu“, čo môže pomôcť zvýšiť jeho sebavedomie. Hoci knihovník nezachraňuje životy ani majetky, pomáha v oblasti informačnej (odborná literatúra) alebo relaxačnej (krásna literatúra), ktoré sú pre jedinca tiež významné.

Kategória 4 - Kvalifikačná príprava

Akú predstavu nadobudol respondent o práci knihovníka počas štúdia?

Pri analýze tých častí výpovedí, ktoré sa nejakým spôsobom týkajú nastolenej otázky, sme zistili, že respondenti logicky vzťahujú rozprávanie o škole na využitie získaných poznatkov v konkrétnej knižnici, kde pracujú, či pracovali. Vyvodiť možno nasledujúce závery, ktoré však v žiadnom prípade nemožno zovšeobecňovať:

  • ten, kto nastúpi do knižnice pracovať ešte počas štúdia, hovorí o dostatočnej pripravenosti školou na prax;
  • ten, kto nastúpi pracovať do knižnice (zvlášť na viac technicky orientované pracovisko) až po škole, nepovažuje školskú prípravu za dostatočnú, potrebnú či zmysluplnú;
  • tí, čo sa počas štúdia zamestnali v menších knižniciach, majú tendenciu poukazovať na rozdiely medzi teóriou prednášanou v škole a konkrétnou praxou v danej knižnici, ktorá je v mnohých aspektoch odlišná;

na základe porovnaní výpovedí medzi Alicou, ktorá štúdium na katedre KIV ukončila pred dvanástimi rokmi a tími, ktorí ho ukončili relatívne nedávno, 2-4 roky, môžeme hovoriť o výraznom zlepšení vyučovacích metód a obsahu štúdia.

Alica: „Štúdium bolo strašne teoretické a nevidela som zmysluplnosť toho, čo sme sa učili. Keď som prišla do praxe, zrazu som to potrebovala. Možno by bolo dobré, keby nás tí učitelia upozornili, aké to má praktické využitie. (r. 12-16) Tie prvé dva ročníky som fakt trpela. Aj som rozmýšľala, že budem právo študovať paralelne, lebo som sa nudila ako krokodíl (smiech). (r. 86-90) Takže žiadnu. Ja som dosť riadny knihomoľ, čítam tak 10 kníh týždenne, takže tie knižnice dosť využívam. Chcem povedať, že bohužiaľ to štúdium mi neukázalo ten široký záber všetkých povinností a prác, čo tá knižnica robí. Ďalej som išla v tom, ako človek z vonka, používateľ, ktorý príde do knižnice a vypožičia si knižku. Štúdium nezmenilo to, ako som poznala knižnicu. Pohľad mi zmenila prax. (r. 100-110) Vysoká škola podľa mňa nie je o tom, aby sme sa učili až také praktické veci, ale aby sme to vedeli aplikovať a tie informácie použiť, ale to ma nikto nenaučil.“ (r. 245-247)

Od vysokej školy sa očakáva, že poskytne dobrý teoretický základ a niektoré praktické zručnosti. Žiaľ v Alicinom prípade sa tak nestalo. V teórii nevidela zmysel a praktická príprava bola podvyživená. Alicu k štúdiu knihovníctva priviedla okrem iného aj záľuba v čítaní a omyl “V tej chvíli som si to poplietla s literárnou vedou... Mala som pocit, že to je o tom, že budeme písať literárne kritiky...“ (r. 36-38) Jej postoj k štúdiu pravdepodobne pramení aj v tom, že ju nudilo. Gavorom citované tvrdenia sa síce týkajú vysokoškolskej prípravy učiteľov, avšak s vysokou pravdepodobnosťou by sme ich dokázali pozorovať aj v príprave knihovníkov. „Fakulty zriedka dokážu zlepšiť prístup adepta učiteľstva k svojej budúcej profesii... Ukazuje sa, že v priebehu vysokoškolského štúdia sa postoj k učiteľskému povolaniu niekedy zhoršuje“ (Gavora, 2001). Alicine postoje ovplyvnilo okrem iného aj správanie pedagógov. „Nás pani vyučujúce vyhodili celý ročník. Na tretí dekanský sme robili opravné skúšky. Fakt sme lietali celkom slušne. Niekto sa zle vyspal a prask celý ročník letel. Keď nás chceli, tak nás samozrejme vyhodili. A fakt nás vyhadzovali na blbostiach. A to bolo niečo, že vzťah k tomu knihovníctvu nenadobudneš. Keď sme sa učili alfu a omegu spracovania ČSN 010195. Pamätám si do dnes bodky, čiarky, rovná sa a tak ďalej, ale nikto nám vtedy nedal do súvisu, prečo je to dôležité. (r. 162-172) Ale určite nás vyformovali, nejakú tú odolnosť si získala, inak to nešlo... som bola tri razy vyhodená na tom, že som nevedela, kde, na ktorom poschodí sa uskutočnila prvá internetová konferencia. Na treťom.“ (r. 199-204) Napriek týmto skúsenostiam je dnes z Alice nielen knihovníčka, ale aj pedagogička.

Lukáš: „Štúdium na vysokej škole hodnotím veľmi pozitívne, pretože okrem odbornosti dáva aj niečo navyše, nejakú orientáciu v problémoch a spoločenské zaradenie. Veľmi ma to bavilo, naučil som sa veľa nového a myslím, že ma celkom dobre pripravilo na prax. (r. 4-10) Počas štúdia bola predstava o práci knihovníka určite skreslená, podporená stereotypmi, no postupne, od toho 1. až po ten 5. ročník sa mi funkcia a činnosť knihovníka úplne ozrejmila.” (r. 39-45)

Lukáš absolvoval odborné vysokoškolské štúdium približne s desaťročným odstupom za Alicou. Určite ho učili niektorí z pedagógov, ktorí formovali aj Alicu. Napriek tomu má na štúdium iný názor. Vo svojej odpovedi sa orientuje nielen na odborné funkcie a činnosti, ktoré mu škola ukázala, ale aj na širšie poslanie vysokej školy. Lukáš totiž získal okrem kvalifikačnej prípravy aj širší spoločenský rozhľad.

Kategória 5 - Vstup do praxe

Nástup do prvého pracovného pomeru je pre každého človeka významnou udalosťou, ktorú zvyčajne sprevádzajú nielen očakávania, ale aj obavy. Jedinec sa ocitá v situácii, kedy má ukázať, čo v ňom je a môže byť vystavený tlaku. Typickou metaforou, ktorú respondenti uviedli, aby opísali moment vstupu do praxe, je hodenie resp. vypustenie do vody.

Aké pocity si mala pri začiatku v práci?

Dagmar: „No tak prvý bol v pohode, všetko je OK. Prvýkrát, keď ma potom vedúca nechala samú na seba, tak to bol absolútny stres, pretože sa tam začali hromadiť ľudia. Ja som to nestíhala, takže to bolo troška také hodenie do vody a vytriezvenie.“ (r. 128-131)

Stres si Dagmar začala uvedomovať až vo chvíli, keď bola v práci ponechaná sama na seba. Prítomnosť vedúcej jej dodávala pocit istoty. Nadobudnúť istotu však potrebovala aj vedúca, preto Dagmar zo začiatku nenechávala samú, ale pozorovala, ako pracuje. Dagmar a jej vedúca sa nachádzali akoby na opačných koncoch jednej osi. Vedúca si nebola istá na začiatku a keď nadobudla pocit, že je Dagmar kompetentná, nechala ju samú. Na druhej strane Dagmar si bola istá do chvíle, kým ju vedúca neopustila. Pocit stresu vyvolaný hromadiacimi sa ľuďmi (čitateľmi, zákazníkmi) je charakteristický pre prácu v službách. Dlhé čakanie vyvoláva nervozitu a od tej je už len krôčik k podráždenosti či hádkam. Samozrejme, že takýmto situáciám sa chce každý vedúci vyhnúť a preto na ne hneď v procese zaúčania upozorňuje svojich pracovníkov. Ak spomenutá situácia predsa len nastane, je dobré, ak vedúci nenechá pracovníka tápať a pomôže mu. Iba tak si začínajúci pracovník môže vybudovať profesijné sebavedomie.

Kategória 6 - Prijatie komunitou

Nástup do knižnice neznamená len nadobudnutie profesijných zručností, zvládnutie knižničných činností či práce s čitateľmi. Človek vstupuje do novej komunity, ktorá má svoje zabehnuté pravidlá. O úspešnom začlenení sa nováčika do kolektívu rozhodujú, okrem neho samého, služobne starší kolegovia hlavne svojimi postojmi k práci a organizácii, svojím správaním sa k novému kolegovi. Žiaľ žiaden z respondentov si pri rozpomínaní na svoje začiatky v knižnici nespomenul na prvý deň v práci, ktorý je zvyčajne formálnym (privítanie, predstavenie kolegom), no významným momentom iniciácie.

Silvia: „Ja som nastúpila medzi nesmierne múdrych ľudí. Toto som si možno ako taká mladá neuvedomovala. Až teraz si to uvedomujem časom, že to bolo veľké šťastie. Oni ma veľmi ovplyvnili a veľmi mi pomáhali určovať predmetové a tematické heslá. Upozorňovali ma na nákup literatúry príbuznej... A trvá to do dnes. Ja som si ich vlastne tak vychovala. Oni mňa. Taká spolupráca vzájomná.“ (r. 129-137)

Silvia sa hneď po škole zamestnala v špeciálnej knižnici, ktorá však svojím kultúrnym zameraním nesmierne vyhovovala jej preferenciám. Starší kolegovia jej imponovali hlavne svojou autoritou, ktorú si vypestovali svojou odbornosťou, no zároveň im ju Silvia pridelila sama, keďže si vážila ich prístup k nej. Od začiatku bola braná ako rovnocenný partner, čo dokazuje zmienka o vzájomnom vychovávaní sa. Ona ich zasvätila do knihovníckeho, oni ju do odborného.

Kategória 7 - Konštruovanie suverenity

Je prirodzené, že človek sa v rôznych životných situáciách, ktoré sú pre neho nové, vyvíja od neistoty k istote, „od ne-suverenity k suverenite“ (Gavora, 2001). Ak chce byť človek vo svojej profesii úspešný, musí zvládnuť rolové požiadavky a nadobudnúť suverenitu, čo si vyžaduje značné úsilie – získať nové zručnosti a prekonať počiatočné nepríjemné pocity. Postupne sa človek dostane do fázy, kedy je jeho komunikácia efektívnejšia a sebavedomie vyššie.

Nina: „Zo začiatku to bol pre mňa šok. Počítače, k tomu som nemala najskôr vzťah, takže som sa toho trošku obávala... Musela som ísť najskôr na školenie, hardvér, softvér, disketa, formátovanie a takéto rôzne vecičky okolo toho sa naučiť, aby som mohla pracovať... Až ma hlava bolela zo všetkého, vždy keď som sa vrátila domov, toľko informácií a všetkého, kým sa mi to poukladalo. Ale postupne som si zvykla a človek sa do toho dostane. Nemôžem tvrdiť, že mi to dlho trvalo, ale zo začiatku trošku, či s tými počítačmi vôbec budem vedieť. Teraz nemám problém... Bol ISIS, prešlo sa na Rapid. To ma aj bavilo, tie zmeny. Vždy sme absolvovali nejaké školenia na formuláre, MARC 21... angloamerické katalogizačné pravidlá. Z Matice nás školili, teda zo Slovenskej národnej knižnice. Bolo to viac menej také zaujímavé.“ (r. 133-152)

Tým, že Nine chýbalo odborné knihovnícke vzdelanie, znamenalo pre ňu nadobudnutie profesijnej suverenity hlavne zvládnutie práce s knižničnými technológiami. Na toto obdobie si spomína aj v súvislosti s fyzickými prejavmi – bolesti hlavy, ktoré spôsobilo informačné preťaženie. Po absolvovaní viacerých školení, ktoré považovala za zaujímavé, sa svojím profesijným sebavedomím mohla vyrovnať svojim kolegom.

Kategória 8 - Kariérny postup

Teória personálneho manažmentu rozoznáva horizontálnu (prestup z jedného pracovného miesta na iné, na rovnakej úrovni) a vertikálnu (pracovný postup smerom hore po kariérnom rebríčku) kariéru. Väčšina ľudí si pod pojmom kariéra predstaví práve vertikálny posun, ktorý sa v tradičnom ponímaní viaže na dĺžku praxe a je spojený s lepším postavením, vyšším platom, väčšou zodpovednosťou, prestížou a mocou. Kariéra v tomto zmysle prechádza štyrmi fázami: 1. zakladanie kariéry; 2. rozvoj kariéry spojený s povýšením a postupom; 3. udržovanie kariéry, ktoré charakterizuje stabilizácia, stagnácia, úcta, kríza stredného veku, vzdelávanie a interakcia a 4. útlm a ukončenie kariéry. Nie je však výnimkou, že riadiacu funkciu zastáva niekto vekom i služobne mladší.

Rozširuje sa nejako vaša náplň práce alebo nejaká kariéra?

Lucia: „Myslím si, že nemôže byť reči o kariére. Neviem. Môj pohľad sa nerozširuje. Tak isto štyria ľudia, jedna vedúca, tri pracovníčky, to je naše oddelenie. Práce nám pribúda od toho času, ako som nastúpila.“ (r. 154-157)

Lucia je v praxi už 16 rokov (2. fáza kariéry), no napriek tomu kariéru nezažíva. Vznik kariéry podmieňujú tak vonkajšie ako aj vnútorné faktory. Luciino pracovné pôsobisko nevytvára ideálne podmienky pre budovanie kariéry. Oddelenie je stále rovnaké, nerozširuje sa a nemenia sa ani pracovníci. Aby bol kariérny postup reálny, musela by odísť jej aktuálna vedúca. Lucii pravdepodobne chýba aj vnútorná potreba kariéry, čo nie je nič neobvyklé. Nie každý totiž túži po pracovnom postupe.

Alica: „Dokonca do štyroch mesiacov zo mňa spravili vedúceho oddelenia. A ešte len vtedy som trpko plakala, lebo potom to bol presne ten manažment knižníc a nejaké záležitosti, náplne práce, odmeny a zákonník práce, čo si človek musel naštudovať. Takže to bolo presne také, že hodia ťa do vody a plávaj. Trošku to bolelo, pretože si zober, že som bola 23 ročné ucho a do dôchodku odišiel predchádzajúci šéf oddelenia. A stala som sa ja, som mala trojmesačnú prax, vedúcim oddelenia desiatim ľuďom, z ktorých niektorí 25 rokov robili, či už v tej inštitúcii alebo v oblasti. A ja som ich išla riadiť. (r. 316-326)

Prečo myslíš, že vybrali práve teba na tú vedúcu pozíciu?

Malo to čisto praktické dôvody… Nástupný plat bol v tom čase 5 000 korún a keď si dostala príplatok za riadenie, tak to bol jediný možný spôsob. A keď som sa už nejako vysporiadala s tou technikou, tak zrazu to bol one man show. Keby som im odišla, tak pol roka majú dieru a museli by niekoho zháňať, takže ma tam chceli udržať. Nie, že by som mala zajačie úmysly v tom čase. Ale mala som dobrých šéfov, ktorí mali pocit, že chcú, aby sme im tam zostali mladí. Nelpeli na tom, že vedúci pracovník musí mať nejaký vek. Rozumeli sme si aj koncepčne, smerovanie bolo v pohode. Len mňa to troška bolelo, pretože naozaj nájsť nejakú spoločnú reč s tými kolegami... najbližšia za mnou mala nejakých 39, takže také klasické dokazovania si, že čo mi ty tu ideš rozprávať. Pár krát sa ma snažili nachytať na hruškách a pár krát sa im to aj podarilo (smiech).“ (r. 328-344)

Alicin prípad je presným opakom Luciinho. Možnosť kariérneho postupu sa jej naskytla extrémne skoro, čo v nej vyvolalo celý rad nepríjemných pocitov spojených hlavne s nedostatočnými znalosťami a nízkou autoritou u starších kolegov. V druhej časti svojej výpovede opisuje Alica situáciu, ktorá nie je výnimočná ani v dnešných podmienkach. Nízke mzdy často odrádzajú mladých knihovníkov, či už od nástupu do knižnice alebo od dlhšieho zotrvania v nej. Strednému (vedúci úsekov) a vyššiemu (riaditeľ) manažmentu knižníc preto neostáva nič iné, len sa snažiť o udržanie šikovných mladých pracovníkov formou ich povýšenia do pozícií líniového manažmentu (vedúci oddelení). Fakt, že voľba padla práve na Alicu, mala svoje opodstatnenie v jej jedinečnej pracovnej funkcii v knižnici. Alica v novej pozícii obstála, čo dokazuje, že má na kariéru nielen predpoklady, ale nechýba jej ani vnútorná túžba po postupe, mohla ho totiž odmietnuť.

Kategória 9 - Profesionalita

Profesionalita vypovedá o vysokej úrovni pracovných činností. Môžeme ju pozorovať vo sfére organizačnej, kedy respondent hovorí napr. o nových systémoch a pracovných postupoch, alebo o výnimočnom postavení organizácie, v ktorej pôsobí. Na úrovni jednotlivca sa profesionalita vzťahuje napr. na komplex odborných kompetencií (ako súboru znalostí, schopností, zručností a vlastností, ktorými musí profesionál disponovať), alebo vysoké pracovné štandardy, často spojené s pracovnou etikou, ktoré sa človek snaží vo svojej práci presadzovať.

Monika: „Tieto veci, to sa už berie tak samozrejme, ale niekto to musel vymyslieť, overiť, aj tú formu nejakú. Tie informačné systémy knižnice... také veľké značky pre deti, že rozprávky. Oni majú také farebné štvorčeky, trojuholníčky alebo guličky a tým je tá literatúra tematicky delená. Deti to už poznajú. To je náš systém, ktorý zaviedli u nás, v oddelení pre deti a potom od nás sa to preberalo, všetky knižnice na Slovensku. Takže overovalo sa to, čo bolo dobré, tak sa ujalo a zachovalo sa. Takže v tej našej práci sa naozaj veľa zmenilo, lebo knižnice vždy reagovali na spoločenské dianie. Neboli sme nikdy mimo. Ale predsa v nás ostal kus toho klasického, trochu konzervatívneho, že tá práca v knižnici sa nedá veľmi ztechnizovať. (r. 229-242) Je študijné obdobie a potrebujú literatúru, takže je to veľmi náročná práca, pretože človek celý deň hovorí, takže treba mať takú disciplínu, aby človek vydržal aj cez tú zmenu, aby neprenášal tie svoje (nedokončená myšlienka)... Musí byť aj psychológom ten knihovník. Ale predovšetkým musí byť dobre zdatný v tom fonde. Musí sa vedieť veľmi dobre zorientovať a vedieť poradiť. A ešte sa aj musíte vcítiť do toho, že čo potrebuje. Musíte aj uhádnuť, čo potrebuje, lebo niekedy nevedia povedať.“ (r. 596-604)

Monika si s trochou nostalgie spomína na časy svojho metodického pôsobenia, kedy sa podieľala na navrhovaní a overovaní vhodného informačného systému pre detské oddelenia knižníc. V jej rozprávaní je prítomná aj hrdosť, veď systém, ktorý navrhli, sa rozšíril aj do iných knižníc a funguje aj po desiatkach rokov. Profesionalitu na organizačnej úrovni spája s klasickosťou a konzervatívnosťou knihovníckej práce, nie však v zmysle skostnatenosti, ale v súvislosti s dobre zavedenými systémami v minulosti, ktoré neboli a nemuseli byť nahradené ani v dnešnej dobe. Na úrovni jednotlivca vyzdvihuje náročnosť duševnej práce knihovníka, ktorá kladie nároky na jeho osobnosť (empatia, trpezlivosť, tolerancia, výdrž, komunikatívnosť a pod.)

Kategória 10 - Čitatelia

Čitatelia sú pre knihovníkov tým, čím sú pre obchodníkov zákazníci. Bez nich by knižnice stratili zmysel svojej existencie a knihovníci by prišli o prácu. Nie všetci knihovníci sú v priamom kontakte s čitateľmi. Knihovníci pracujúci vo výpožičných službách, sú často zástupcami celej knihovníckej profesie, pretože väčšina čitateľov sa stretne len s nimi. Na základe týchto stretnutí si čitatelia urobia obraz o celej knižnici i profesii. Mnohí knihovníci si tento fakt uvedomujú a premieta sa to do ich prístupu k čitateľom.

Hana: „U mňa sú čitatelia naozaj dosť rozmaznávaní, v mojom oddelení a teoreticky aj v celom úseku. To napríklad z vedenia nám vyčítali, že tých čitateľov tam rozmaznávate, tým že nechcú, aby čakali v rade. Predtým sme totiž žiadali ďalšiu pracovníčku do služieb... je to dvojzmenná prevádzka, na každú zmenu sú dve, ale tam sú veľké priestory, pri počítači môže robiť jeden a druhý musí niekedy ukladať knižky, doniesť, zakladať. No a teraz to je len tá ideálna situácia, keď sú všetky štyri v práci. Ešte nastane situácia PNka, dovolenka a nula bodov, je tam jedna pracovníčka, ľudia tam čakajú v rade. Na čo hlavne naša ekonómka, však aj v banke musia čakať v rade. Takže je to také nepochopenie. A potom má riaditeľ príhovor o tom, ako pristupuje, alebo mali by sme prispieť ku skvalitneniu služieb. Čo je v priamom rozpore s tým, čo povie ekonómka.“ (r. 521-536)

Hana stavia svojich čitateľov na prvé miesto a ako vedúca úseku prenáša tento model správania aj na svojich podriadených. Kvôli nie celkom ideálnemu personálnemu stavu dochádza ku kolíziám s predstaviteľmi vedenia. Na jednej strane stojí riaditeľ knižnice, ktorý prednáša o kvalite knižničných služieb, na strane druhej ekonómka, ktorá v snahe ušetriť peniaze z rozpočtu, odmieta akékoľvek prijímanie nových pracovníkov. Obeťou týchto ťahaníc je samozrejme čitateľ. Pozoruhodný je aj fakt, že rovnako ako riaditeľ ani ekonómka nie je profesionálny knihovník. Bolo by zaujímavé zistiť, ako by sa na situáciu pozerali, ak by boli čitateľmi, alebo by sa aspoň raz za čas zastavili na oddelení, o ktorom rozhodujú.

Kategória 11 - Vznik identity

Identifikovaním sa s rolou knihovníka vzniká potreba plniť požiadavky vlastné tejto role, ktorá je manifestovaná kompetenciami, normami správania a rituálmi. Po vstupe do roly začína o sebe jedinec uvažovať ako o knihovníkovi a príslušníkovi knihovníckej komunity. Mnohé zo spomenutých prvkov sa budúci knihovník naučí už na vysokej škole, no najintenzívnejší podiel učenia sa roly sa objavuje až v profesijnej praxi. Výskum potvrdzuje domnienku, že k zrodu profesijnej identity dochádza až po vstupe do praxe a nie počas štúdia. Až po skončení školy a v praxi sa s knihovníckou profesiou stotožnilo 6 respondentov (Monika, Nina, Júlia, Alica, Kamil a Dagmar). Rovnako 6 respondentiek (Silvia, Klára, Laura, Lucia, Hana a Zita) sa za knihovníčky začalo považovať už počas štúdia a pomohla im v tom napr. študijná prax, prvomájové manifestácie vyvolávajúce pocit začlenenia do kasty knihovníkov, registrácia v odbornej asociácii, dosiahnutie bakalárskeho stupňa vzdelania či obhajovanie profesie. Moment vstupu do praxe sa ukazuje pre zrod profesijnej identity ako významný, čo potvrdzuje aj pätica respondentov (Lukáš, Filip, Viera, Maroš a Petra), ktorí sa za knihovníkov začali považovať až po nástupe do zamestnania, hoci v tom čase ešte študovali. Pomer knihovníkov, ktorí sa s profesiou stotožnili až v praxi a tých, ktorí už počas štúdia je približne 2:1.

Považovala si sa už počas štúdia za knihovníka?

Zita: „V prvom ročníku určite nie, lebo človek len zisťuje kto je, čo je a ako sa čo robí. Myslím si, že trošku trvá, kým človek nadobudne nejaké to vedomie, či už je knihovník, alebo keď mu tí učitelia hovoria pán kolega, pani kolegyňa, tak to si nemyslím, že by som niekomu takému bola kolegyňa. Ale teraz už áno, za posledné roky. Už áno, považujem sa za knihovníka. (r. 62-67) Dá sa povedať, že posledné 2 roky. Tie 3 mi trvalo sa s tým stotožniť.“ (r. 252, 253)

Zita sa za knihovníčku začala považovať už na škole a hovorí o možnej príčine tohto javu. Hoci vo svojej výpovedi popiera, že by sa počas štúdia považovala za kolegyňu svojich vyučujúcich, ktorí ju a jej spolužiakov takto titulujú, zdá sa, že kolegiálne správanie a oslovovanie (okrem iného), môže byť faktorom podmieňujúcim rodiacu sa identitu budúcich profesionálov. Zita vymedzuje aj časové obdobie “za posledné 2 roky”, v ktorom sa už za knihovníka považuje. Pripomeňme, že v čase realizácie výskumu pracovala v knižnici len 4 mesiace, čiže vstup do praxe nebol tým najvýznamnejším prvkom zrodu profesijnej identity. Posledné 2 roky však Zita študuje na magisterskom stupni, čomu samozrejme predchádzalo získanie bakalárskeho titulu. Čiže významným pre zrod jej knihovníckej identity mohol byť aj tento akademický akt.

Súvislosti a okolnosti profesijnej identity knihovníkov

Vizualizácia v podobe tabuliek a figurálneho modelu sprehľadňuje širokú a komplexnú tému profesijnej identity v prostredí knižníc a zjednodušuje vnímanie výskumných zistení. V súvislosti s profesijnou identitou knihovníkov považujeme za významné odpovede na tri otázky:

  1. Kedy sa respondent rozhodol pre knihovníctvo? (nástup na odborné štúdium alebo rozhodnutie pracovať v knižnici)
  2. Prečo si vybral knihovníctvo? (dôvody a okolnosti, ktoré respondenta priviedli k odboru)
  3. Ako sa dostal ku knihovníctvu? (kto/osoba alebo čo/spôsob pomohlo respondentovi)

Respondenti sú v nasledujúcich tabuľkách zoradení podľa dĺžky praxe v knihovníctve. Významné okolnosti v profesijnom živote knihovníkov, ako rozhodnutie sa pre štúdium knihovníctva (hlava), vstup do praxe v knižnici (noha), samotný výkon práce (ruka) či pomôcky stotožnenia sa s prácou a profesiou (srdce) sú zobrazené vo figurálnom modeli na obr. 1.

Tab. 2 Súvislosti profesijnej identity knihovníkov, 1. časť

Tab. 2 Súvislosti profesijnej identity knihovníkov, 1. časť

Tab. 3 Súvislosti profesijnej identity knihovníkov, 2. časť

Tab. 3 Súvislosti profesijnej identity knihovníkov, 2. časť

Obr. 1 Figurálny model znázorňujúci okolnosti vzniku profesijnej identity knihovníkov

Obr. 1 Figurálny model znázorňujúci okolnosti vzniku profesijnej identity knihovníkov


Komplexnosť problematiky profesijnej identity knihovníkov si nesporne vyžaduje výskumnú pozornosť. Výskum profesijnej identity knihovníkov je zasadený do prostredia slovenských knižníc v typologickom zastúpení vedecké, akademické, verejné a špeciálne knižnice. Výsledkom analýz rozhovorov so sedemnástimi respondentmi je identifikovanie jedenástich kategórií životného príbehu knihovníkov (raná rola knihovníka, rolové vzory, rodinné prostredie, prijatie komunitou, konštruovanie suverenity, kvalifikačná príprava, vstup do praxe, kariéra v knižnici, profesionalita, čitatelia a vznik identity). Výskum mapuje etapy významné pre zrod a vývin profesijnej identity knihovníkov: rozhodnutie sa pre profesiu, vstup do praxe, začiatky v práci a pomôcky stotoženia sa s knihovníckou profesiou. Metódy vizualizácie (tabuľky a figurálny model) vedú k sprehľadneniu širokej a komplexnej témy profesijnej identity v prostredí knižníc a zjednodušujú vnímanie výskumných zistení. Výsledky podobných výskumov môžu slúžiť ako podklady pri vzdelávaní a formovaní profesijnej identity budúcich knihovníkov.

Zoznam bibliografických odkazov:
  • GAVORA, Peter. 2001. Výskum životného príbehu: učiteľka Adamová. In: Pedagogika. Roč. 51, 2001, č. 3. s. 352-368. ISSN 3330-3815.
  • NAKONEČNÝ, M. 1998. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998. Zdroj: GAVORA, Peter. 2002. Rozhodnutie stať sa učiteľom – pohľad kvalitatívneho výskumu. In: Pedagogická revue. Roč. 54, 2002, č. 3. s. 240-256. ISSN 1335-1982.
  • ONDRIAŠOVÁ, Helena. Identita knihovníkov a knižníc v prostredí informačnej a znalostnej spoločnosti [dizertačná práca]. Univerzita Komenského v Bratislave. Filozofická fakulta.Katedra knižničnej a informačnej vedy. Bratislava : FiFUK, 2011. 203 s.
  • RENDL, M. 1994. Učitel v žákovském diskursu. In: Pedagogika. Roč. 44, 1994, č. 4. s. 347-354. ISSN 3330-3815.
  • GAVORA, Peter. 2002. Rozhodnutie stať sa učiteľom – pohľad kvalitatívneho výskumu. In: Pedagogická revue. Roč. 54, 2002, č. 3. s. 240-256. ISSN 1335-1982.
Záverečná poznámka: Článok nebol publikovaný a nebude súčasne publikovaný na inom mieste.
Príspevok bol spracovany v rámci riešenia projektu APVV-0208-10 TraDiCe a VEGA 1/0429/10.
Ondriašová, Helena. Súvislosti profesijnej identity knihovníkov. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007314. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3 (hlasů: 4)

Manažment informačných zdrojov a knižnično-informačných služieb

MAKULOVÁ, Soňa, BUZOVÁ, Katarína. Manažment informačných zdrojov a knižnično - informačných služieb [online]. Bratislava: ELET, 2011. 174 s. ISBN 978–80–88812–23-4.
Dostupné na:

Monografia prof. Soni Makulovej a Mgr. Kataríny Buzovej s názvom Manažment informačných zdrojov a knižnično- informačných služieb sa snaží vniesť poriadok do chaotického sveta internetových informačných zdrojov. Učebnica poukazuje na množstvo miest, ktoré používateľovi pomôžu nájsť kvalitné zdroje v informačnom mori a „osedlať“ ich tak, aby z nich mal úžitok.

V tejto súhrnnej publikácii nájdeme informácie o vyhľadávacích nástrojoch, predmetových bránach, digitálnych referenčných službách, diskusných skupinách, neviditeľnom webe i nástrojoch organizácie poznania. Navonok rôzne témy, no spája ich jedno- všetko sú to zdroje, bohaté na kvalitné informácie. Jediné, čo možno spracovaniu knihy vyčítať, je absencia premostení medzi týmito akoby samostatne stojacimi kapitolami.

Monografia má význam nielen pri definovaní základných pojmov v rýchlo sa rozvíjajúcej oblasti internetových informačných zdrojov, ale aj pri ich typologizácii. Problematiku rozoberá z rôznych možných uhlov, pričom sa zameriava hlavne na kvalitatívny aspekt zdrojov. Na internete totiž nie je problém nájsť informácie, ťažšie je orientovať sa v nich a vybrať iba tie hodnotné. Nakoniec kredibilita je oblasťou, ktorej sa autorky dlhodobo venujú, takže k nej majú čo povedať.

Publikácia je hutným textom, ktorý čitateľ neprečíta len za jednu noc. Väčšinou majú kapitoly tento spád: definícia zdroja alebo služby, ich výhody a nevýhody a nasledujú konkrétne príklady z praxe. Monografia obsahuje množstvo odkazov na miesta, umožňujúce nájdenie zdrojov v povrchovom i neviditeľnom webe. Všetky z nich iste nepozná a nevyskúšal ani profesionálny rešeršér.

Niektoré zo spomenutých vyhľadávacích nástrojov sa už za ten čas, kým publikácia vznikla, pospájali. Ide napríklad o vyhľadávače Clusty a Vivisimo alebo OAIster, ktorý je súčasťou WordCat. To len potvrdzuje dynamickosť vývoja internetu a potrebu venovať sa neustále tejto problematike. Našťastie elektronická podoba knihy zaručuje jej jednoduchú a rýchlu aktualizáciu.

Učebnica je dostatočne deskriptívna a pochopiteľná i pre laikov. Zložitosť obsahu oživujú vtipne formulované vsuvky a mnohé vhodné ilustrácie, ako napríklad obrázok psa, ktorý poučuje druhého: „Na internete nikto nevie, že si pes“. Táto veta dostatočne vystihuje problém anonymity a kredibility internetu ako takého.

Obálka knihy Manažment informačných zdrojov a knižnično - informačných služieb

Obálka knihy Manažment informačných zdrojov a knižnično - informačných služieb

Na záver už len dodám, že prof. Soňa Makulová a Mgr. Katarína Buzová vytvorili jedinečný internetový informačný zdroj, ktorý má svojím mnohostranným pohľadom na tému sám zabezpečenú dostatočnú kredibilitu. Jednoznačne odporúčam prečítať všetkým, ktorí využívajú internet pri práci či pri štúdiu. Cieľová skupina čitateľov je teda široká. 

Hrčková, Andrea. Manažment informačných zdrojov a knižnično-informačných služieb. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007317. ISSN 1212-5075.
Průměr: 5 (hlasů: 4)

Jak zvládat přebytek informací

Diskusní podvečer, který se na uvedené téma uskutečnil 23. listopadu 2011 z popudu Rady pro popularizaci vědy AV ČR, tradičně moderoval dr. Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd. Tentokrát si do Literární kavárny Knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze pozval primáře Oddělení pro léčbu závislostí VFN v Praze MUDr. Petra Popova a ředitele Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK doc. Richarda Papíka.

Radek Mikuláš vítá zhruba tři desítky účastníků listopadové Akademické kavárny

Radek Mikuláš vítá zhruba tři desítky účastníků listopadové Akademické kavárny

Úvodem Radek Mikuláš shrnul důvody, proč se domnívá, že přebytek informací, kterých se nám dostává přespříliš, škodí – zvyšuje se celkový objem poznání, významně narostl počet předmětů v osobním vlastnictví nebo správě, informace jsou zdrojem marketingu, reklamních kampaní či obchodních triků (např. zbytečné inovace firemního softwaru) apod. Na přebytek informací reagujeme tak, že stále více času musíme věnovat duševní práci, s čímž také souvisí potřeba hledat stimulanty, a to i navzdory riziku závislosti na návykových látkách. Důsledkem může být případně také vědomé snížení kvality vykonané práce či nekompetentní rozhodnutí a pokles sebeúcty.

Petr Popov vysvětlil, že přepjatá pracovní aktivita má zpravidla všechny základní rysy syndromu závislosti. Workoholisums se na rozdíl od závislostí na návykových látkách podceňuje a zejména zaměstnavatelé workoholiků zpočátku netuší, že postižený postupem času opouští korektní pracovní postupy a odevzdává chybně vykonanou práci. Zaměstnavateli se tak workoholik velmi prodraží.

Petr Popov: Odpočinek je důležitý, workoholik se zaměstnavateli velmi prodraží

Petr Popov: Odpočinek je důležitý, workoholik se zaměstnavateli velmi prodraží

Richard Papík překvapil opačnou tezí, a sice že informací je spíše nedostatek – pro kompetentní rozhodování o složitých otázkách by jich bylo třeba mnohem více. Problémem jsou však „informační šum“ (data smog), malá informační gramotnost české společnosti a chabá znalost informační etiky. V reakci Radek Mikuláš upozornil, že množství informací potřebné pro řešení složitých problémů nemá žádný vztah k množství informace, které je lidský jedinec schopen beze škody zpracovat; velké množství skvělých vědeckých výsledků bylo zapomenuto a jsou znovuobjevovány – systém tedy nefunguje dobře.

Richard Papík: Pro učinění informovaných rozhodnutí potřebujeme dostatek informací

Richard Papík: Pro učinění informovaných rozhodnutí potřebujeme dostatek informací

Doc. Jan Krekule z Ústavu experimentální botaniky AV ČR a další diskutující z pléna však podotkli, že problém zapomínání a znovuobjevování existoval vždy. Jan Krekule nasměroval další pozornost na otázku informační etiky a přednesl tezi, že sama znalost informační etiky nic neřeší, pokud na pozadí neexistuje prostředí, v němž se uplatňuje etika obecná. Například plagiátoři disertací by dokázali znalost informační etiky nanejvýš zneužít, aby byly jejich podvody hůř odhalitelné.

Jeho postoj se setkal se souhlasem a dalšími příklady ho doložili hlavní aktéři Akademické kavárny. Jana Olivová z Českého rozhlasu předložila několik otázek na téma, jak správně předkládat informace určité cílové skupině. Odborné profesní databáze nejsou podle ní použitelné jako informační zdroj pro širší veřejnost. Vědci by měli cítit jako povinnost informovat všeobecně přístupným způsobem. Radek Mikuláš namítl, že tento požadavek je rozumné klást na vědeckou obec jako na celek (měla by vybrat a zaplatit talentované popularizátory) a ne na každého jednotlivého vědce, protože již status quo je pro vědce časově neúnosný.

Jan Krekule zdůraznil etickou stránku práce s informacemi

Jan Krekule zdůraznil etickou stránku práce s informacemi

Je to ovšem jen jeden z mnoha případů, kdy je pro krátkodobý prospěch (úspora financí) obětován budoucí přínos. Jan Krekule, Michal Andrle a další upozornili, že skvělá vědecká díla vznikají v době klidu a nikoli pod časovým a finančním tlakem, jak se často traduje. Výsledkem tlaku na (pochybně vyčíslený) výkon je právě vznik mělkých, předvídatelných studií s banálními nebo špatně podloženými závěry. Radek Mikuláš doplnil, že podobným způsobem je degradována např. i databáze Web of Science, která se stává nástrojem oficiální sebeprezentace, zatímco důvěryhodnější informační kanály vznikají paralelně, na úkor času vědců.

Richard Papík doložil na konkrétních příkladech (profesní databáze, Google, viditelný versus neviditelný web), jak nízká je v České republice obecná informační gramotnost. Znalost poměrně jednoduchých zásad, které lze včlenit do učiva základních škol, by situaci zlepšila. Nelze si však představovat, že poté by práce s informacemi byla bez rizika omylů. Každý, i sebeúspěšnější odborník, mnohokrát „naletí“ mylné informaci. Kognitivní schopnost je pro práci s informacemi nezbytná a nelze ji nahradit.

Poznámka: Článek byl publikován v Akademickém bulletinu AV ČR. Autorem fotografií je Pavel Farkas.
Mikuláš, Radek. Jak zvládat přebytek informací. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007320. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.5 (hlasů: 8)

Konference Informační gramotnost a celoživotní učení v Moravské zemské knihovně v Brně

Dne 23. listopadu 2011 se v Konferenčním sále Moravské zemské knihovny konal jubilejní 10. ročník konference Informační gramotnost a celoživotní učení. Letos s podnázvem Nové technologie – nové příležitosti – nové výzvy.

Budova Moravské zemské knihovny v Brně

Budova Moravské zemské knihovny v Brně

Počátky této akce spadají již do roku 2002. Konference byla od počátku určená jak zástupcům vysokých škol, ředitelům středních odborných škol, středních odborných učilišť a pracovníkům jejich školních knihoven, stejně jako knihovníkům z knihoven veřejných či vysokoškolských. Témata předcházejících ročníků byla adekvátní trendu vývoje informační gramotnosti a informačních technologií. Pravidelně v největším rozsahu zaznívaly příspěvky na téma úkoly a role školních knihoven, jejich automatizace, proměny, projekty apod. Pro zajímavost - celkový počet příspěvků z různých tematických oblastí (včetně informačního vzdělávání či vzdělávání vůbec) z předchozích devíti ročníků je 143.

Konference se tedy i ve svém desátém ročníku jako tradičně věnovala zčásti příspěvkům nejen s ryze vzdělávací tématikou, ale i oblasti informačních technologií a jejich využívání. Prostor dostaly také různé náměty a názory z řad účastníků konference, zejména s praktickými postřehy a zkušenostmi z veřejných knihoven. V podání odborného garanta akce, doc. Mgr. Jiřího Zounka (FF MU v Brně) zaznělo tematické shrnutí takto: „Vzdělávání v České republice v 21. století – školy, učitelé a žáci v éře digitálních médií“.

Účastníci konference zaplnili Konferenční sál MZK do posledního místa

Účastníci konference zaplnili Konferenční sál MZK do posledního místa

Obsah konference byl pokud možno co nejpestřejší. PhDr. Lucie Rohlíková, PhD. z Ústavu celoživotního vzdělávání Západočeské univerzity v Plzni, podala jak teoretický, tak zejména velmi praktický přehled o tom, co je e-learning, pro výuku jakých témat či oborů jej lze využít a jak by měl být ideálně sestavený. PhDr. Hana Landová z UISK FF UK v Praze se zastavila spolu s praktickými příklady nad aktuálním stavem knihoven a informačního vzdělávání nejen u nás, ale i v zahraničí. PhDr. Pavla Kovářová, z KISK FF MU v Brně, seznámila účastníky s výsledky pilotního výzkumu na téma „České knihovny a bezpečnost dětí na internetu“, přičemž pozornost věnovala také ochraně soukromí na internetu. K těmto zmiňovaným tématům proběhla bohatá a inspirativní diskuse mezi účastníky. Mgr. Jan Rylich, šéfredaktor časopisu Ikaros, podal přehled aktuálních trendů ve společnosti a zaměřil se na elektronické čtečky a praktické možnosti jejich využívání (nejen) v knihovnách. Ve svém druhém příspěvku se pak zaměřil na jeden z fenoménů nových médií – na počítačové hry (prezentoval také poutavě jejich historický vývoj). Poslední tématický blok byl věnován problematice digitalizace, kde Mgr. Přemysl Bar, Ph.D. a Mgr. Pavla Švástová z MZK v Brně srozumitelně nastínili samotný proces realizace a finální výstup digitalizace. Konkrétní praktické představě napomohlo představení projektu eBooks On Demand Ing. Mgr. Věry Pospíšilíkové z MZK v Brně.

Závěr dne ukončily dva praktické workshopy zaměřené na využití mentálních map ve školách i v knihovnách (Mgr. Dagmar Chytková z Ústřední knihovny FF MU v Brně) a praktické školení o jednom ze systémů ve vzdělávání vysokých škol Mahara (doc. Mgr. Jiří Zounek a Mgr. Petr Sudický, z FF a FSS MU v Brně). Pro úplnost ještě dodám, že veškeré prezentace můžete najít na webových stránkách k akcím knihovny zde:

Průběh jednoho z odpoledních workshopů

Průběh jednoho z odpoledních workshopů

Dilhofová, Adéla. Konference Informační gramotnost a celoživotní učení v Moravské zemské knihovně v Brně. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007318. ISSN 1212-5075.
Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Multikulturní Vánoce v karvinské knihovně

Pro nás, Evropany, jsou Vánoce nejkrásnější svátky v roce. Milujeme je všichni, bez rozdílu věku, a když je po svátcích, mnozí začnou ihned odpočítávat dny do těch dalších. Pro všechny, kteří litovali, že je po Vánocích, mělo oddělení pro děti a mládež Regionální knihovny Karviná-Nové Město velké překvapení – v rámci projektu AISEC měli naši Knihomolíci možnost přivítat první lednový týden studenty z různých zemí a porovnat naše oslavy Vánoc s tradicemi jejich rodné vlasti.

Poznali jsme Roberta z Mexika, Jessicu z Číny, Tan z Vietnamu, Brunu z Brazílie a Joyce z Thaiwanu. Každý z těchto mladých lidí se nejdříve zeptal dětí, co ví o jeho zemi, pochválili správné odpovědi a přidali několik zajímavostí. Všechny pobavil a rozesmál Roberto, protože v Mexiku mají chilli v jídle, nápojích i čokoládě. Jessica šokovala děti počtem obyvatel Číny a srovnáním s naší republikou. Děti se jí na oplátku pochlubily, že spousta našich hraček pochází právě z této země...

Knihovna plná napjatých diváků Wrestlingový souboj Roberta a Robina

Vlevo: knihovna plná napjatých diváků; vpravo: wrestlingový souboj Roberta a Robina

Následovalo téma, které nás nejvíce zajímalo – Vánoce. Odlišností bylo mnoho a pro nás slavit tyto svátky v teple u moře na pláži je nepředstavitelné. Čekání na dárky a slavnostní večeři do půlnoci připadalo dětem zvláštní. K večeři kuře a rýže nebo celá uvařená ryba – to taky nikoho nenadchlo. Když jsme slyšeli, že v Číně slaví teprve na přelomu ledna a února, to už všichni hlasitě protestovali. Překvapení vyvolal také zvyk, který mají v Mexiku – do panenky dají rachejtle a panenku nechají vybouchnout.

Jessica, Tan a Joyce prozradily, že Vánoce slaví většinou mladší lidé po vzoru Ameriky. S Brunou jsme si zazpívali vánoční píseň Rolničky v portugalštině a Roberto nás naučil tanec zvaný La Rama.

Knihomolíci si vyměňují jména a podpisy Tanec La Rama v podání Janičky

Vlevo: Knihomolíci si vyměňují jména a podpisy; vpravo: tanec La Rama v podání Janičky

Celé povídání bylo vedeno v angličtině, děti si mohly procvičit jazyk a ověřit své znalosti. Pro jistotu jsme měli také překladatelku, která uvedla dle potřeby vše na pravou míru. Naši mladí přátelé byli velice srdeční a vstřícní, hodně nám toho pověděli o své vlasti a nakonec dětem nabídli, že jim napíší jména ve svém jazyce. Byla to hezká památka na pozoruhodnou akci. Povídání se všem líbilo a shodli jsme se na tom, že nejhezčí Vánoce má každý u sebe doma, kde má své nejmilejší.

Poznámka: Další fotografie z této akce naleznete ve fotogalerii na adrese Regionální knihovny Karviná-Nové Město.
Stoklasová, Světlana. Multikulturní Vánoce v karvinské knihovně. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007319. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4 (hlasů: 3)

Návštěva Knihovny Národního muzea

Poznámka redakce: Exkurze do Knihovny Národního muzea se uskutečnila 8. 12. 2011, a to pod hlavičkou pražské organizace Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP).

Návštěva Knihovny Národního muzea měla zvláštní podtext. Všechny účastníky exkurze zajímalo, kolik svazků má knihovna, kolik zaměstnanců spravuje fondy, jak je knihovna organizována, ale hlavní otázkou bylo, jak se knihovna stěhovala.

Protože všichni, kdo se na exkurzi do Knihovny Národního muzea vydali (a zájem byl tentokrát mimořádný), věděli, že knihovna musela opustit historickou budovu Národního muzea, kterou poprvé od jejího otevření v roce 1891 čeká zásadní a celková rekonstrukce v délce nejméně pěti následujících let.

Knihovna nyní sídlí v nové budově Národního muzea, která má velmi zajímavou historii. Původně se stavěla pro Pražskou burzu peněžní a zbožní. V letech 1945–1946 zde sídlil parlament. V roce 1964 byl zpracován první návrh přestavby budovy, na kterém se podíleli architekti Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht. Ke stávajícímu objektu Pražské burzy byla provedena přístavba a zároveň byla vztyčena unikátní nadstavba. V budově rovněž sídlilo Federální shromáždění a po něm Rádio Svobodná Evropa. Jméno architekta slouží jako slovní hříčka v názvu restaurace, která se nazývá Prager Café. Ochotní pracovníci knihovny nás očekávali ve vestibulu, a tak jsme nemuseli v rozsáhlé budově po knihovně pátrat.

Martin Sekera, který je ředitelem knihovny od roku 2008, byl připraven na všechny dotazy. Nemohl ale opomenout historii této významné instituce. Knihovna Národního muzea byla založena spolu s muzeem, tedy již v roce 1818. Základ fondů muzejní knihovny tvořily dary knih z majetku jeho zakladatelů a mecenášů. U jejích začátků stál odborník ve své době nad jiné povolaný – Josef Dobrovský. A prvním řádným bibliotékářem Knihovny Národního muzea byl od roku 1822 Dobrovského žák Václav Hanka.

Asi překvapivou informací je, že Knihovna Národního muzea, která není samostatným subjektem, ale pouze jednou ze součástí Národního muzea, je z hlediska rozsahu svých fondů druhou největší knihovnou v ČR. Pokud se ptáte na počet svazků, pak jsou k dispozici údaje dva: první, velmi impozantní, a to téměř 3 600 000 svazků. To je však počet svazků, který má knihovna tzv. v odborné správě. Kromě vlastních knih se Knihovna Národního muzea totiž stará o knihy ve vlastnictví Národního památkového ústavu, některých obcí a soukromých osob. Jde o tzv. fondy zámeckých a hradních knihoven, což je světově výjimečný soubor 341 jednotlivých knihoven, které dohromady obsahují 1 672 000 svazků, z toho 7 895 rukopisů, více než 1 000 prvotisků a přibližně 15 000 tisků z 16. století. Nejstarší rukopis pochází z 9. století, nejmladší literatura z poloviny 20. století. Jsou zde obsaženy knihy všech oborů a typů v závislosti na zálibách svých majitelů. Jazykově je literatura latinská, francouzská, německá, česká, anglická a italská. V menším počtu se objevují knihy maďarské, španělské, holandské, dánské, polské, ruské a další. Pokud je tedy řeč o fondu v přímé majetkové správě Národního muzea, pak odpovědí je 1 700 000 svazků. K tomu se ještě připočítávají fondy příručních knihoven jednotlivých oddělení dalších složek Národního muzea, jako je například Historické muzeum. Jim poskytuje Knihovna Národního muzea metodickou pomoc při správě.

Stěhování knihovních fondů začalo v roce 2008, příprava na vlastní stěhování trvala dva roky. K stěhování byla vybrána firma Stahl, která má dlouholeté zkušenosti se stěhováním knihovních fondů i uměleckých předmětů. Firma stěhovala například Národní technickou knihovnu a dále realizovala několik zakázek zadaných Národní knihovnou. Pro přepravu knihovních fondů má firma Stahl speciální vozíky, obvykle třípatrové, do kterých se do jednoho patra najednou uloží jeden běžný metr knih.

Do zámku Zbraslav bylo přestěhováno celkem 12 km knih rychlostí 300 běžných metrů denně, do dvou depozitářů v Terezíně bylo přesunuto přibližně 10 km knih.

Několik desítek nejcennějších rukopisů a tisků zůstává zatím ve staré budově. Jejich přestěhování je plánováno na rok 2012, kdy pro ně bude v Nové budově Národního muzea připraven speciální trezorový depozitář.

Knihovna Národního muzea zahrnuje celkem osm oddělení označených zkratkou KNM a pořadovými čísly. V současné době má knihovna 43 zaměstnanců.

Oddělení základní knihovny KNM1 obsahuje převážně bohemikální tiskovou produkci od 19. století do současnosti.

Oddělení KNM2 spravuje nejvzácnější fondy Knihovny Národního muzea – sbírku rukopisů a starých tisků.

Oddělení časopisů KNM3 představuje druhou největší sbírku periodik u nás, každoročně se zvětšující o veškerou současně vycházející produkci periodického tisku v ČR. Sídlí v tzv. Zámečku, bývalém místodržitelském letohrádku v Královské oboře v Praze 7.

Oddělení KNM4 je specializované pracoviště pro fondy zámeckých knihoven v České republice; po dobu rekonstrukce staré budovy Národního muzea sídlí na zámku Zbraslav.

KNM5 zpracovává a uchovává sbírky knižní kultury (kramářské písně, bibliofilie, ilustrace, grafika, plakáty, svaté obrázky, exlibris, štočky).

KNM6 je pověřeno službami veřejnosti (studovny, výpůjční protokol, informační služby, reprografie, digitalizační pracoviště).

KNM7 zajišťuje doplňování odborné literatury pro knihovnu formou mezinárodní výměny publikací, nákupem i dary.

Oddělení KNM8 je trvalá expozice Muzea knihy umístěná na zámku Kinských ve Žďáru nad Sázavou.

Knihovna původně sloužila pouze interním potřebám vědců zaměstnaných v Národním muzeu, posléze začala poskytovat služby i dalším badatelům. Podle současného statutu je Knihovna Národního muzea veřejnou vědeckou knihovnou. I v období uzavření historické budovy jsou fondy knihovny, i když v omezené míře, veřejnosti přístupné. Jedna studovna je v 1. patře Nové budovy Národního muzea. Zde jsou zpřístupněny zrevidované sbírky základní knihovny, rukopisné zlomky, unikáty starých tisků a špalíčky kramářských tisků. Studovna je otevřena v pondělí, v ostatní pracovní dny probíhá revize fondu.

Knihy do studovny v Nové budově NM musí být dováženy, protože knihovna v této budově v současné době žádný depozitář k dispozici nemá. V budoucnosti by se v tomto ohledu měla situace knihovny zlepšit – poté co Parlamentní knihovna ČR uvolní depozitáře v suterénu budovy. Knihovna disponuje ještě depozitářem v nedalekém metru, kde jsou však nevyhovující podmínky.

Druhá studovna, v níž je možné studovat rukopisy, staré tisky a sbírky oddělení knižní kultury, se nachází v depozitáři v bývalých Hamburských kasárnách v Terezíně. Studovna v Terezíně je otevřena v úterý a ve středu.

Knihovna má vlastní konzervátorskou dílnu, kde pracují dvě konzervátorky. Dílna dosud sídlí na Žižkově, po rekonstrukci se bude stěhovat do Nové budovy Národního muzea.

Po ukončení oprav historické budovy se do ní vrátí základní knihovna, rukopisy a staré tisky i tzv. zámecké knihovny. Kanceláře knihovny zůstanou i poté v Nové budově.

Všechny aktuální informace lze nalézt na webových stránkách knihovny.

Nová budova Národního muzea

Nová budova Národního muzea

Martin Sekera, ředitel knihovny

Martin Sekera, ředitel knihovny

Listování německou verzí publikace o Knihovně Národního muzea (Bibliothek des Nationalmuseums Prag, ISBN 80-7036-078-X)

Listování německou verzí publikace o Knihovně Národního muzea (Bibliothek des Nationalmuseums Prag, ISBN 80-7036-078-X)

Účastníci exkurze při výkladu

Účastníci exkurze při výkladu

Z publikací vydávaných Národním muzeem

Z publikací vydávaných Národním muzeem

Účastníci exkurze

Účastníci exkurze

Morbidní koutek Knihovny Národního muzea

Morbidní koutek Knihovny Národního muzea

Úplná fotodokumentace je k dispozici na adrese Autorkou fotografií je Linda Jansová.

Slezáková, Helena. Návštěva Knihovny Národního muzea. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007309. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3.5 (hlasů: 2)

Open Access Week 2011 v České republice

V českém akademickém prostředí se pozvolna dostává do širšího povědomí pojem otevřený přístup (open access). K tomu, že otevřený přístup si prošlapuje cestu ať už zlatou, nebo zelenou, přispívá také propagační akce Open Access Week (OAWeek), kterou v Česku podruhé uspořádaly vysokoškolské knihovny (celkem 12 knihoven: AMU, ČZU, ČVUT, MU, OU, TUL, UPA, UTB, VŠB-TUO, VŠE, VUT, ZČU), Knihovna Akademie věd ČR a Národní technická knihovna s podporou Asociace knihoven vysokých škol ČR. Akce OAWeek, propagující principy otevřeného přístupu, si klade na globální úrovni několik základních cílů:

  • zvýšit povědomí o výhodách otevřeného přístupu
  • oslavit úspěšné prosazení otevřeného přístupu jako efektivní cesty vědecké komunikace
  • vzájemně sdílet zkušenosti s propagací otevřeného přístupu, s prosazováním politik otevřeného přístupu a provozováním otevřených repozitářů a otevřených časopisů
  • zapojit širší okruh účastníků, např. studentů – budoucích autorů vědeckých článků.

Zvýšení povědomí o otevřeném přístupu

V českém akademickém prostředí se knihovny při organizaci akce OAWeek orientovaly především na první z výše zmíněných cílů – zvýšení povědomí o otevřeném přístupu a jeho přínosech pro vědeckou komunikaci. Knihovny akcentovaly pozitivní odraz otevřeného přístupu na citovanost vědeckých článků; zachování autorských práv na straně autora a větší možnost ovlivnit způsoby šíření vědeckého článku; kvalitu otevřených časopisů, z nichž mnohé získaly impakt faktor; snadnou dostupnost vědeckých výstupů v režimu otevřeného přístupu; možnost narušit obchodní monopol vydavatelů vědeckých časopisů atd.

Na konferenci Bibliotheca academica v Českých Budějovicích byly k vidění propagační materiály, které knihovny při OAWeek využily

Na konferenci Bibliotheca academica v Českých Budějovicích byly k vidění propagační materiály, které knihovny při OAWeek využily

Forma propagace

Podobně jako v loňském roce bylo při propagaci otevřeného přístupu využito širokého spektra možných informačních kanálů a prostředků. V informační kampani se uplatnily propagační letáky, knižní záložky, vizitky, plakáty, připínací placky a trička s logem open access. Jako komunikační kanály posloužily prezentace na LCD obrazovkách umístěných na frekventovaných místech institucí, webové stránky knihoven, sociální sítě Facebook a Twitter, články v univerzitních časopisech. Důležitou součástí akce OAWeek bylo uspořádání řady přednášek a seminářů zacílených na studenty a akademické pracovníky. Celý průběh letošního ročníku shrnuje příspěvek Mgr. Lucie Vyčítalové (UPa), přednesený na konferenci Bibliotheca academica v Českých Budějovicích. Některé materiály jsou k dispozici v kolekci Open Access Week 2011 v repozitáři DSpace VŠB-TUO.

Přednášky a semináře

V průběhu celého roku proběhlo mnoho přednášek a seminářů věnovaných otevřenému přístupu, kterých se účastnili zvláště pracovníci knihoven (za všechny jmenujme seminář Otevřený přístup v EU a ČR uspořádaný v říjnu 2011 Technologickým centrem AV ČR ve spolupráci s projektem OpenAIRE nebo přednášku Mgr. Ivy Burešové na semináři o autorském právu v dubnu 2011).

Během akce OAWeek se uskutečnily přednášky a semináře s cílem propagovat otevřený přístup především mezi studenty a akademickými pracovníky. Národní technická knihovna a Ústřední knihovna ČVUT uspořádaly seminář Open Access aneb Open your mind!, který přinesl reprezentativní vzorek příspěvků odrážejících stav otevřeného přístupu v českém prostředí.

Také ostatní vysokoškolské knihovny uspořádaly v rámci akce OAWeek přednášky různě variující téma otevřeného přístupu (Univerzita Pardubice: „…udělejte svoji vědu viditelnější“, Masarykova univerzita: „Open access a repozitář MU“, Západočeská univerzita v Plzni: „Open access jako nový trend ve vědecké komunikaci“, Vysoká škola ekonomická: „Open access: podporujeme citační ohlasy“ aj.). Na webových stránkách Otevřený přístup v ČR lze najít ucelený přehled o uskutečněných akcích.

Organizátoři OAWeek

Organizátoři OAWeek. Zleva nahoře: Lucie Vyčítalová (UPa), Radka Tichá (ZČU), Jan Mach (VŠE), Věra Pilecká (ČVUT), Barbara Šímová (VUT), dole: Pavla Rygelová (VŠB-TUO), Lenka Němečková (ČVUT), Iveta Fürstová (NTK)

Webové stránky Open Access v ČR

Webové stránky Open Access v ČR vznikly v roce 2010 jako informační rozcestník knihoven zapojených do akce OAWeek. Letos se podařilo rozšířit obsah i strukturu stránek tak, aby informovaly o problematice otevřeného přístupu komplexněji. Na úvodní stránce se nachází základní definice a přínosy otevřeného přístupu, ilustrované popularizačním animovaným videem. Záložka Týden Open Access přináší přehled všech zapojených knihoven se seznamem pracovníků, kteří se v dané instituci otevřeným přístupem zabývají, a přehled akcí, které proběhly během OAWeek. Stránky jsou obohaceny o text Budapešťské iniciativy s možností podepsat dokument jménem instituce nebo jako soukromá osoba. Webové stránky Open Access v ČR zobrazují také nejnovější příspěvky ze stránky provozované v sociální síti Facebook Open Access – CZ.

V neposlední řadě je potřeba zmínit, že webových stránek si všimly Heather Joseph a Jennifer McLennan (SPARC) , které ve své prezentaci k letošní organizaci OAWeek uvedly web Open Access v ČR jako příklad aktivity v oblasti otevřeného přístupu na národní úrovni. Pro snadnější orientaci případných dalších zájemců ze zahraničí byly proto základní informace na webových stránkách přeloženy do anglického jazyka.

Výrazným doplňkem webových stránek je zveřejnění názorů významných osobností, které disponují potřebnou autoritou k tomu, aby přesvědčili své kolegy k aktivní podpoře myšlenek otevřeného přístupu. Názory se podařilo získat díky iniciativě Ing. Jana Macha (VŠE). Mezi oslovenými byli proděkani, členové redakčních rad otevřených časopisů, akademičtí pracovníci. Podařilo se získat také vyjádření autority ze zahraničí, Jean-Françoise Duchampa, zástupce Evropské komise pro politiku otevřeného přístupu, který byl jedním z hostů podzimního semináře Open access v EU a ČR v Technologickém centru AV ČR.

Popularizace otevřeného přístupu v médiích

Pořádání přednášek, seminářů, získávání názorů vědeckých autorit či uveřejnění krátkého rozhovoru s vědci v univerzitním elektronickém časopise, jak se podařilo na Technické univerzitě v Liberci, je motivováno snahou rozproudit mezi vědci dialog o otevřeném přístupu a získat zpětnou vazbu o tom, zda a případně jak silný efekt má popularizační úsilí knihoven v oblasti volného zpřístupňování vědeckých výsledků. Vedena touto motivací oslovila autorka této zprávy pana profesora Jaroslava Petra (ČZU) se žádostí, zda by na svém blogu na serveru neumístil v době OAWeek příspěvek prezentující jeho postoj k otevřenému přístupu. Pan profesor byl tak laskav a žádosti vyhověl. V příspěvku s názvem Komu patří výsledky vědy? zasadil téma otevřeného přístupu do obecnějšího rámce uplatňování vědeckých výsledků pomocí patentů. Uvedeným příkladem projektu přečtení lidského genomu a tzv. Bermudské konvence, která jednoduchým trikem – nařízením volného zveřejnění přečtených sekvencí lidského genomu, brání nežádanému patentování těchto částí, hezky ilustroval sílu myšlenky otevřeného přístupu k výsledkům vědy. Jaroslav Petr pomohl svým příspěvkem výrazně zviditelnit téma otevřeného přístupu v českých médiích jednak samotným zveřejněním příspěvku a jednak svým souhlasem s převzetím článku mnohými informačními servery.

Dlouhodobá cílená snaha pracovníků knihoven v propagaci otevřeného přístupu sklidila úspěch také v tom, že si tématu otevřeného přístupu všimli tvůrci magazínu Milénium televizního kanálu ČT24. Díl věnovaný otevřenému přístupu byl odvysílán 7. listopadu 2011, tedy téměř bezprostředně po skončení propagační akce OAWeek.

Lídři v prosazování politiky otevřeného přístupu

Akce OAWeek je příležitostí, jak zúročit úsilí soustavně investované do prosazování otevřeného přístupu. Akademie věd ČR, Masarykova univerzita, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a Univerzita Pardubice jsou v tomto ohledu zářnými příklady.

Akademie věd ČR schválila v září 2010 Politiku otevřeného přístupu AV ČR a rektor Masarykovy univerzity podepsal v říjnu 2010 Berlínskou deklaraci. Obě instituce přistoupily od té doby k dalším konkrétním krokům, které vedou od formálního přitakání myšlenkám otevřeného přístupu k jejich praktické realizaci. Po roce se můžeme těšit z toho, že Knihovna AV ČR připravila potřebné procesy pro ukládání a zpřístupňování plných textů publikační činnosti vědeckých pracovníků AV ČR a že Masarykova univerzita kodifikovala Směrnicí rektora č. 7/2011 povinnou auto-archivaci od ledna 2012.

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a Univerzita Pardubice zase ukazují, jak prosazovat otevřený přístup cestou odspodu nahoru, tj. tamější univerzitní knihovny se chopily iniciativy a představily managementu svých univerzit vizi, jak přivést principy otevřeného přístupu do praktického života. Obě univerzitní knihovny postavily svou strategii na vybudování institucionálního repozitáře pro zpřístupňování publikační činnosti akademických pracovníků a na nabídce nadstavbových služeb, vycházejících z dobrých znalostí oblasti otevřeného přístupu a oblasti vykazování výsledků výzkumu a vývoje.

Ve všech čtyřech zmíněných institucích počítá technické řešení volného zpřístupňování vědeckých výstupů se stávajícím způsobem vykazování výsledků vědecké činnosti pracovníků v systémech evidence publikační činnosti (systémy ASEP (AV ČR), OBD (UTB, UPa), IS (MU). Tím je zamezeno nežádoucímu duplikování práce s vytvářením bibliografických záznamů vydaných publikací. Systémy evidence publikační činnosti jsou propojeny s institucionálními repozitáři, v nichž jsou zpřístupňovány plné texty vědeckých publikací.

K nadstavbovým službám, které knihovny poskytují, patří kontrola bibliografických záznamů určených pro vykazování (a volné zpřístupnění), doplnění informací z databáze SHERPA/RoMEO o politice vydavatele, napojení na citační databáze Web of Science a Scopus, hlídání přístupových práv aj.

Prosazování politiky otevřeného přístupu je klíčovou aktivitou pro úspěch celého hnutí otevřeného přístupu, a proto tomuto tématu bude věnován i následující, již 5. ročník Setkání českých uživatelů systému DSpace, který proběhne 16.-17. května 2012 na VŠB-TU Ostrava.

Poděkování a přání do nového roku

Závěrem se sluší poděkovat všem pracovníkům, kteří se zasazují o rozšíření povědomí o otevřeném přístupu, organizátorům přednášek a seminářů, obzvláště pak vystupujícím, kteří přes všechny své další pracovní povinnosti přijali výzvy organizátorů, připravili si příspěvky a podělili se s ostatními o své zkušenosti. Velké díky patří Lucii Vyčítalové (UPA), Lukáši Budínskému (UTB), Ivě Burešové (KNAV), Lence Němečkové a Věře Pilecké (obě ČVUT), Tereze Simandlové (NTK) za zprovoznění stránky Open Access na Facebooku, Janu Machovi za administraci webových stránek Open Access v ČR.

A přání do roku 2012 je prosté: aby se rozšířil počet institucí, které budou následovat příklad výše zmíněných lídrů, přijmou politiku volného zpřístupňování výsledků své výzkumné a vzdělávací činnosti tak, abychom příští rok mohli pojmout Open Access Week jako velkolepou oslavu progresu otevřeného přístupu v české prostředí.

Poznámky: Zpráva byla uložena do repozitáře DSpace VŠB-TUO. Autorkou fotografií je Kateřina Daňková (VŠB-TUO)
Rygelová, Pavla. Open Access Week 2011 v České republice. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007315. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.6 (hlasů: 5)

Posvátné texty, nová náboženství a kraví búú

Jediismus – to je název nového náboženství, které je u nás podle výsledků sčítání obyvatel na vzestupu. I když podle některých jde jen o recesi, tuto víru prý vyznává 15 070 obyvatel Česka (a v čerstvém výzkumu české mládeže dokonce jediismus mezi nekřesťanskými náboženstvími zvítězil). Méně známé je pak to, že na sociální síti Facebook vznikly i skupiny jako Krhútská národnost[1], Sčítání lidu 2011 - Náboženské vyznání, věřím v "Járu Cimrmana" nebo jiná s názvem Bokononismus uvedu jako svou víru při sčítání lidu 2011.

Jediismus vychází z mytologického světa Hvězdných válek, jenž byl sám inspirován mnoha tradičními mytologiemi, které jejich režisér George Lucas pilně studoval. Oproti tomu bokononismus je fiktivní náboženství, vyznávané postavami filozofické sci-fi knihy Kolíbka od Kurta Vonneguta. Jeho podstatou je život ve lži, která činí lidi šťastné: „Všechny ty veliké pravdy, které jsem kázal, byly jen bezuzdné lži“. I když facebooková skupina zatím není příliš veliká, kniha si u nás získává své příznivce a vyznavače už dlouho: jeden můj spolužák na gymnáziu se za stoupence bokononistického náboženství označoval už v polovině 90. let. A dokonce již roku 1992 vydal tehdy ještě nepříliš známý režisér Petr Zelenka knihu Nové náboženství Kurta Vonneguta, v níž mimo jiné cituje autorova slova o tom, že „každý, kdo není schopen pochopit, jak může být fungující náboženství postaveno na lžích, nepochopí ani tuto knihu“. Sám pak formuluje hypotézu, že Vonnegut se stal tvůrcem „vlastního náboženství, které by jednou mohlo být útěchou spisovatelů celého světa“. Toto náboženství se prý jmenuje fikce a jeho základní postulát zní: „kdokoli píše o jiných bytostech, aby tak tvořil jejich bolesti, lásky, strasti a vášně, okouší na vlastní kůži proces božského tvoření a stává se sám bohem těmto postavám“.

Na tomto konceptu ve skutečnosti nebylo nic nového, pojetí umělce jako božského tvůrce sahá minimálně do renesance. Se specifičností Vonnegutova náboženství se tak Zelenka spíše minul. Pokud bychom ale chtěli zasadit bokononismus do vhodnějšího kontextu, je nutné zmínit neokantovce Hanse Vaihingera, který již ve své knize Die Philosophie des als ob z roku 1911 vyložil vědecké pojmy a konstrukce, morálku i náboženství jako „užitečné fikce“, nebo, dokonce s odkazem na tehdejší darwinismus, jako „užitečné iluze“, bez nichž se v podstatě neobejdeme, i když si částečně uvědomujeme jejich fiktivnost. A můžeme najít i mladší a velmi překvapivou analogii: kardinál J. Ratzinger, krátce před svým zvolením papežem pronesl roku 2005 v Subiaku projev, ve kterém vyzval ateisty: „i ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by se přesto pokoušet žít tak a svůj život zaměřit tak, veluti si Deus daretur, jako kdyby Bůh existoval“. Odkazoval se přitom na tzv. Pascalovu sázku (je výhodné chovat se jako věřící: pokud neexistuje posmrtný život, člověk nemůže nic ztratit, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát), bokononismus budoucí Benedikt XVI. v této souvislosti (ne kupodivu) nezmínil.  

O jednom mayském rukopisu v aramejštině

Vedle Kolíbky najdeme ovšem mnohé další beletristické knihy, které mají za cíl „být útěchou“ – nejen fiktivnímu románovému lidstvu, ale i lidstvu skutečnému, knihy, kolem nichž se vytváří okruh zasvěcenců a cosi na způsob proto- či pseudonáboženského kultu. Dobrým příkladem je Celestinské proroctví od Jamese Redfielda, kterou dokonce najdeme v renomované Encyklopedii nových náboženství: nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spiritualita (editor Christopher Partridge) v kapitole o New age. Kniha vypráví o fiktivním Mayském rukopise psaném v aramejštině (!), který se ovšem k hlavnímu hrdinovi dostává jen postupně. Ten prostřednictvím jednotlivých „vhledů“ prochází duchovní proměnou, kterou má prodělat i celé lidstvo, ač tomu zuřivě brání vedení katolické církve a státní moc. Až dosáhneme „kritické hranice“ a vhledy budou přicházet v globálním měřítku, lidstvo projde obdobím poznáním svého vlastního nitra: pochopíme prý, jak krásný a duchovní je ve skutečnosti přirozený svět. Další kulturní posun nastane v automatizaci výroby zboží. Na konci toho všeho nás čeká svět, ve kterém budou fungovat „principy duchovní ekonomie“: hmotné potřeby pro život budeme „získávat automatizovaně, protože budeme příliš zaměstnáni svým duchovním rozvojem, než abychom výrobní prostředky vlastnili nebo s nimi pracovali“, lidé budou žít „mezi pětisetletými stromy a pečlivě udržovanými zahradami, ale přesto v dosahu městských oblastí, vybavených neuvěřitelně dokonalou, jakoby čarodějnou technikou“.

Tato „neuvěřitelně“ lákavá vize zřejmě nadchla mnoho čtenářů a mnoho věřících tak získalo novou víru. Cestu k popsané duchovní proměně má usnadnit i „pracovní kniha“, kterou autor, prý po jistém váhání, ke své – podle jeho vlastních slov – „dobrodružné alegorii“ sepsal; v té najdeme přesné návody na tělesná i duchovní cvičení s pečlivě rozepsaným časovým rozvrhem i úkoly na každý následující den. Své poselství Redfield popisuje jako nový „světový názor“, založený na intuici a zkušenosti, jako „novou mytologii“, přičemž se odvolává na amerického religionistu Josepha Campbella, z jehož díla mimochodem ve velké míře čerpal i zmíněný G. Lucas. V souvislosti s vytvářením „nové mytologie“ dodejme, že Campbell v tomto směru jistě nebyl první: už romantikové Schlegel a Novalis na počátku 19. století (před tím, než Schlegel konvertoval ke katolické víře) plánovali založení nového náboženství a projekt jakési nové bible: jejich nová mytologie měla být „nejumělečtějším ze všech uměleckých děl, neboť v sobě obsáhne všechna ostatní díla“, mělo jít o „sjednocení univerzálního jazyka mytologie, spojujícího národy a kultury, s individuálním jazykem poezie“. 

Nahrazování „starých“ posvátných knih „novými“

Celestinské proroctví ovšem neobsahuje nic o původu světa a člověka (jako tradiční mýty), přináší ale vizi budoucího skvělého vývoje lidstva i poselství o tom, jak k tomuto vývoji přispět. I proto byla zařazena do přehledové publikace Nic není nemožné: 50 klíčových knih motivační literatury od Toma Butler-Bowdona, který se snaží jakoby nahradit „staré“ posvátné knihy „novými“ (bibli autor bere na milost, opatřuje ji ale takřka revolučním, zcela neortodoxním výkladem). Butler-Bowdon chce vyzdvihnout a doporučit ty knihy, které rozvíjejí „představivost, emoční inteligenci, vědomí dějinného vývoje“, kteréžto „vlastnosti“ prý „nelze získat násilnou výukou, ať v rodině či církvi“ – jakékoli institucionální působení je tedy zřejmě dle autora „násilné“. Co se týká Celestinského proroctví,Butler-Bowdon po právu konstatuje, že se kniha čte jako soubor myšlenek proložený tradičním románem, Redfield „ji mohl napsat jako literaturu faktu, ale četlo by ji pak víc než několik tisícovek lidí“? Kromě toho v 50 klíčových knihách nepřekvapivě z beletrie najdeme také Coelhova Alchymistu

Ten na rozdíl od Celestinského proroctví (či knih Dana Browna)nespřádá žádnou konspirační teorii. Alchymista hlásá nebezpečné a v žánru motivační literatury velmi rozšířené iluze o tom, že když něco opravdu chceme, síly našeho podvědomí, či Vesmírný objednávkový servis, či cokoli jiného nám to splní („Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl“), jinak ale v zásadě vyjadřuje čtenářsky vděčnou formou poselství, jež hlásají i tradiční a dnes mnohými odepisovaná náboženství, totiž že život každého člověka i jeho utrpení mají smysl a že každý má svůj konkrétní úkol, který v zásadě je v jeho silách, což je sice objektivně nedokazatelné, ale prospěšné pro duševní zdraví („Každý člověk na Zemi, bez ohledu na to, co dělá, hraje vždycky hlavní roli v Historii světa… Největší lež na světě je ta, že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem, a ten pak podléhá osudu“).

Splněné sny Friedricha Schlegela a Dan Brown?

Pro zajímavost dodejme, že kupříkladu Umberto Eco si, na rozdíl od výtvorů D. Browna, knih Coelha cení, i když ne všech stejně: „Mou nejoblíbenější knihou od Coelha je Veronika se rozhodla zemřít. Ta mě hluboce zasáhla. Alchymista se mi moc nelíbí, protože máme různá filozofická východiska. Paulo píše pro věřící čtenáře, já pro ateisty“. Oproti tomu slovinský spisovatel a esejista Drago Jančar v jednom svém textu oba hází do jednoho pytle. Mluví přitom o fenoménu „stále většího sjednocení estetických vkusů, kdy se zvědavost v duchovní oblasti očividně posunuje od náročného transcendentního hledání a obdivování estetických brilancí k prosté ezoterice. Po Coelhovi a Brownovi je možné se ptát, zda je i budoucnost literatury jen jakýmsi věštěním, ať již budoucnosti, či minulosti… Bude na konci tohoto procesu celý svět číst jednu jedinou knihu? V lepším případě alespoň každé léto jinou?“ Soudím, že Jančar zde Coelhovi trochu křivdí, nad Celestinském proroctvím a Šifrou mistra Leonarda, zmateně mísící všechny možné legendy a duchovní tradice, si ovšem můžeme povzdechnout a ptát se, zda se v nich poněkud paradoxně nenaplňuje sen romantiků o jediné posvátné knize, spojujícího mytologie různých národů a kultur s „individuálním jazykem poezie“, i když rozhodně nejde o díla „nejumělečtější“, ale naopak spíše pokleslá. 

Odjištěný granát

Najdeme však i další posvátné knihy: český religionista Ivan O. Štampach do své nedávné knihy Na nových stezkách ducha: přehled a analýza současné religiozity mezi kvazireligiózní směry současné spirituality zařadil (vedle náboženství Jedi) vyznavače Necronomiconu, jenž „pro okruh čtenářů a příznivců spoluvytváří životní styl“. Jak uvádí česká Wikipedie, kde o tomto textu existuje rozsáhlý článek, Necronomicon vystupuje v příbězích hororového spisovatele H. P. Lovecrafta a jde o smyšlený grimoár (magická kniha). (Slovo grimoár pochází ze starofrancouzského výrazu pro gramatiku a souvisí s tím, že psaní bylo zpočátku považováno za nástroj tajné magické moci. Jak uvádí W. Ong, s magií se běžně spojovalo starogermánské runové písmo středověké severní Evropy, kousky (jakéhokoli) psaného textu se používaly jako kouzelné amulety a byly považovány za cosi, co má samo o sobě náboženskou hodnotu – negramotní lidé mohli mít prospěch z toho, že si třou knihou čelo nebo otáčejí modlitebními mlýnky, které obsahují pro ně nečitelné texty). U nás Necronomiconu aLovecraftovi věnoval velkou pozornost třeba spisovatel Josef Škvorecký ve své stati Podivný pán z Providence[2]. Škvorecký přiznává, že poté, co Necronomicon „péčí pozdního lovecraftiánského konvertity Colina Wilsona vyšel“, jeho „obsáhlá a vele(pseudo)učená předmluva na okamžik zviklala“ i jeho. Především ale pobaveně popisuje atmosféru, která se kolem Lovecrafta vytvořila: vznikla prý „působivá směsice knih skutečných a vymyšlených, která některé čtenáře tak popletla, že majitelé antikvariátů začali dostávat objednávky na zachovalé výtisky Necronomiconu vyřazené ze sbírek Miskatonické university“ (což je instituce z fiktivního Lovecraftova města Arkham). Všechno to podle Škvoreckého „poněkud připomíná Járu Cimrmana a vinárnu U pavouka, kterou v Praze hledali zmatení venkované, neboť pražský rozhlas z ní přenášel pohostinská vystoupení Duka Ellingtona“. Vážněji o ní naopak pojednává odborník na hermetismus Milan Nakonečný, který sice přiznává, že jde pravděpodobně o fiktivní novodobý výtvor, pak ale tajemně dodává, že kolem roku 738 před n. l. bylo skutečně sepsáno dílo, které po překladu do řečtiny získalo jméno Necronomicon. Podle Nakonečného to je „velmi nebezpečná kniha černé magie, protože jejím předmětem je evokace velmi starých božstev uctívaných krvavými kulty“, na internetu pak můžeme najít další varování, že „entity, s nimiž se zde pracuje, jsou velmi obtížně ovladatelné a krajně nebezpečné. Nepouštějme se do bezhlavého testovaní jen ze zvědavosti. Vkládám Vám do rukou odjištěný granát“ – pro ty, kdo nevěří v černou magii dodejme, že je to kniha morbidní, (snad s výjimkou religionistů) nečtivá a bez děje.   

Kdo si ale i tak chce přečíst další spekulace o Necronomiconu, může sáhnout po některé z četných knih o světových záhadách a tajemstvích, v nichž je jedním z oblíbených témat (vedle Thovtovy knihy, Kabaly, Knihy Henochovy či Kumránských svitků[3]a starodávných a nerozluštěných druhů písma jako etruská abeceda, písmo Zapotéků, starogermánské runy či Rongogongo z Velikonočního ostrova[4]). Kupříkladu nedávno vydané Slavné záhady světových dějin: mýty, taje a bludy z celého světa, jež Lovecrafta asi právem označují za „velkého autora science fiction, uvězněného v těle pisatele hororů“, naznačují, že skutečným Necronomiconem může být vlastně Voynichův (Vojničův) rukopis. To je pergamenový kodex napsaný pravděpodobně v první polovině 15. století, který do moderní historie vstoupil roku 1912, kdy ho objevil Wilfrid Michael Voynich, antikvář pocházející z Polska a žijící ve Spojených státech. Rukopis je psán zcela neznámým písmem a neidentifikovatelným jazykem, a protože vzdoroval všem pokusům o rozluštění, proslul jako „nejzáhadnější rukopis světa“ (některé skutečnosti přitom spojují tento rukopis s rudolfínskou Prahou). Nejnovější údaje o bádání obsahuje právě vydaná studie Voynichův rukopis v rudolfínské Praze v knize Alchymie a Rudolf II., podle autorů „lze téměř s jistotou vyloučit, že rukopis obsahuje otevřený text zašifrovaný některou technikou 15. nebo 16. století“, jak mnozí záhadologové tvrdí.

Každý, kdo chce vydělat pořádné peníze, by měl…

Voynichův rukopis ovšem u nás obecně známý není, natož aby kolem něj existoval nějaký kult. Dávno pryč je v Čechách i ta doba, kdy byly v 19. století panslavisty po celé Evropě „nacházeny“ a nadšeně dešifrovány staroslovanské runové nápisy. Snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů (třeba tezemi o tom, že je ve skutečnosti místo Hanky a Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost…), mají dnes spíše zábavně recesistický charakter. A málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na tomto stroji času se pak měl K. H. Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý Mácha z Housky napsal E. Hindlovi – ve skutečnosti šlo přitom o povídku autorky sci-fi a fantasy knih Františky Vrbenské, která podle ní „zlidověla“. Připojme, že autorem sci-fi byl původně i L. R. Hubbard, zakladatel scientologie, který prý tvrdil, že každý, kdo chce vydělat pořádné peníze, by měl založit nové náboženství, což také učinil; základní scientologický mýtus o Xenuovi přitom působí skutečně spíš jako sci-fi.

Možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana je zatím těžko představitelná, měl by kdyžtak blízko k parodickým náboženstvím jako kult Létajícího špagetové monstra nebo Církev neviditelného růžového jednorožce, která se prý zrodila na jednom diskusním webu ve skupině o ateismu. Na druhou stranu Ch. Partridge ve své knize referuje třeba o Církvi kravího búú, která působí primárně v kybernetickém prostoru, tvoří ji „záměrně postmoderní, relativistický, neuctivý a humorný systém náboženských myšlenek“. I když je jeho podstatou „legrace z náboženství“ (podobně jako u bokononismu), „značná a neustávající investice času a energie naznačuje vážnější a významnější impulz, který je za tímto úsilím skryt a který souvisí s duchovním experimentováním v reakci na stále složitější společenský kontext“. Pokud je toto hodnocení věrohodné, pak lze očekávat, že při dalších sčítáních lidu budou kolonky pro zaškrtnutí náboženského vyznání utěšeně přibývat. V tom případě bych navrhoval i rozšíření o možnost uvedení „vyvolené kultovní knihy“ či autora.      

Rytíři Jedi a servírování Boha 

Pokud se nedávno v České televizi jeden katolický kněz vysmíval vyznavačům kultu Jedi, jak mohou zakládat náboženský kult na pouhém filmu, pak je možné namítnout, že věřit „v Sílu, ve které se skrývá věčná Moudrost, Inteligence a Láska“, Sílu procházející celým vesmírem, kterou vyznavači mají nechávat skrze sebe sama proudit a projevovat[5], není zas tak odlišné od víry v Boha, který poslal svého Syna na svět v lidském těle, jenž se pravidelně věřícím servíruje během mše v podobě hostií[6](pro křesťany je Bůh ostatně také Moudrost, Inteligence a Láska). A pokud má pravdu Borges, že „metafyzika je odnoží fantastické literatury“, pak je přirozené, že v některých dobách se fantastická literatura (i filmy) mohou naopak stávat metafyzikou, mytologií  – i náboženstvím. 

  1. Vychází z knihy Krhútská kronika od Ervína Hrycha. Dle Dana Pikálka to bylo původně myšleno satiricky
    protirežimně, ale získalo si to mnoho „věřících“, hlavně začátkem normalizace. To ostatně popisuje i Hrych v předmluvě ke druhému vydání knihy, jež se prý stala "inspirátorkou mnohotvárného hnutí převážně mladých lidí, kteří si v různých končinách naší domoviny hráli na Krhúty a strávili krásné hodiny veselé pospolitosti při vymýšlení vlastních vážně se tvářících a tudíž znamenitých konin".
  2. Podivný pán z Providence. In LOVECRAFT, H. Hrobka: příběhy a vize z let 1917-1920. Ilustrace František Štorm. Praha: Plus, 2010, 217 s. ISBN 978-802-5900-512.
  3. Třeba kniha Největší záhady světa obsahuje celou kapitolu Záhadné obrazce a spisy.
  4. Sedmdesát velkých záhad: odhalování tajemství dávných kultur a civilizací. Praha: Slovart, 2002, 304 s. ISBN 80-720-9389-4.
  5. Pořad České televize Ta naše povaha česká. Epizoda VII: Jediové vrací úder, 14. 4. 2011.
Poznámka redakce: článek vyšel na serveru
Lukavec, Jan. Posvátné texty, nová náboženství a kraví búú. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007316. ISSN 1212-5075.
Průměr: 5 (hlasů: 10)

Seminář o e-knihách - současný stav a možné směry vývoje

V úterý 6. prosince 2011 proběhl v prostorách Národní technické knihovny v Praze seminář s názvem "E-knihy - současný stav a možné směry vývoje". Jak již název napovídá, cílem semináře bylo zhodnotit současný stav elektronických knih u nás a přiblížit návštěvníkům (převážně zástupcům knihoven) aktuální zkušenosti a trendy.

Národní technická knihovna v Praze

Národní technická knihovna v Praze

Jako první se svým příspěvkem vystoupila Radka Římanová z NTK. Hned v úvodu upozornila, že se dočasné zpřístupnění obsahu může stát doménou komerční sféry a knihovny mohou z tohoto pomyslného trhu zcela vypadnout. Kupříkladu z hlediska Národní technické knihovny je zatím mnohem důležitější ochranná digitalizace než samotné zpřístupnění digitálních dokumentů. Praxe totiž ukazuje, že např. papírová skripta se půjčují doslova až do roztrhání, zatímco o e-publikace zatím není větší zájem.

Vzhledem k tomu, že jednání s jednotlivými vydavateli a nakladateli jsou často zdlouhavá a obtížná, ze strany knihoven je silná snaha získat agregátora, který by za ně vyjednal podmínky u jednotlivých nakladatelů, a zařídil všechny potřebné smlouvy a licence. Je ale otázkou, kdy bude tento plán realizovaný v praxi. NTK zde nicméně podniká alespoň první kroky – jednak probíhá jednání s možnými agregátory a aktuálně bylo v NTK pořízeno šest tabletů Kindle Fire, které by měly fungovat jako přístupový bod k multimediálnímu obsahu.

Radka Římanová vítá účastníky semináře a hovoří o plánech NTK

Radka Římanová vítá účastníky semináře a hovoří o plánech NTK

S praktickými zkušenostmi s celou řadou multimediálních zařízení následně vystoupila Radka Syrová z knihovny Jana Palacha (FF UK v Praze). V KJP se totiž před časem rozhodli pořídit hned několik různých přístrojů s ohledem na podporované formáty, možnost připojení přes WiFi a v neposlední řadě i s přihlédnutím k cenové dostupnosti. Knihovna tak pořídila čtečky NOOK Simple Touch, iRiver Cover Story EB05, PocketBook PRO 602, PocketBook PRO 902, Jinke Hanlin V3 a Kindle 3 3G, a také tablety Samsung Galaxy Tab a BlackBerry Playbook.

Co se týče zpřístupnění uživatelům, zapůjčení jednotlivých přístrojů je ošetřené smlouvou a je bez zálohy. Výpůjční doba pro studenty prezenčního studia, interní doktorandy a zaměstnance FF UK je dva týdny. Knihovna pochopitelně řeší i otázku obsahu. Mezi současné zdroje e-knih patří především digitální publikace z katalogu, zdroje z portálu (Portál elektronických zdrojů Univerzity Karlovy) a nechybí ani klasická volná díla. Výpůjčky probíhají přes platformu Adobe Digital Edition.

O další poznatky z praxe, tentokrát z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, se podělila Irena Sovadinová, která se podobně jako Radka Římanová domnívá, že knihovny pravděpodobně komerční sféře konkurovat nedokáží. Hlavním důvodem jsou především finance; komerční firmy si mohou dovolit nákladné investice a následně své produkty prodávat; knihovny se ale musí naopak potýkat s velmi omezenými rozpočty, které obvykle stačí sotva na zajištění základního provozu.

Přesto se knihovny snaží; např. v rámci UTB proběhlo v nedávné době podrobné testování elektronických služeb na různých platformách (Apple iPad, čtečka Kindle, smartphony s Androidem) a některá zařízení jsou v současné době prezenčně půjčována společně s e-časopisy a přístupem k elektronickým informačním zdrojům. Tablety se také využívají při informační výchově a v rámci propagace knihovnických služeb.

Tvorba vlastních e-knih je nicméně během na dlouhou trať. Již čtvrtým rokem na UTB kupříkladu probíhá projekt e-skripta, který ale i po této době stále naráží na různé překážky, často i ze strany vedení fakult. Knihovna také původně očekávala, že alespoň její uživatelé budou v technologiích a práci s e-zdroji o krok napřed - ale není tomu tak. Naopak, řada uživatelů nezná ani projekty jako Google Books či Google Scholar.

O pozorné posluchače nebyla na semináři nouze

O pozorné posluchače nebyla na semináři nouze

V sérii prezentací následně pokračovala Karolína Košťálová z Národní knihovny, která se zaměřila především na výpůjčky zahraničních knih. Ostatně českých zdrojů není mnoho a v NK ČR jsou v současné době k dispozici především tituly ze sbírky ebrary: Academy Complete, která obsahuje cca 70 tisíc titulů a jejíž obsah se průběžně mění. Podporuje také funkce jako je vzdálený přístup, neomezený počet souběžně pracujících uživatelů, e-výpůjčky a dokonce i tisk a kopírování (využití v rámci "Fair Use").

E-knihy z ebrary jsou od března 2010 zařazeny také v elektronickém katalogu knihovny, přičemž jejich využití se po zapojení do katalogu podstatně zvýšilo. Pro uživatele se jedná o poměrně příjemnou platformu, protože na jejich straně vyžaduje pouze Adobe Digital Edition, případně čtečku Bluefire Reader pro uživatele Applu.

Na zkušenosti knihoven navázal Martin Lipert ze společnosti, který se zaměřil na knižní e-trh obecně. Pan Lipert je se svým projektem totiž v podstatě pionýrem v tomto novém digitálním odvětví. Portál odstartoval v září 2010 a teprve později následovali další hráči: PalmKnihy v listopadu 2010 a Ráj Knih v prosinci téhož roku, Euromedia v dubnu 2011 a v listopadu 2011 Kosmas. Firma aktuálně prodává i vlastní stejnojmennou čtečku " First edition".

Co se týče již zmiňovaného trhu, v první řadě je třeba mít na paměti, že trh elektronických knih má v současné době řadu úskalí. Tím hlavním je nezájem, respektive nedostatek čtenářů. Trh e-knih u nás totiž v podstatě neexistuje a netvoří ani 1% knižního trhu obecně. Situaci dále komplikuje obtížné vyjednávání s autory, nakladateli či jejich agenty, a nejednotnost panuje také v otázce technologií (podpora formátů, ochrana DRM atd.). Významnou roli hraje rovněž i vzdělanost trhu, kde se situace pozvolna zlepšuje. Masový boom nás nicméně teprve čeká.

Pan Lipert si také položil otázku, co má pro čtenáře větší hodnotu - jestli obsah nebo forma. Nástup e-knih totiž ukazuje, že většinu ceny knihy přisuzují zákazníci samotné fyzické formě. Z nedávného výzkumu vyplynulo, že ideální cena e-knihy by měla být cca 30% ceny papírové knihy. Není ale pravděpodobné, že by se podobné ceny v brzké době objevily - náklady na e-knihu jsou totiž velmi podobné nákladům na knihu papírovou. Nejvíce se ušetří za tisk a částečně i za sazbu a distribuci, ale příprava samotného textu (např. korektury, překlady, grafika) se pochopitelně musí zaplatit tak jako tak (nemluvě o autorských honorářích, licencích a podobně).

Martin Lipert popisuje současný stav knižního trhu

Martin Lipert popisuje současný stav knižního trhu

O poslední prezentaci se podělili Jiří Pavlík a Jana Matějková, kteří alespoň v rychlosti prolétli ještě některé zajímavé aspekty diskutovaného tématu. Zmínili například některé známé e-shopy (eBux,, iBookStore, Kosmas, PalmKnihy, RájKnih), jmenovali některé  firmy připravující nabídky pro knihovny (4Mobile, Wooky,, EBSCO, 3M/LSE, Rozkotová, Kosmas), a věnovali se i technickým a licenčním podmínkám jednotlivých dodavatelů.

Jana Matějková také v závěru představila výsledky dotazníkového průzkumu k funkčním požadavkům na softwarové řešení zpřístupnění českých e-knih v knihovnách, do kterého se zapojilo (resp. odpovědělo) 52 institucí. Podrobné výsledky průzkumu jsou k dispozici v samostatné prezentaci. Paní Matějková také opakovaně připomenula, že díky programu VISK3 je teď ideální doba na nákup čteček a elektronických zdrojů.

Na závěr semináře proběhl ještě prakticky zaměřený workshop, ve kterém si účastníci mohli vyzkoušet práci s iPadem, instalování aplikací a práci s vybranými elektronickými zdroji.

Rylich, Jan. Seminář o e-knihách - současný stav a možné směry vývoje. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007321. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.7 (hlasů: 10)

Zpráva o průběhu veřejné debaty věnované eGovernmentu a základním registrům ve vztahu k ochraně osobních údajů


Ještě než se v následující zprávě zaměříme na samotnou debatu, bude nutné stručně uvést čtenáře do problematiky současné modernizace veřejné správy ČR, se kterou souvisí i projekt tzv. centrálních registrů veřejné správy. V dnešní době jsme svědky stoupajícího zájmu občanů a občanské společnosti o principy a kvalitu fungování veřejných institucí, což je do značné míry způsobeno postupující digitalizací procesů uvnitř státní správy. Ta celé společnosti umožňuje jejich přehledné sledování a hodnocení, s následným navrhováním a implementací příslušných změn, které nás vedou směrem k efektivnější, transparentnější a také především levnější státní správě (tedy směrem k „dokonalosti“). Proces aktuálního přerodu „analogové“, k občanům povinně nevlídné státní správy (ilustrované nejspíše tmavými dubovými stoly a klotovými rukávy), ve veselý, přátelský a hravý „digitální systém“ směřuje k čemusi, co dnes běžně v češtině nazýváme „eGovernmentem“, ale jelikož nic takového ve skutečnosti ještě neexistuje, různí se i výklady tohoto termínu.[1].

Veřejná správa ČR ho chápe především jako vysněný a konečný systém zjednodušení a zefektivnění prastaré úřednické dřiny, který v důsledku umožní všem státním zaměstnancům přestěhovat svá pracoviště do oblasti Toskánska (samozřejmě, obrazně řečeno). Naproti tomu česká občanská veřejnost od eGovernmentu spíše očekává dosud nevídanou otevřenost a transparentnost veřejné správy jako takové, a to včetně kompletního upgradu úřednických mozků, které díky digitalizaci začnou být spolehlivé, výkonné a „usměvavé“. Mezi těmito dvěma přístupy existuje téměř absolutní bariéra, v ČR způsobená především vleklou a zhoubnou neúčinností zákona o státní službě (ze kterého by se státní zaměstnanci konečně dozvěděli, že jsou placeni za „službu“ veřejnosti.  eGovernment je v tomto smyslu nutné chápat především jako rámec pro moderní služby veřejnosti, nikoliv tedy jako orwellovskou multifunkční síť postavenou mezi občana (hmyz) a ctěného státního zaměstnance, pro kterého eGovernment často znamená způsob, jak si občana držet od těla (tedy v podobě e-mailové zprávy nebo záznamu v centrálním registru osob).

Představení smyslu debaty

Debatu v prostorách CIS FF UK uspořádalo v odpoledních hodinách dne 15. Listopadu 2011 občanské sdružení Iuridicum Remedium [2], což je poměrně schopný a zajímavě akční spolek mladých lidí s vesměs právnickým vzděláním. V  rámci spolku spolu řeší a upozorňují na nejrůznější kauzy a vymoženosti současné moderní doby, které jsou vždy nějakým způsobem spojené s legislativním prostředím ČR. Není tedy divu, že se sdružení zaměřuje i na oblast projektu tzv. základních registrů veřejné správy ČR, který se česká státní správa snaží s rozličnými přestávkami naimplementovat již asi deset let. Projekt „centrální databáze“ veřejné správy je samozřejmě logickou a smysluplnou záležitostí, ovšem jeho uvedení v praxi je v českém prostředí nesmírně složitou záležitostí. Zájem sdružení Iuridicum Remidium je z tohoto hlediska přirozený – celý projekt je přímo odvislý od platných legislativních dokumentů, kdy nejdůležitějším je především Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech [3]. Z hlediska občana jde pak o velmi záhadný projekt, ať už díky jeho dlouhodobé „nenaimplementovatelnosti“, nejasné informační kampani ze strany státu či faktické komplexní neuchopitelnosti celé problematiky českým jazykem, o níž svědčí především samotné znění zmíněného zákona.

V této zprávě se nebudeme detailněji zabývat principem základních registrů, ctěný čtenář Ikara si v případě zájmu jistě příslušné informace rád dohledá sám – nicméně obecně řečeno jde v principu o poměrně triviální přesun určitých (těch nejdůležitějších), dosud roztroušených dat české státní správy na jedno místo. Důvodem letité neschopnosti ČR tento projekt úspěšně zrealizovat (jak tomu bylo např. v sousedním Rakousku) není v tomto případě ani tak technická, ale především politicko-společenská stránka celé záležitosti, včetně po dlouhá léta existující rafinované decentralizace státních dat, kdy za každý jejich jednotlivý segment odpovídala jiná instituce s vlastními pravidly. Celý projekt tedy brzy po svém papírovém vzniku na přelomu tisíciletí začal narážet na tyto neviditelné bariéry, jejichž společným původcem je především lidská mysl.

Průběh debaty

Výše zmíněnému odpovídal i celý průběh samotné debaty, kdy se často stávalo, že jednotlivé skupiny účastníků (tzn. pořadatelé, panelisté a veřejnost) navzájem hovořili o něčem úplně jiném, i když vlastně o tom samém. Moderátorka v souladu s vyzněním pozvánky směřovala celou debatu především k otázce citlivosti a možného zneužití dat, které základní registry obsahují. Z tohoto hlediska představovala nezbytný pojivý materiál mezi jednotlivými kameny panelu (viz foto č. 1), který byl tvořen skutečným IT odborníkem se sociopatickými rysy Michalem A. Valáškem, zástupcem Úřadu pro ochranu osobních údajů Milošem Šnytrem a novinářem LP Fishem, který opravdu celou dobu pečlivě mlčel a bedlivě pozoroval barevné odstíny jednotlivých aur účastníků debaty. Z pozvánky vyplynulo, že se účastníci mohou těšit i na účast představitele tzv. Správy základních registrů MV ČR - tedy člověka do tématu z nejzasvěcenějších – který se ovšem bohužel nedostavil, čímž podstatu celé záhadné problematičnosti implementace základních registrů dokonale vystihl. Celý projekt dost možná trvá tak dlouho zkrátka jen proto, že se čas od času k jeho realizaci někdo (nikdo?) nedostavil.

Mezi panelisty debaty bohužel chyběl představitel Správy základních registrů MV ČR

Mezi panelisty debaty bohužel chyběl představitel Správy základních registrů MV ČR

Publikum (viz foto č. 2) bylo vesměs mladé a bojovně naladěné, ovšem z pokládaných dotazů bylo patrné, že celou problematiku není vůbec jednoduché pochopit, natož pak analyzovat a sofistikovaně o ní debatovat. Většinu z 90 minut vyhrazených debatě tak měli slovo zástupci panelu, které poměrně trefnými otázkami usměrňovala moderátorka diskuze. Ta nejprve obecně představila oblast ochrany osobních údajů a její historii, sahající někam ke konci 19. století. Zároveň nastolila základní otázku – je ČR vůbec připravena na ochranu osobních údajů v rámci nových databází, především pak základních registrů?

Slova se posléze ujal Miloš Šnytr z ÚOOÚ, který zdatně suploval za nepřítomného pracovníka MV ČR, jelikož uvedl něco perliček z historie základních registrů ČR. Původně mělo v 90. letech zájem o centrální data především Ministerstvo financí ČR vzhledem ke svému hlavnímu úkolu, tedy výběru daní, ale jelikož neexistoval žádný zastřešující orgán, vytvořilo si svou vlastní a specifickou datovou základnu, podobně jako MPSV, ČSÚ či ČÚZK. Později se objevila myšlenka projektu sjednocení těchto systémů a dat v nich obsažených, která ovšem hned od začátku narážela na přístup těchto „Strážců majáků“, kteří by si nejraději svá data ve svých systémech ponechali. Není tedy divu, že celá migrace se ukázala být velmi náročnou a zdlouhavou záležitostí, což se patrně projevilo i na zvoleném technickém řešení ověřování identifikace osob, které je např. oproti rakouskému modelu složité – u něj je identita kódována přímo lokálním čipem v plastové kartě občana, zatímco v rámci technického řešení zvoleného v ČR se každý kódovací dotaz bude muset posílat dálkově na centrální server a čekat v reálném čase na odpověď.

Po těchto slovech si člověk marně klade otázku, proč mají v Rakousku tak jednoduchý a efektivní systém (jeho výhodou je např. využitelnost i mimo státní správu, tedy v bankách, pojišťovnách, nemocnicích apod. – občan prostě jen vytáhne kartu s čipem a kóduje instantně ve čtečce na místě), a my v ČR nějaký neohrabaný konstrukt připomínající telegraf. Rozběhla se mírná diskuse, ze které vyplynulo, že důvody jsou v zásadě dva – jednak zastaralost celého konceptu, který nikdo od doby jeho vzniku na konci 90. let zásadně nezměnil, a pak také nedůvěra státu v občana, který v tomto směru představuje malé dítě, kterému do rukou nelze svěřit něco takového, jako je osobní karta s čipem, pomocí kterého by si sám kódoval svou identitu.

Následně se slova ujal IT guru Michal Altair Valášek, který se po civilních slovech úřednického matadora vrhl do chrlení proudu odborných výrazů. Těmi objasňoval nejrůznější aspekty celého systému základních registrů české veřejné správy. Hned na počátku jako hlavní příčinu komplikací celého systému identifikoval historickou povahu kontinentální státní správy (tedy i té české), která nevěří, že je občan svéprávný, a proto je jejím úkolem člověku – občanovi určit jeho základní práva, kterými se pak musí řídit. Naproti tomu anglosaský systém přiznává člověku základní práva (individuální svéprávnost) a úlohou státu je pak tato práva chránit.

Valášek se dále věnoval především technologicko-sociálnímu pozadí implementace systému, přičemž se poněkud upozadilo původní téma debaty, teda ochrana osobních údajů. Moderátorka v tomto smyslu narazila na lhostejnost přítomných panelistů k ochraně svých osobních údajů („no a co, že se moje rodné číslo válí u popelnice! Co jako?“), což bylo v kontrastu s publikem, které vesměs působilo dojmem, že si svých osobních údajů váží více než vlastního života. Technicky je podle Valáška systém základních registů skutečně zastaralý, protože představuje první (centralizovanou) generaci tzv. identity federation. V dnešní době už se tento koncept nevyužívá, protože ho nahradila mnohem praktičtější druhá (decentralizovaná) generace, která je již standardizovaná a její zneužití je mnohem obtížnější, než když je všechno na „jedné hromadě“. Podle Valáška je zneužití takto zastaralého systému triviální a stejně jako v náboženství nám nezbývá nic jiného, než pevně věřit, že ho nikdo nezneužije.

V následujících minutách se již skutečně debatovalo o různých souvisejících tématech, jako je např. budoucnost rodných čísel, otázka „kontroly kontrolora“ – tedy ÚOOÚ, absurdita institutu trvalého bydliště apod. Valášek uvedl zajímavou zkušenost, kdy si nechal poslat výpis všech dotazů do registru na svou osobu, který mu skutečně přišel, ale kromě základních údajů o čase a důvodu přístupu do systému neobsahoval vůbec nic konkrétního (důvod přístupu apod.).

Publikum bylo vesměs mladé a bojovně naladěné

Publikum bylo vesměs mladé a bojovně naladěné


Uskutečněná debata byla velmi zajímavou sondou do pozadí implementace jednoho státního systému a sdružení Iuridicum Remedium si za podobné aktivity zaslouží poděkování – schopnost diskutovat českému národu zatím stále znatelně chybí a toto je jeden ze způsobů, jak tuto schopnost znovuoživit. Problémem celého projektu nakonec není ochrana osobních a citlivých údajů – ty jsou koneckonců chráněny zákonem – ale zoufalá zastaralost celé koncepce, resp. použitého řešení. Účastník diskuse nakonec pochopil, proč se nedostavil zástupce Ministerstva vnitra – copak on za to může? Kdo za to vlastně může? Nemůže za to nikdo, a proto bohužel ani není nikoho, kdo by to nyní mohl spravit. Na citlivějších povahách pak mohla celá diskuse zanechat i nějaké ty drobnější následky – člověk vlastně vůbec nic nezmůže. Nechme nyní autenticky na závěr promluvit Altaira Valáška – je to v tomto smyslu asi nejvýstižnější.

„Za podobně nedokonalými implementacemi není často zlý úmysl, ale prostě jen pitomost a neschopnost systém otestovat a podrobit odborné oponentuře. Základním problémem je, že základní registry jsou dost zastaralé, deset let starý koncept, ale nedá se už nic dělat, už je to zkrátka rozjetý vlak… Ta idea byla a je dobrá, ale byla velmi vykastrována. Viz Rakousko, které má ten systém také, ale nevykastrovaný. U nás je to plácnutí do vody, hodně peněz, málo muziky. Problém je i ve velmi složitém a nejasném znění zákona, uveďme např. opravu údajů v registrech, nikdo neví, jak to v praxi bude vypadat - to se bude vědět, až se to spustí. Pokud se to dobře naimplementuje, bude to nakonec snad i v pořádku, a odstraní to chybovost úředníků apod. Nula od nuly nakonec pojde. Systém nebude ani horší, ale ani lepší než ten předchozí.“

  1. Více viz různorodé definice hesla „egovernment“, vyhledané např. v rámci služby Google
  2. Viz pozvánka
Pekárek, Aleš. Zpráva o průběhu veřejné debaty věnované eGovernmentu a základním registrům ve vztahu k ochraně osobních údajů. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 1 [cit. 23.12.2014]. Dostupný na World Wide Web: <>. urn:nbn:cz:ik‐007313. ISSN 1212-5075.
Průměr: 4.6 (hlasů: 9)

automaticky generované reklamy